Stříhání drápků u psa

Můžete Chrisovi ostříhat drápy? Má je tak dlouhé, že nemůže skákat do postele. z veterinární ordinace

Majitelé psů se poměrně často obracejí na veterináře s požadavkem na zkrácení drápků. Stříhání drápků většinou také bývá součástí úpravy psa. Na první pohled je to záležitost jednoduchá.

deformace drápků a tlapky u mopse

Vezmou se kleštičky, několikrát se udělá „cvak,“ drápy jsou zkráceny a pes vesele utíká domů. Skutečnost ale bývá jiná. Opravdu se vezmou kleště, opravdu se udělá „cvak,“ i dráp je zkrácen, ale pes kvílí, krev z něj teče a vzhledem k velmi bolestivému zážitku si příště nenechá na tlapky sáhnout vůbec nebo jen s velkou nechutí.

Psí pedikúra

V lidské podobě se péče o nehty na nohou nazývá pedikúra a ten, kdo ji chce provozovat, musí mít patřičné vzdělání. Určitě neplatí, že by psovi směl drápy stříhat jen absolvent specializovaného rekvalifikačního kurzu. Potřebné vědomosti by ale měl mít každý, kdo chce drápy psa upravit.

Z anatomického hlediska se psí drápy (unguiculae) dají přirovnat k lidským nehtům. Na každém drápu lze, podle toho co vidíme či nevidíme , rozeznat dvě části.

  1. kořen drápu – je lidskému oku skrytý, navazuje na drápovou kost, která zakončuje poslední článek prstu a je krytý a chráněný kožním valem.
  2. tělo drápu – je lehce zakřivené, mělo by opisovat zhruba jednu čtvrtinu pomyslného kruhu a bývá zakončeno různě ostrým hrotem, kterým se dráp dotýká podložky.

Dráp má i svoji strukturu, kterou tvoří:

  1. rohovinová vrstva – je to vnější část drápu, která je zformována do tvaru připomínajícího pouzdro na šípy a bývá proto označována jako toulec. Většina rohoviny toulce je pevná a tvrdá. Výjimkou je tak zvaná chodidlová část, která je tvořena měkčí a většinou snadno se drobící rohovinou. Z vnějšku to vypadá jako by na spodku drápu byl malý žlábek. Barva rohoviny bývá jedním ze znaků uváděných ve standardech plemen a je zajímavá i z hlediska ošetřování drápů.
  2. škára – vyplňuje velkou část drápu a v místě kde kořen drápu navazuje na okostici drápové kosti vytváří tak zvané lůžko. Škára je protkána nervovými vlákny a je i bohatě krvená. Poranění lůžka drápu i zhmoždění škáry vyplňující část toulce je pro psa velmi bolestivé a dochází i k nepříjemnému a někdy těžko zastavitelnému krvácení.
Přerostlý dráp na hrudní končetině, hrudní končetina norského lundehunda – foto Jan Tichý

Tak zvaný prstový orgán masožravců tvoří mimo článků prstů a na ně navazujících drápů ještě polštářky (tori). Právě ony nesou největší váhu těla a tlumí nárazy vznikající při pohybu. Na povrchu polštářků je 2-3mm silná zrohovatělá ale celkem ohebná vrstva, která má typickou „rourkovitou“strukturu. Potřebnou pružnost polštářků zajišťuje vazivová a tuková tkáň podkoží a také velké množství žlázek, jejichž sekret udržuje polštářky vláčné.

Kolik má prstů?

V různých soutěžích bývá občas zařazována otázka na počet psích prstů a ne všechny odpovědi počítají s tím, že v této oblasti jsou hrudní a pánevní končetiny rozdílné. Na hrudní končetině má pes pět prstů.

První prst je uložen na vnitřní straně končetiny a to tak vysoko, že nedochází ke kontaktu s podložkou a často nemá vyvinutý polštářek. Funkce tohoto prstu je zdrojem diskusí. Staří chovatelé uváděli, že určuje výšku kroku psa. Pravdou je, že se anatomické atlasy v označení tohoto prstu rozcházejí. Někdy je označován jako první a někdy jako pátý.

U některých plemen se poměrně často vyskytuje vrozená absence tohoto prstu a jsou plemena (dlouhosrstá, dostihová), u kterých snadno dochází k jeho poranění nebo spíše zatržení. Chovatelé preventivně snadno zranitelný prst odstraňují a určitě nelze říci, že by u takto ošetřeného psa docházelo ke změně pohybu. Připomenout je asi třeba, že odstranění pátých prstů může být hodnoceno jako změna exteriéru psa a tedy i jako porušení Zákona na ochranu zvířat.

Další čtyři prsty jsou vybavené polštářky, jejich drápy se dotýkají podložky a jejich postavení určuje tvar tlapky. Na hrudní končetině jsou ještě dva, přímo na prsty nenavazující polštářky. Jeden je poměrně velký a tvoří základ šlapací plochy, druhý připomíná palec bez nehtu a je umístěn na zadní straně končetiny.

Deformace drápků a tlapky u mopse, stříhání drápků – foto Jan Tichý

Na pánevní končetině jsou čtyři polštářky opatřené prsty, jejichž drápky přicházejí do kontaktu s podložkou. Je zde rovněž velký, šlapadlovou plochu tvořící, polštářek. I na pánevní končetině někdy bývá na vnitřní straně končetiny uložen prst. Jeho velikost může být velmi rozdílná od kožního drápkem zakončeného útvaru až po zdvojený poměrně velkými polštářky vybavený prst s vyvinutým kostním podkladem. Je označován jako rudiment (zakrnělý orgán), vlčí dráp nebo paspárek a u většiny plemen je nežádoucí.

Jsou ovšem plemena (např. briard), která mají požadavek na paspárek zakotven přímo ve standardu a u kterých by jeho odstranění bylo nepříjemnou chybou. Existuje i plemeno, které má standardem daný větší počet prstů na hrudní i pánevní končetině. Jmenuje se norský lundehund a zvláštní utváření tlapky mu pomáhalo při prolézání skalnatými komíny fjordů.

Kdy stříhat, kdy pilovat?

Jak už bylo řečeno, bývá zkracování drápků považováno za samozřejmou, je ovšem otázkou, zda vždy nutnou, součást psí hygieny. Běžný zdravý pes, který má správně utvářenou tlapku a dostatek pohybu a to i po pevné a úměrně hrubé podložce si drápy obrušuje sám a žádný zákrok ze strany majitele ani nikoho jiného nepotřebuje. Jeho drápy jsou pevné, hrot zakončující tělo drápu není nijak ostrý.

Pečovat je třeba pouze o neobrušující se dráp prvního prstu na hrudní končetině, který bývá ostrý a někdy přerůstá do té míry, že se svým hrotem zapichuje zpět do prstu, z kterého vyrůstá.

Nemá-li pes dostatek pohybu nebo v případě špatně utvářené tlapky nemusí docházet k postupnému obrušování drápku. Ten přerůstá a dochází k změně jeho tvaru. Místo ideální linie, při které se drápek ohýbá ve tvaru 1/4 kruhu může dojít k výraznějšímu zakřivení nebo naopak k narovnání drápu.

Zdánlivá banalita má pro psa řadu nepříjemných následků. Mění se úhel kontaktu s podložkou, končetiny prokluzují, tlapka přestává být pružná a nedokáže tedy tlumit nárazy tak, jak je třeba. Změna rozevření prstů může být časem bolestivá a určitě velké trápení způsobí případy, kdy se dráp stočí tak, že zarůstá do tkáně prstu. Pokud jsou drápy přerostlé, je tedy třeba je zkrátit. To se může dělat dvěma způsoby.

Opilování – je vhodné tam, kde má dráp odpovídající délku, ale jeho hrot je příliš ostrý. Používá se obyčejný pilník na lidské nehty, kterým se opatrně ostrá špička zabrousí. Tento přístup je dobře využitelný např. u malých štěňat. Ta se většinou po pevném a drápy obrousit schopném podkladě nepohybují a lidská pomoc tedy může být vítaná.

Stříhání – zkracování drápků vyžaduje určitou šikovnost a také znalost anatomie. Je totiž třeba odhadnout, kam až v zkracovaném drápku dosahuje škára a drápek krátit několik mm pod místem, kde končí. Jinak dojde k bolestivému a krvácejícímu poranění. Odhadnout správné místo nemusí být jednoduché. U nepigmentovaných drápů je rozhraní dobře vidět, u pigmentovaných naopak vidět není. Pak je rozumné zkracovat drápek postupně a řídit se tím, jak vypadá na řezu.

Důležitá není jen volba správného místa, ale i správného nástroje. Ideální jsou kleště, v kterých břit funguje jako gilotina. V jejich případě je řez ostrý. Jako nepříliš vhodné se jeví klasické nůžky nebo kleště z lidské manikúry. I ony dráp zkrátí, ale předem jej stisknou a vzhledem k jeho toulcovitému tvaru tak může dojít ke zhmoždění drápu i několik mm nad vybraným místem řezu. Pes reaguje bolestivě, a pokud je rohovina drápu hodně tvrdá, může se vytvořit podélná prasklina, která zasahuje až k lůžku. Prasklina je zdrojem bolesti a může být i místem vhodným pro vniknutí infekce.

Jack Russell terier, pointer na honu – foto Jan Tichý

I při největší opatrnosti se může stát, že se dráp tak zvaně zastřihne, tedy že dojde k narušení škáry. Poraněné místo je třeba dezinfikovat a případné krvácení zastavit. Dobře se osvědčil Traumacel (prášek zastavující krvácení), výborné zkušenosti jsou s hodně tmavým roztokem hypermanganu nebo s lapisem.

O tom kdy začít se zkracováním drápků a jak často je dělat se vedou mezi chovateli velké diskuse. Velmi často je také otevírána otázka, zda příčinou špatného tvaru tlapky jsou přerůstající drápy, které tlapu deformují či zda je špatné utváření tlapy a postavení prstů důvodem, pro který drápy přerůstají. Někdy se zdá, že je to stejné jako s otázkou zda byla dříve slepice nebo vejce.

Obecně se ví, že je lepší problémům předcházet než je následně řešit. Platí to i v případě drápů. Prevencí tady ale není časté střihání, ale dostatek pohybu na pevné podložce. Příliš časté střihání mívá totiž jako následek zrychlený růst drápů a může se pak stát, že pes, který by nikdy podobné ošetření nepotřeboval, je bude, díky dobře myšlené snaze svého majitele, muset podstupovat poměrně často.

Chybně také uvažuje ten, kdo razí teorii, že pokud se opakovaně zkracují drápy tak krátce, že dojde k porušení škáry, dojde k jejímu zatažení a dráp pak lze stříhat bez problémů. Škára se asi opravdu trochu zatáhne, ale uvedené ošetření drápů způsobuje psovi bolest a je otázkou zda výsledek stojí za trápení, kterému je pes vystaven.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *