Když psa nebo kočku bolí ucho

Potřebuji poradit. Naše Barborka si pořád drbe uši. Už jsme měli několikery kapky, ale nezabraly. Trápíme se s tím půl roku a fenky nám je moc líto.“

Barborka byla ušlechtilý a něžný toy pudl určitě držený v čistotě. Majitelku velmi překvapilo, že jsme u jejího psa našli ušní prašivinu. Léčba byla rychlá a úspěšná a majitelce jsme poradili, ať se na výstavách vyhne půjčování věcí používaných při úpravě srsti.

zánět zvukovodu u psa

Zánět zevního zvukovodu (otitis externa) je onemocnění, které postihuje celou řadu psů a koček. Trochu smutné je, že se jedná o záležitost ze strany majitelů občas podceňovanou. Je to velká chyba, protože zdánlivě nepodstatný problém značně komplikuje život psa i jeho využití v praxi a při zanedbání může způsobit celoživotní trápení.

U jednotlivých chorob, zánět zevního zvukovodu nevyjímaje, se většinou uvádí původce nebo příčina vzniku, léčba a také věc nadmíru důležitá, tedy prevence nebo srozumitelněji řečeno způsob, jak onemocnění předcházet.

Příčiny zánětu ucha u psa nebo kočky

Příčin vyvolávajících zánět zevního zvukovodu u psa nebo kočky je poměrně hodně a velmi často se jedná o souběh několika z nich. Otitidu, jak někdy majitelé psů i veterináři onemocnění zkráceně označují, může např. vyvolat:

  • bakteriální infekce – bakterií, které se na vzniku onemocnění podílejí nebo které jeho průběh zhoršují, je celá řada. Do této kategorie např. patří Stafylokokus intermedius, Pseudomans sp., Escheria coli, Proteus sp. a další. Bakterie dokáží vyvolat silný zánět a leckterému postiženému psovi z ucha doslova teče hnis
  • kvasinková infekce – nejčastěji je jejím původcem kvasinka Malassezia pachydermatis. Kvasinková infekce bývá provázena specifickým pachem. Kvasinky způsobují nejen zánět zvukovodu, ale postižena bývá i spodní část ušního boltce a ušní jáma.
  • parazitární infekce – zánět zevního zvukovodu u psa nebo kočky vyvolává roztoč, jehož základním hostitelem je kočka, ale který se často vyskytuje i u psa a dalších masožravců. Jedná se o strupovku ušní (Otodectes cynotis), často označovanou jako ušní svrab.
ušní svrab u psa a koček
Ušní svrab (Otodectes cynotis), nebo také ušní prašivina může potrápit vašeho psa nebo kočku – foto Jan Tichý

Strupovka, pro kterou jsou typické dlouhé chlupy na končetinách, se pohybuje po výstelce zvukovodu a napichuje v něm krevní a mízní vlásečnice. Zvukovod reaguje zvýšenou tvorbou mazu, který se následně rozkládá a vytváří živnou půdou pro pomnožení mikroorganizmů. Ty si tam často zanesou pes nebo kočka sami, když si díky strupovce silně svědivé ucho drbou.

U malých koťat je někdy invaze ušní prašiviny tak silná, že se zvukovod úplně ucpe a občas dochází i k poranění vnitřního ucha.

Samička strupovky klade vajíčka, která jsou lepivá a dobře na výstelce ucha drží. Celý vývoj strupovky probíhá ve zvukovodu a trvá cca 3 týdny.

Nepříjemného parazita mohou pes nebo kočka získat přímým kontaktem s postiženým kolegou, k přenosu může dojít i prostřednictvím chovatelských potřeb. Opravdu se nevyplatí si na výstavě vzájemně půjčovat kartáče, hřebeny, trimovací nože nebo nůžky.

  • cizí těleso – velké problémy vyvolávají zvláště u psa do zvukovodu zapadlé travní osiny, úlomky částí rostlin, voda a bohužel často i vata, která ve zvukovodu uvízne po neodborném ošetření

Jak to poznám?

Občas se majitelé ptají, jak poznají, že určité onemocnění u psa nebo kočky propuklo. V případě zánětu zevního zvukovodu jsou příznaky celkem jasné. Pes nebo kočka klepe hlavou, a někdy ji nosí na stranu. Nemocné ucho si drbe, na pokožce ušního boltce, v ušní jámě a ve viditelné části zevního zvukovodu se mění vzhled pokožky. Je červená, leckdy oteklá a produkuje sekret různého charakteru, který často nepříjemně páchne.

Pokud se některý z uvedených příznaků objeví, je rozumné navštívit veterinárního lékaře. Má možnost ucho detailně vyšetřit, „podívat se do něj“ a ověřit, zda příčinou problému není cizí těleso. V ideálním případě udělá laboratorní vyšetření, které nejen určí přesnou příčinu problému, ale pomůže správným směrem vést léčbu.

Ona totiž ani sebelepší antibiotika nezničí ušní svrab a naopak ani kvalitní proti svrabové léky nezvládnou kvasinkovou nebo bakteriální infekci. V případě záchytu bakterií je možné udělat citlivost, na jejímž základě se zvolí antibiotika, která na danou bakterii zabírají.

péče o psí uši
Po aplikaci kapek je nutno ucho důkladně promasírovat – foto Jan Tichý

V současné době existují speciální přípravky, které se při léčbě otitidy úspěšně používají. Leckdy se ale zapomíná na to, že i ten nejlepší a nejvhodnější lék může fungovat pouze tehdy, pokud je správně aplikován. Na co je tedy třeba si dávat pozor:

  1. lék je třeba aplikovat do vyčištěného zvukovodu. I laik pochopí, že je-li ucho plné rozloženého mazu a sekretu, který produkuje nemocná tkáň, může lék působit jen omezeně. Majitelé se čištění zvukovodů svých psů brání. Mají obavy, že psovi víc ublíží, než pomohou. Přitom se nejedná o žádný nadměrně složitý úkon, ale je pravdou, že psovi ani kočce nemusí být příjemný.
  2. lék, který je nejčastěji ve formě kapek, je třeba podávat tak, aby se dostal i do hlubších částí zvukovodu. Postup je podobný jako u čištění. Ušní boltec se lehce natáhne vzhůru a do otevřeného zvukovodu je pak možné vsunout aplikátor a nakapat potřebný počet kapek. Důkladné promnutí umožní rozestření léku po celé ploše zvukovodu. Podobně se aplikuje i mast, jen se v jejím případě doporučuje nanést malé množství na vatový smotek a zvukovod jím vytřít. Pokud je postižená vnitřní plocha boltce, je třeba lék aplikovat i na ni.
  3. přemýšlet je třeba nad množstvím podávaného léku. Je rozumné dodržovat veterinářem nebo návodem k přípravku určené dávkování. Není vhodné ucho lékem zahltit. Naopak je třeba dodržet dobu léčení a to i v případě, že se zdá, že je zánět vyléčen. Recidivy jsou u tohoto onemocnění nepříjemně časté a je dobře jim předcházet.
  4. je třeba udržovat v čistotě okolí ucha. Někdy ze zvukovodu vytéká sekret. Pokud zaschne na srsti okolo uší, hrozí nebezpečí vytvoření jakési zásobárny infekcí. Psovi se zánětem zevního zvukovodu není rozumné ponechávat neustále na krku obojek. Jak již bylo řečeno, klepe pes hlavou a je schopný si o obojek otlouct až do krve okraje boltců. Napravení tohoto problému v kombinaci se zánětem zvukovodu je velmi složité.

Zánět zevního zvukovodu u psů a koček je onemocnění, u kterého není prevence jednoduchá. Hovoří se o dědičných vlohách a velkou roli hraje utváření ušního boltce a nasazení a nesení ucha. To všechno jsou věci, které majitel psa těžko ovlivní. Přece jen ale jsou určité zásady, jejichž dodržování může výskyt nepříjemného onemocnění výrazně snížit.

V prvé řadě se jedná o pravidelnou kontrolu stavu uší a to zvláště po návratu z procházky v přírodě. Všechny zbytky trav a jejich semínek je třeba rychle odstranit.

Pokud se ve zvukovodu objeví nadměrné množství mazu, je vhodné uši vyčistit. Na trhu jsou přípravky, které po nakapání do ucha nadbytečný maz rozpustí a pes jej pak bez další pomoci ze strany člověka vyklepe. U plemen s delší srstí je třeba udržovat jak vnitřní tak vnější stranu boltce a okolí ušní jámy. Těžká, znečištěná a zfilcovatělá srst je podkladem pro vznik dlouhodobého problému.

U plemen s dlouhými a přilehlými ušními boltci je vhodně ucho občas „větrat“. Velkou roli hraje i životní rytmus psa. Zkušenost učí, že psi, kteří mají dostatek pohybu, trpí záněty zevního zvukovodu daleko méně, než psi, kteří tráví většinu času doma na gauči.


Čtěte také: Pane doktore, už zase klepe hlavou


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Jak se zbavit plísní u králíků a morčat

Jsou malí, roztomilí, chlupatí (tedy většinou). Prostě ideální zvířátka k pomazlení pro děti. Radost z nového přírůstku do rodiny však může být vystřídána trpkým rozčarováním, když se na kůži majitelů objeví zarudlé flíčky či jiné změny.

Při nákupu je zapotřebí si zvířátko řádně prohlédnout, zda na sobě nemá nějaká lysá místa či šupinky. Kožní plísně, které si tak lidé donesou jako bonus s novým mazlíčkem, bohužel nejsou žádnou vzácností.

Vyšetření pro zvířátko není bolestivé, provede se povrchový seškrab ze změněných míst, ten se nasadí na speciální kultivační půdy a potom se čtrnáct dní sledují a vyhodnocují makroskopické i mikroskopické znaky rostoucí plísně. Na jejich základě se určí její druh. Léčbu je však možno zahájit ještě před druhovým dourčením, to na výběr preparátů nemá vliv.


Čtěte také: Co byste měli vědět, než si pořídíte králíčka


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Když lupy chodí aneb dravčík

Ne, nepřebrali jste. Za pohyb kožních šupinek může roztoč cheyletiella neboli dravčík, který je nese na sobě a (sám pouhým okem neviditelný) způsobuje výše zmíněný jev. Na rozdíl od svrabu, který se „zavrtává“ do kůže, dravčík žije na jejím povrchu a živí se keratinem z pokožky. My to vidíme jako lupy u psa nebo kočky.

Dravčík

Na psech parazituje Cheyletiella yasguri, na kočkách Cheyletiella blakei a na králících Cheyletiella parasitivorax. Ač člověk není jejich hostitelem, přechodně si mohou pochutnat i na něm a projeví se jako červené svědivé pupínky.

Častěji prý bývají postiženi majitelé koček než psů. Onemocnění je velmi nakažlivé a přenáší se přímým kontaktem mezi zvířaty nebo třeba chovatelskými pomůckami. Spekuluje se i o tom, že prostředníkem mohou být blechy, vši a všenky. Napadení tímto roztočem způsobuje exfoliativní (odlupovací) dermatitidu, tedy šupinatění kůže. U psů převážně na hřbetě a u koček na hlavě, krku a hřbetě. Svědivost může i nemusí být.

Klinický obraz dále ovlivňuje případná sekundární infekce a může proto vypadat různě. Diagnostika se provádí povrchovým seškrabem kůže a záchytem roztočů na lepící pásku. Odebraný vzorek prohlížíme pod mikroskopem a hledáme vajíčka i dospělé jedince s typickým morfologickým znakem, kterým je silný háček na makadlech po stranách hlavy dravčíka.

U čistotných koček mohou být tito paraziti nalezeni i v trusu, poté, co je spolknou během své toalety. K léčbě dravčíkovitosti není sice žádný přípravek přímo registrován, ale celkem dobře zabírají ty, které se používají i na jiné roztoče, jako je svrab a demodex. Ošetřena by měla být všechna zvířata v kontaktu a též prostředí. Dospělé samičky jsou v něm totiž schopny přežít až deset dní.

Závěrem musím ještě upozornit, že ne pokaždé šupinatění kůže znamená dravčíka, příčiny mohou být i jiné a proto je nutné důkladné vyšetření.


Čtěte také: Oranžové nebezpečí


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Myslivost: Cizopasnící psů

Proč nepustit blechy ke kočkám

Nemoc z kočičího škrábnutí – Bartonella henselae, aneb další důvod proč nepustit blechy ke kočkám. Kromě našich mazlíčků tak chráníme i sebe. Kočičí blecha je totiž významným přenašečem výše jmenované bakterie. Ta se do blechy dostane sáním krve z infikované kočky, pomnoží se v bleším střevě a s výkaly odchází do prostředí. Zdrojem infekce je tedy bleší trus, drápky nebo zoubky našich mazlíčků jsou pouze nástrojem přenosu.

Kočičí blecha přenáší nemoc z kočičího škrábnutí

U koček tato bakterie většinou nevyvolává žádné potíže, ale má-li váš pokojový tygr opakující se horečky, zvětšené mízní uzliny, anemii, popřípadě reprodukční potíže, je třeba myslet i na toto onemocnění.

U zdravého člověka způsobí zvětšení mízních uzlin v místě infekce, které během několika týdnů až měsíců samo vymizí. U imunitně oslabených lidí však může být příčinou velmi vážných stavů s dlouhými latinskými názvy a ošklivým klinickým obrazem.

Prevence onemocnění je tedy zřejmá. Žádné blechy, žádný bleší trus a tedy ani zdroj této bakterie. A po každém poškrábání, pokousání nebo i po kontaktu s bleším trusem důkladná hygiena.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Bakteriální zánět kůže a jak na něj

Zánět kůže (dermatitis) dělíme na povrchový a hluboký, logicky podle toho, jaké vrstvy kůže postihuje. Dlouho se tento problém řešil pouze s pomocí antibiotik, ale s přibývající rezistencí bakterií se začaly hledat nové cesty. U hlubokých pyodermií zatím u antibiotik musíme zůstat, ale u těch povrchových už naštěstí máme i jiné možnosti.

Nejčastějším původcem potíží bývá Staphylococcus pseudintermedius, běžný komenzál sliznic a kůže, který se za pro něj příhodných podmínek změní v patogena. Tou podmínkou může být obyčejné zapaření nebo poranění kůže, napadení parazity, ale též nějaké vnitřní onemocnění nebo alergie. Proto se nemůžeme spokojit pouze s diagnózou bakeriální pyodermie, ale musíme se pokusit najít i její skryté příčiny.

Tam, kde to je možné, se doporučuje začít s léčbou pomocí dezinfekční látky zvané chlorhexidin. Je to v případech, když nejsou zasaženy příliš velké plochy těla nebo je-li celotělové postižení lehké a teprve počínající. Existují šampony, roztoky, gely nebo pěny, výběr závisí na preferencích majitele i na tom, co snese pacient.

Šamponování má i tu výhodu, že pomůže odstranit z těla krusty a šupiny, ve kterých jsou bakterie přítomny, a urychlí tak uzdravování. Tato terapie se vždy doporučuje jako doplňková i tam, kde se musí použít terapie antibiotiky. Zkrátí dobu jejich podávání a snižuje riziko vzniku rezistentních kmenů.

V roce 2015 byla uveřejněna studie, která prokázala stejnou účinnost 4% chlorhexidinu jako mělo antibiotikum amoxicilin s kyselinou klavulanovou. Za čtyři týdny léčby došlo k likvidaci bakterií u všech psů a to i v případě, že měli rezistentní variantu výše zmíněné bakterie.

Jako doplněk k diagnostice je vždy možné provést bakteriologické vyšetření k určení citlivosti dané bakterie na antibiotika. Důrazně je to však doporučováno v chronických nebo vracejících se případech, ale též u pacientů, kteří jsou i z jiných příčin opakovaně léčeni antibiotiky. Striktním dodržováním zásad rozumného užívání antibiotik totiž chráníme i sebe. I když je riziko, že se od psů nakazíme, velmi malé, případy přenosu na člověka zdokumentovány už byly.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Oranžové nebezpečí

Dozrávají švestky, psi se začnou drbat, musíme objednat Fenoform forte,“ MVDr. Jan Koller, veterinární ošetřovna 1970

Doktor Koller byl moudrý pán, a věděl, co říká. S přicházejícím podzimem se většinou ve veterinárních ordinacích objeví více psů a koček s kožními problémy. Může za to roztoč, který je znám pod celou řadou jmen od Trombicula autumnalis, přes sametku zarděnkovitou a sametku podzimní až po spíše lidový název sviluška.

jak na sametky
Sametka nebo taky sviluška ohrožuje psy zejména na podzim. Český fousek – foto Jan Tichý

Trombikulóza, jak se onemocnění vyvolané sametkami nazývá, se objevuje koncem léta, přetrvává do prvních chladnějších dní a postihuje nejen zvířata, ale i člověka. Sametka je půdní roztoč a nepatří mezi klasické parazity. Potíže vyvolává jedno z jejích vývojových stádií – larva.

Dospělí jedinci žijí v horních vrstvách půdy. Samička na podzim naklade velké množství vajíček. Z nich se vylíhnou larvy, které ke svému dalšímu vývoji potřebují teplokrevného živočicha. Nejvíce jim vyhovují obratlovci, jako jsou myši, krtci, kočky nebo psi. Nepohrdnou ani člověkem a „chutnají“ jim i ptáci, mezi kterými si údajně nejraději vybírají kosy.

jak na sametky
Sametka podzimní (Trombicula autumnalis), životní cyklus

Šestinohá larva sametky je velká cca 0,2 mm. Po vylíhnutí se snaží dostat na vrchol travin a keřů odkud snadno napadne svého dočasného hostitele. Larva má tři páry končetin a poměrně velká kusadla. Těmi se zakousne do kůže zvířete nebo člověka a zároveň začne do vzniklé ranky vypouštět sliny. Ty obsahují řadu enzymů schopných rozkládat buňky tkání. Larva se pak živí tekutinou, která z těchto rozložených buněk vzniká. Nesaje krev, jak si někdo občas myslí.

U svých hostitelů vyhledávají larvy sametky měkká a tedy dobře napadnutelná místa. U psů se nejčastěji jedná o meziprstí, mezinoží nebo oblast břicha. Ráda vyhledává kožní řasy, v kterých jí vyhovuje teplota i to, že je tam dobře chráněna. Sametku ale můžeme najít i na mordě, okolo očí, uší atd.

veterinární dermatologie

Postižená místa psa svědí, líže si je a drbe a tím většinou pokožku ještě více poraní a otevírá tak cestu pro případné další bakteriální nebo kvasinkové infekce. K dalšímu vývoji postačí larvě, aby setrvala na svém hostiteli tři dny. Negativní vliv na kůži ale přetrvává mnohem déle.

Pokud uvedené příznaky na konci léta a začátku podzimu pes vykazuje, je vhodné se podívat, zda někde na jeho těle sametku neuvidíme. Nemusí být úplně jednoduché ji najít. Vzhledem k velikosti larev jednotlivce asi neuvidíme. Sametka ale má tendenci vyskytovat se ve shlucích. V takovém případě může majitel psa vidět oranžové nebo narůžovělé chumáče larev, které lze snadno seškrábnout.

jak na sametky
Sametka není zaměřena jen na psy. Nepohrdne kočkami, lidmi ani dalšími obratlovci.

Otevírá se otázka, jak problémům předcházet a jak jimi způsobené onemocnění kůže léčit. Je možné využít antiparazitika, která se používají jako prevence před blechami, klíšťaty a jinými zevními parazity. Jejich účinnost ale nemusí být tak výrazná, jak bychom si přáli. Moc nepomáhá ani nastříkání končetin psa nějakým repelentem. Sametkám vyhovuje tráva a vlhkost a v takovém prostředí se většina přípravků rychle smyje. Rozumné je se v zátěžovém období vyhýbat vlhkým místům se starou trávou. Takový postup ale nelze používat u pracovních a hlavně loveckých plemen.

Výše zmiňovaný Fenoform forte byl ve své době snad jediným opravdu fungujícím antiparazitikem a řada starších chovatelů na něj do dnes nedá dopustit. Přípravek už ale není v ČR vzhledem k vedlejším účinkům nejen na některá zvířata ale i na životní prostředí registrován a vyráběn.

veterinární laboratoř

Počítat je třeba s tím, že sametku si náš pes může přinést nejen z volné přírody, ale že můžeme mít semeniště oranžových larviček i na vlastní zahradě. Existují sice postřiky, které by mohly pomoci, znamenalo by to ale udržovat nejen vlastní zahradu, ale i celé okolí a to bývá v praxi obtížně proveditelné.

Pokud už je pes larvami sametek napaden, je třeba je mechanicky odstranit a postižené místo běžnými přípravky dezinfikovat. Dojde-li k následnému zánětu kůže, je vhodné navštívit veterináře. Zvláště složitá může být situace u alergických psů. V jejich případě nebude domácí ošetření postačovat.


Čtěte také: Kožní problémy u psa


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Ne každá svědivost je alergie

Usilovné drbání bývá častým důvodem, proč majitel přivede svého mazlíčka do ordinace veterináře. A i když svědivost je hlavním příznakem alergie u psa, nemusí to být vždy ta správná diagnóza. Kožní onemocnění u psů i lidí bývají urputná a často se vrací.

Alergologické testy psů

Pes se drbe a drbe

Někdy to může trvat týdny až měsíce, než si můžeme být jisti (tedy téměř jisti, protože v biologii není nic na sto procent). Neexistuje žádný přímý jednoduchý test, který by alergii u psa prokázal. Co tedy všechno může vyvolávat svědivost a alergii tak imitovat?

Kožní nemoci psů mohou mít příčiny, které lze rozdělit do tří skupin. Ty tzv. primární vyvolávají svědivost přímo. Sem patří ektoparaziti (blechy, svrab, dravčík, sametka, demodex), kožní plísně (ano, ani u nich není svědivost vyloučena), jiné druhy alergie než je atopie nebo potravní alergie u psa (alergie na bleší kousnutí, kontaktní alergie), reakce na léky a vzácněji i některé nádorové a autoimunitní choroby.

Abychom se k těmto primárním příčinám dostali, musíme nejdříve vyloučit sekundární příčiny svědivosti. Těmi jsou bakterie a kvasinky. Tady většinou stačí obarvený preparát otisku nebo stěru kůže. V případě, že se na něm najdou tyčkovité bakterie nebo pokud byl pacient opakovaně léčen antibiotiky, je indikována bakteriologická kultivace.

Třetí skupinou ovlivňující svědivost jsou tzv. modulující faktory. Ty se vyskytují v kůži nebo centrální nervové soustavě a ovlivňují zda a jak silně bude pociťována svědivost. Příkladem může být zvýšené drbání u psa v noci, kdy utichnou podněty a vzruchy z okolí a svědivost tak „má na vrch“.

Také strach nebo stres patří k faktorům vycházejícím z nervové soustavy. Pocit svědivosti bývá vyšší v suchém prostředí nebo naopak v teplém a vlhkém prostředí, kdy je snížen nebo znemožněn odpar z kůže. A i když máme diagnózu alergie u psa potvrzenou, je zapotřebí být stále ve střehu a hlídat sekundární infekce, ke kterým je pes alergik náchylnější, dodržovat protiparazitární opatření a snažit se eliminovat modulující faktory.


Čtěte také: Jak na alergie u psa


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

PESWEB

Plíseň u psů, koček a dalších zvířat

Plísňová (správněji houbová) kožní onemocnění psů, koček, králíků, morčat a dalších zvířat jsou, podobně jako u lidí, nepříjemným zdravotním problémem. Nezřídka jsou i problémem společného soužití.

Houby, které jsou schopné vegetovat na tkáních kůže tvoří zvláštní skupinu zvanou dermatofyta. Mezi nimi jsou druhy, které častěji parazitují u člověka, jiné častěji u zvířat, ale ostrá hranice mezi nimi neexistuje. Ke vzájemnému nakažení může dojít!

Nejčastěji se kožní houby zachycují na jedincích s citlivější pletí tj. zejména na dětech respektive mláďatech zvířat, mládeži v pubertě či ženách.

Podle dlouhodobých zkušeností našeho pracoviště se stává aktuálním problémem současnosti zejména v městském prostředí přenos houby druhu Microsporum canis nejen ze psů, ale zejména z koček na členy rodiny.

Přenos plísní

Nejčastějším zdrojem nakažení jsou v posledních letech toulavá koťata. Jejich soucitní zachránci bývají obyčejně i prvními postiženými. Na podobný podezřelý kontakt je proto v případě potíží třeba upozornit i ošetřujícího kožního lékaře.

Riziko přenosu se podstatně sníží prohlídkou nalezeného zvířete ve veterinární ordinaci nejlépe doplněnou o vyšetření v naší mykologické laboratoři a to i v případě, kdy zvíře nemá viditelné kožní onemocnění. Infekční zárodky hub může totiž přenášet i jen na srsti.

Plísňová kožní onemocnění jsou nepříjemná nejen z estetického hlediska, ale především mimořádnou úporností s potřebou dlouhodobé každodenní léčby a rovněž dlouhodobým přetrváváním zárodků (spór) v prostředí bytu (v prachu, textiliích apod.). Z kůže nemocného zvířete nebo člověka se jich miliony sypou do okolí doslova jako z cukřenky.

Plísně u králíků a morčat
Plíseň u morčat a králíků se může přenést i na jejich majitele

Desatero pro prevenci

Zárodky v prostředí bytu přežívají až 1 rok a mohou kdykoliv znovu nakazit zvíře i člověka! Odolávají všem běžným desinfekčním prostředkům kromě speciálních. Jsou citlivé pouze na teplotu vyšší 50°C (vyváření). Pro prevenci a léčení „plísňových“ kožních onemocnění u domácích zvířat doporučujeme proto dodržovat alespoň následující „desatero“:

  1. Po každém styku se zvířetem si důkladně umyjte ruce.
  2. V prostředí, ve kterém se nemocný pes či kočka pohybují často vysávejte výkonným vysavačem, který nevíří prach a odpad likvidovat jako v bodě 5.
  3. V pelíšku zvířete používejte jen provizorní podložky, které lze likvidovat.
  4. Zamezte styk s nemocným zvířetem zejména dětem a ostatním zvířatům.
  5. Před prvním ošetřením ostříhejte okolí ložisek a odstraňte šupiny a strupy. Tuto akci, stejně jako každé vyčesávání srsti, provádějte nad omyvatelnou podložkou (tác, vanička) a vyčesanou srst a kožní šupiny desinfikujte spařením horkou vodou (eventuálně spálením) podobně jako použité kartáče, přípravky apod. Zásadně pracujte v gumových rukavicích.
  6. Nezapomínejte na nepřerušovanou každodenní léčbu zvířete podle návodu ošetřujícího veterinárního lékaře po dobu nejméně 6-8 týdnů ani při zdánlivém vyhojení.
  7. Po ukončení léčby absolvujte kontrolní stěry léčeného zvířete případně jeho okolí v naší mykologické laboratoři na přítomnost plísní.
  8. Průběžně kontrolujte a likvidujte výskyt zevních parazitů (hlavně blech), protože mohou přenášet spory plísní.
  9. Vzhledem k možnosti přenosu kožních plísní i z člověka na zvířata odborně léčit případné onemocnění lidí.
  10. Na výstavách zvířat používejte výhradně vlastní pomůcky k ošetření zvířat, dodržujte hygienická opatření při posuzování zvířat a při ošetření výstavních zařízení.

Čtěta také: Jak odstranit spory plísní z prostředí


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Kožní problémy u psa

„Umění dermatologie spočívá ve včasné diagnóze.“ prof. Jan Declerq, Ghent University, Belgie

Pes se stále drbe, klepe hlavou

Stav kůže je zrcadlem celkového zdravotního stavu a pohody organismu. Reaguje na velké množství podnětů pouze omezeným množstvím kožních reakčních vzorů, což laicky znamená že: „Všechno vypadá stejně.“

Testy na kožní problémy

Ke správné diagnóze se proto používá celá škála diagnostických testů: kožní seškraby na parazity, stěry na bakterie, kvasinky a plísně, odběry krve pro odhalení vnitřních onemocnění a kožní biopsie pro určení typu nádoru nebo druhu autoimunitního onemocnění.

Téměř každý dermatologický pacient má nějaké prvotní onemocnění a k němu se pak přidává infekce. Řešíme tedy dva problémy:
O jakou infekci se jedná?
Které primární onemocnění ji vyvolalo?

Vyšetření v naší laboratoři pomůže na tyto otázky odpovědět. Je možné zaslat vzorky prostřednictvím vašeho veterináře, ale pro vyšší záchyt je ideální provést odběry přímo u nás.

Další články z veterinární dermatologie


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterinář

rezervace online

PROČ se ten náš pes pořád drbe?

MVDr. Petr Vokoun

Na otázku „Proč se pes pořád drbe“ může být nasnadě i jízlivá odpověď: “Protože má blechy!“ Nemusíte se hned urazit! I na opečovávaného psa může přesednout blecha od sousedovic psa, od koček či od ježků na zahradě. Takže kontrola zablešení je vždy na prvním místě, pokud není pes chráněn dlouhodobě působícími odpuzujícími prostředky.

pes se pořád drbe
Pes se stále drbe?

Jestliže však blechy jako příčinu svědění spolehlivě vyloučíme, nastává složitější situace. Psí drbání může mít mnoho dalších i zdánlivě odlehlých příčin a bývá i pro veterináře jedním z diagnostických oříšků.

Nahlédněme, co vše (případně ještě více) mu v té chvíli může běžet hlavou. Tedy kromě zmíněných blech:

  • zákožky nebo ostatní paraziti?
  • alergie?
  • přehnaná či zanedbaná péče o kůži a srst?
  • způsob výživy resp. přecitlivělost na některé krmivo?
  • zánět kůže u psa s účastí bakterií či kvasinek?
  • onemocnění některého vnitřního orgánu?
  • vnitřní paraziti?
  • dráždivé látky v okolí psa?
  • či dokonce „neuróza“?
  • eventuálně další možné i nemožné příčiny svědění kůže.

Této fázi veterinářova usilování o správnou diagnózu se také říká diferenciální diagnóza. Jeho cíleně mířené otázky naznačují, že od Vás potřebuje získat co nejvíce údajů pro anamnézu neboli historii případu. To je pro něj velmi důležité východisko pro další diagnostické úvahy.

Zde může majitel nejvíce pomoci nejen veterináři, ale především svému psu co nejpřesnějšími informacemi o vzniku a dosavadním průběhu potíží a jiných zdánlivě nesouvisejících okolnostech. Náš pacient nám to bohužel nemůže sdělit, ale vy jej máte téměř stále na očích. Ze zkušenosti vím, že pečlivým majitelům neunikne ani několik chybějících chloupků nebo mikroskopický pupínek. Vaše informace jsou tedy velmi cenné k prvnímu vytřídění tak široké palety možných příčin vyvolávajících svědivost u psa.

Přesný mechanismus svědivosti není znám. Není ani zcela jasné, co vlastně spouští tvorbu svědivých podnětů v nervových zakončeních v kůži. Skutečností je, že se svědivostí jsou spojeny např. změny teploty či vlhkosti kůže, onemocnění kůže i vnitřních orgánů. I různé podněty mechanické, chemické, teplotní působící na kůži přímo i působení různých látek i léků podaných vnitřně mohou vyvolávat svědivé pocity. Podráždění se z kůže přenáší nervovými vlákny do míchy a mozkové kůry.

Nejúpornější svědivost neutuchající ve dne ani v noci mívají nejspíše na svědomí zákožky – roztoči způsobující u psa svrab neboli prašivinu. Na druhém místě jsou to alergie.

V případě svrabu se na svědění podílí jednak pohyb roztočů vrtajících chodbičky v kůži, který se zesílí zvláště při pobytu v teplém bytě, jednak i přecitlivělost na výměšky zákožek. Obdobné problémy s přecitlivělostí mohou nastat i při napadení blechami.

Příčinou svědění nemusí být jen reakce na štípnutí, ale často k tomu přistupuje i časem vytvořená alergie na bleší výměsky. K vyvolání svědivé kopřivkové vyrážky pak stačí přeběhnutí jedné blešky po zádech psa. Výsledkem opakování takových situací bývá zhrublá, strupovitá kůže na hřbetě složená až v záhyby a téměř olysalá. Východiskem není ani tak zabíjení každé blechy, ale spíše preventivní odpuzování blech dlouhodobě působícími prostředky.

Ty se mohou osvědčit i v odpuzování ostatních kožních cizopasníků, kteří sice nepůsobí tak dramatickou svědivost jako zákožky nebo alergie, ale obtěžují občas psa i jeho pána. Patří k nim např. dnes již i u nás dosti známý roztoč zvaný dravčík (lat. Cheyletiella), příbuzný zákožkám, ale cizopasící na povrchu pokožky temene a hřbetu psa. Pro viditelnost i pouhým okem získal přízvisko „pochodující lupy“. Občas se kvůli němu drbe celá rodina.

Původcem svědivosti psa (a občas i člověka) bývají téměř každoročně i tzv. sametky (lat. Neotrombicula). V období „zrání švestek“ tedy v druhé části léta je tráva plná těchto oranžových „pavoučků.“ Zakusují se do pokožky mezi prsty, okolo nosní houby i očních víček psa. Asi 2-4 týdny sají tkáňovou tekutinu z kůže a po té se dobrovolně pouštějí a v trávě zase dokončují svůj vývojový cyklus. I zde může hrát roli při vzniku svědivosti reakce kůže psa na látky vyměšované roztoči.

Tím jsme se přiblížili ke druhé hlavní příčině úporné svědivosti založené na vrozených vlohách odborně zvané atopie. Jedná se o projevy přecitlivělosti vůči nejrůznějším látkám z okolí zvířete, které pronikají do těla hlavně dýchacími cestami případně i přes kůži. Dosáhne-li časem reaktivita psa opakovaným stykem s těmito alergizujícími látkami prahu svědivosti, propukají potíže. U psů s vrozenou vlohou k alergiím se to stává již mezi 1. – 3. rokem života.

Mezi nejčastější zdroje alergizujících látek patří již zmíněné blechy a pravděpodobně i cizopasící roztoči, bakterie, kvasinky a plísně (žijící běžně na pokožce psa), prach z bytu a roztoči v něm žijící, plísně ze zevního prostředí, ale i např. pylová zrnka zejména travin a plevelů. S vrozenou vlohou k přecitlivělosti třeba počítat asi u 10% psů. U některých se ale nemusí celý život projevit, pokud styk s alergizujícími látkami nepřesáhne potřebný práh.

Svědivost se u alergií soustřeďuje v prvé řadě na obličejovou část hlavy psa, uši (včetně recidivujících zánětů zevního zvukovodu), spodinu krku, břicho a tlapky. Zhoršení bývá provázeno i zánětem očních spojivek a rýmou. Zvláštním problémem v oblasti alergií je výskyt projevů přecitlivělosti na krmivo resp. některou z jeho složek.

pes se drbe

Přirozeně nejčastější příčinou jsou přítomné bílkoviny masa, vajec, mléka nebo i soji, ale přecitlivělost se může vytvořit i na jiné složky krmiv. Proto se vyrábějí hypoalergické diety s vypuštěním poznaných alergizujících přísad.

Mírnější formy psího drbání mohou mít i prostší příčiny např. v lidské péči. Přirozeně, že zanedbaná péče o čistotu srsti bývá příčinou svědivosti. Ale dnes se setkáváme spíše s následky péče přehnané. Zejména městský člověk často přenáší své hygienické návyky i na psa a neuvědomuje si, že pokožka psa má jisté odlišnosti od pokožky lidské již ve své stavbě. Přehnaně časté užívání koupelí s odmašťujícími prostředky, zejména určenými pro lidskou pokožku, naruší ochrannou funkci kůže. Na té se mimo jiné podílí i tukové látky, enzymy a přirozená kožní mikroflóra (bakterie, kvasinky).

To vše zlikviduje nevhodně zvolený a příliš často užívaný šampon. Důsledkem je buď přímé podráždění pokožky nebo přinejmenším její přesušení nebo naopak vyprovokování nadměrné tvorby kožního mazu, oslabení její přirozené ochrany a vznik infikovaných zánětů. To vše může navodit i svědivé pocity.

Psí pokožce konečně nesvědčí ani příliš suché klima našich ústředně vytápěných bytů. Působí ztrátu přirozené vlhkosti pokožky rovněž s následnou svědivostí. Veterinární dermatologové na to mají docela jednoduchý recept- alespoň 1x za 10-14 dní takového psa prostě ponořit na chvíli do vody, aby se pokožka „nasákla“.

Jinou příčinou mírnější svědivosti může být i mimořádně prašné prostředí např. okolo rozestavěného domku se zvířenými dráždivými látkami (vápno, cement a pod.).

Nezapomínejme, že pes se pohybuje v té nejzaprášenější nejspodnější vrstvě naší „jedovaté“ atmosféry! Do oblasti příčin svědivosti psí kůže v důsledku lidské „péče“ nakonec patří např. i drbání netrimovaných stříhaných kožíšků některých teriérských plemen. Příčinou svědivosti je zde přetrvávání „staré“ nevyškubané srsti ve vlasových váčcích.
Dosti často se dnes zapomíná na jednu starou doktorskou zkušenost, že stav kůže a srsti je i zrcadlem celkového vnitřního zdraví resp. zdraví jednotlivých vnitřních orgánů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že např. psi s nemocnou slinivkou břišní mají velmi často i vleklé kožní potíže spojené i se svědivostí.

Podobně se na zdravotním stavu kůže mohou podílet i onemocnění ledvin, jater, trávicího ústrojí, žláz s vnitřní sekrecí hormonů i např. nádory vnitřních orgánů. Nejen tedy nejrůznější zevní vlivy, ale i vnitřní onemocnění stávají v pozadí nemocí kůže provázených svěděním. Na sníženou obranyschopnost pokožky reagují obvykle nejrychleji vždy přítomné bakterie či kvasinky přemnožením a následným zkomplikováním základního kožního onemocnění.

veterina

Svědění kůže prožívají vždy intenzivněji jedinci s labilnější nervovou soustavou.

K doplnění výčtu příčin drbání chybí ještě zmínka o psychogenních příčinách svědivosti známých jako neurózy. Mohou být i základní příčinou.

Na počátku bývá obvykle citový stres zvířete např. z opuštěnosti a nudy, nedostatku pohybu nebo z významné změny v okolí (majitele, prostředí a p.). Pocity svědivosti se soustředí do jednoho místa – svědivého uzlu, které si pes neustále olizuje a vykusuje. Výsledkem jsou ložiska zbytnělé kůže s povrchovým mokváním až vředovatěním nejčastěji na končetinách. Je to poměrně známá potíž zejména u velkých plemen psů.

Snad i z tohoto (nejspíše ještě neúplného) výčtu možných příčin psího drbání lze uvěřit tvrzení ze začátku tohoto článku, že to není ani pro veterinárního lékaře snadná záležitost. Navíc tak jak se kožní onemocnění vesměs pozvolna rozvíjejí, tak opět i navzdory správně zvolené léčbě vesměs pozvolna ustupují. Vyžadují tedy značnou dávku trpělivosti a často i finančních obětí od majitele psa. Určitě se proto vyplatí přizvat hned na začátku ku pomoci při stanovení pravé příčiny svědění i laboratorní pracoviště. Následně pak nezatracovat zavedenou léčbu, když se úspěch nedostaví za týden či dva!

Např. léčení kožních onemocnění komplikovaných bakteriemi či kvasinkami trvá běžně nejméně 4-6 týdnů, alergických stavů několik měsíců i let. To samo jen zdůrazňuje potřebu správného zjištění příčiny potíží hned na začátku, aby se neztrácel čas a léčba měla šanci na úspěch.


Čtěte také: Kožní problémy u psa


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online