Dezinfekce, dezinsekce a deratizace podruhé

Chtěli jsme důkladně vydezinfikovat kotec pro štěňata. Něco jsme koupili v drogérii, zapomněla jsem, jak se to jmenuje. Bylo na tom napsáno, že se to má ředit 1: 10. Tak jsme si řekli, že to uděláme silnější, aby to opravdu působilo, a nic ředit nebudeme. Štěňata teď zvrací a motají se. Myslíte si, že to může být z té dezinfekce?“ z veterinární ordinace

Hodně lidí říká, že návody jsou jen pro ty hloupé a že je normální člověk nepotřebuje číst. Leckdy to je možná pravda, jsou ale oblasti, v kterých se jim není rozumné vyhýbat a dezinfekce určitě do této kategorie patří. Existují zásady, které je nezbytně nutné dodržovat a v následujícím textu jsou uvedeny ty nejdůležitější.

Pracovní roztoky se připravují přesně dle návodu

Některé přípravky se používají neředěné, u některého výrobce uvádí návod jak připravit tak zvaný pracovní roztok tedy roztok, který budeme přímo používat.

Často míváme sklony si věci zjednodušovat a někdy také máme pocit, že když někam něčeho dáme víc, bude to lépe fungovat. Podobný přístup v případě dezinfekce je nesmyslný z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je fakt, že roztok v silnější koncentraci, než je požadováno, může ublížit a také nemusí být účinný. Mimo to kvalitní dezinfekční prostředky něco stojí a při zvýšené dávce, než je požadováno, vlastně vyhazujeme peníze.

Problém může vzniknout i tam, kde si člověk řekne, že výrobci ve svých návodech přehánějí a že menší množství nebo kratší doba působnosti musí stačit. Je to smutné, ale většinou nestačí. Při přípravě pracovních roztoků by se měl dodržovat návod a člověk by opravdu měl vážit, či měřit. Klasický český přístup „přece to odhadnu“ většinou končí tak, že je koncentrace nedostatečná nebo naopak příliš silná.

Důležitý je čas působení přípravku. Prošlá expirace může znamenat neúčinnost. Označení přípravku

Neuvádí-li výrobce jinak, ředí se přípravky studenou vodou

Je třeba počítat s tím, že použije-li se teplá nebo horká voda, dochází k jejímu odpařování a tím se mění i koncentrace pracovního roztoku

Při přípravě dezinfekčních roztoků se dodávaný přípravek považuje za stoprocentní

Může se stát, že na lahvi s dezinfekčním prostředkem je napsáno, že se jedná o 5% roztok něčeho a zároveň se v návodu uvádí, že se přípravek má použít v 3% ředění. Normální člověk se začne děsit nutnosti propočítávání % a vzpomíná na školní léta, předmět chemii a křížové pravidlo. Trápí se ale zbytečně. 3% pracovní roztok v tomto případě připravíme smícháním 97 ml vody a 3 ml roztoku.

Předměty znečistěné infekčním materiálem se nejdříve dezinfikují a teprve pak myjí

Uvedený postup zabraňuje dalšímu šíření infekce a chrání nejen zvíře a prostředí, ale i toho, kdo s materiálem pracuje. Mohlo by se zdát, že se tento bod týká pouze veterinárních pracovišť. S infekčním materiálem ale mohou přijít do kontaktu i nástroje, které běžně používáme doma.

Může se stát, že odstraňujeme srst v okolí zhnisané rány a při tom sekretem z ní vytékajícím umažeme nůžky. Nebo má pes průjem a existuje podezření, že se jedná o problém infekčního původu. Znečistěné místo je lepší polít dezinfekčním prostředkem, např. Savem a teprve následně drhnout a mýt.

Pracovní plochy se při běžné údržbě naopak nejdříve mechanicky očistí a pak teprve dezinfikují

Upravujeme příteli nepříliš čistého, ale zdravého psa a na stůl z něj vypadává hlína a bláto. Asi budeme chtít stůl před dalším použitím vydezinfikovat. Přímé nebezpečí ale pravděpodobně nehrozí a lepší a jednodušší je mechanicky nečistoty odstranit a pak teprve dezinfikovat.

Bez doporučení výrobce se dezinfekční přípravky nesmějí míchat s jinými látkami

Leckdo si myslí, že získá víceúčelový dezinfekční prostředek tím, že smíchá přípravek, u kterého je uvedeno, že působí na viry s dalším, který má působit na plísně. Výsledek ale může být zcela mimo očekávání. V lepším případě se získá nefunkční roztok, v horším pak tekutina, která může mít řadu nečekaných vlastností, např. schopnost rozleptat věci, s kterými se dostane do kontaktu včetně psí i lidské kůže.

Dezinfekční přípravky je třeba skladovat v původních nebo v jasně označených nádobách

Dezinfekční roztoky často bývají ve velkém balení, s kterým se může obtížně manipulovat. Běžně se tedy potřebná část přelívá do jiné menší a vhodnější nádoby. Další nádobu používáme i tam, kde připravujeme pracovní roztok. V obou případech nastává situace, kdy se dezinfekční roztok odlévá do jiného, než originálního obalu. V takovém případě je nezbytně nutné jasně označit, co náhradní obal obsahuje.

To označení by mělo být v rámci možností trvanlivé, tedy takové, které se nedá setřít nebo smýt. Případů, kdy si někdo nalil do lahve od piva dezinfekční roztok a pak se napil, není málo a asi se nejedná o zážitek příjemný. Pivo má určitě lepší chuť, pravděpodobně po něm nedostaneme průjem a určitě nám nepoleptá zažívací trakt.

Při práci s dezinfekčními přípravky je třeba dodržovat zásady bezpečnosti práce

Bezpečnost práce je termín, který lidé příliš nemilují. Je to ale věc, nad kterou je třeba přemýšlet a kterou je třeba dodržovat a to i v případě dezinfekčních prostředků. Bezpečně určitě nepracoval pán, který s představou, že výborně vtipkuje, nastříkal své kolegyni do vlasů Septonex a neuvědomil si, že mimo vlasů spray zasáhne i její oči. Bezpečně nepracuje ani ten, kdo nalije dezinfekční prostředek na stůl, kde se manipuluje s potravou a pak na něj položí chleba. Dalších příkladů se najde celá řada a zdaleka ne vždy jsou úsměvné.

Parson Russell teriér, irský setr – foto Jan Tichý

Vždy je nutno dodržovat přesně návod výrobce

Tato oblast se netýká jen dříve uvedeného ředění dezinfekčních prostředků a dodržení doby exspirace. Důležitá je i doba, po kterou má přípravek působit a důležité jsou i informace o způsobu manipulace a případné první pomoci.

Přítomnost mikroorganizmů v prostředí nebo na pracovních plochách a nástrojích je možné ověřit

Tento bod je velmi důležitý z hlediska veterinárních, zdravotních či potravinářských provozů, kde by kontrola prostředí měla být samozřejmou věcí. Týká se ale i jiných pro zvířata určených zařízení. Prostřednictvím laboratorního vyšetření může např. majitel úpravny zjistit, zda místnost, v které dělá psy krásné, není zároveň zdrojem např. plísňové infekce.

Problematika dezinfekce, jejího provádění a používaných přípravků je velmi obsáhlá. Pozornost jí věnuje i naše legislativa, např. Zákon 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví nebo Zákon č.350/2011 Sb. o chemických látkách a chemických přípravcích.

Nabídka vhodných prostředků je v současné době velmi pestrá. Běžný majitel psa se možná k různým specialitám nedostane. Pravdou ale je, že na první pohled obyčejné SAVO dokáže být velmi účinné a je snadno dostupné. Poradit, co použít a jak postupovat, by měl i ošetřující veterinář.

reprodukce psů webinář

Majitele psů samozřejmě zajímá i dezinsekce, tedy hubení hmyzu a škodlivých členovců. Pod složitým názvem se skrývá boj s blechami, klíšťaty a jinými „breberkami“. Je třeba si uvědomit, že:

V PŘÍPADĚ DEZINSEKCE PLATÍ STEJNÁ PRAVIDLA JAKO U DEZINFEKCE

Z hlediska chovatelů psů nebo z hlediska např. úpraven, psích hotelů atd. je dezinsekci možné rozdělit do dvou oblastí:

  1. co děláme sami – např. preventivní opatření proti blechám, které se množí v prostředí, tedy mimo svého hostitele
  2. a o co je lepší pořádat odbornou firmu – např. v okamžiku, kdy se nám v bytě objeví šváby, sami si neporadíme

Do odborných rukou by mělo patřit i poslední z trojice „D“ – deratizace. Jedná se o hubení škodlivých hlodavců a jedná se o stále aktuálnější problém. Odbornou pomocí tady může být deratizační firma, odbornou pomocí ale může být i temperamentní parson russell teriér, lakeland, welsh či foxteriér. Určitě si také většina kníračů vzpomene, proč se dříve jmenovali stájoví pinčové a proč byl každý majitel koní rád, když takového kosmatého vousatého suveréna ve své konírně měl.

Čtěte také: DDD aneb dezinfekce, dezinsekce a deratizace


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

DDD aneb dezinfekce, dezinsekce a deratizace

Půjčila jsem sousedce přenosku, aby mohla odnést svoji kočku k veterináři. Řekli jí, že kočka má plíseň Microsporum canis. Teď máme stejné podezření u naší Ajky. Myslíte si, že se mohla nakazit přes tu přenosku?“ z  veterinární ordinace

Péče o psa se netýká jen zvířete samotného, ale i jeho okolí. Pojem to je široký od pelíšku přes přenosku pro cestu autem až po kotec a výběh. Důležité je jakým způsobem prostory, v kterých se pes pohybuje, udržujeme v čistotě.

Obecně platí, že čím méně „chemie“ tím lépe pro našeho psa a nakonec i pro nás. Je ovšem oblast, v které výše uvedené pravidlo úplně neplatí. Řeč je o dezinfekci a dezinsekci, tedy o případech, kdy se nebráníme jen prosté špíně, ale i původcům různých zdravotních problémů. V literatuře v této souvislosti můžeme najít zkratku DDD. Třetí D patří deratizaci, která bývá s dezinfekcí a dezinsekcí dávána do jednoho balíčku.

Definice říkají, že dezinfekce je záměrné ničení choroboplodných zárodků, dezinsekce členovců a hmyzu a deratizace likviduje krysy a další nežádoucí hlodavce.

Dezinfekce a dezinsekce jsou nezbytnou nutností v různých veterinárních zařízeních, své by o nich ale měli vědět upravovatelé psů, zaměstnanci útulků a majitelé větších chovů. Základní znalosti určitě neuškodí ani běžnému majiteli psa, kočky či jiných zvířat. Nikdy nevíme, co nás čeká a je lepší být připraven než pak pracně hledat informace.

Nejčastěji se asi potkáváme s dezinfekcí. V praxi to znamená, že se snažíme přerušit cestu zárodku od zdroje infekce k vnímavému jedinci. Tu cestu můžeme zahradit, můžeme se postarat o to, aby se daný zárodek dál nemnožil, a také můžeme zárodek zničit.

O tom, že je čas od času třeba část psího těla, nástroje či různé pomůcky nebo prostředí, v kterém se pes pohybuje, zbavit původců infekčních onemocnění, asi není třeba nikoho přesvědčovat. Způsobů využití dezinfekce je ale celá řada. K tomu, aby naše činnost byla úspěšná, je třeba vědět, co použít a jak to použít.

Dezinfekční prostředky. I přenoska může být zdrojem infekce – foto Jan Tichý

Tři kategorie dezinfekce

  • fyzikální – teplo, osvit atd. Do této kategorie mimo jiné patří vyváření, žehlení, vypalování či horká voda
  • chemická – prostřednictvím různých chemických látek a sloučenin
  • Kombinovaná – fyzikální + chemická

Způsoby dezinfekce

  • omýváním – tento způsob asi není nutné nikomu vysvětlovat, nejjednodušší dezinfekcí je např. mytí rukou
  • ponořením do roztoku – tento způsob se často používá u různých nástrojů. Do příslušného dezinfekčního roztoku se „namočí“ dezinfikovaný objekt a ponechá se v něm po předepsanou dobu
  • otíráním – i tento způsob je dobře známý. V dezinfekčním roztoku namočenou gázou, čistou látkou či jiným savým materiálem se otírá např. stůl, vytírá se podlaha, psí pelíšek atd. Velmi oblíbené jsou různé dezinfekčním roztokem napuštěné ubrousky
  • postřikem – v tomto případě se může jednat o ošetření malé plochy, např. místa, kde bude aplikována injekce, může se jednat ale i o velkoplošný zásah. Jsou situace, kdy nezbývá nic jiného než naplnit stříkačku určenou k postřiku stromů dezinfekčním prostředkem a její pomocí ošetřit celou místnost, kotec či jiný velký prostor
  • aerosolem – aerosol je ve své podstatě směs kapalných nebo pevných částic rozptýlených v plynném prostředí. V uvedeném případě se v prostředí vytváří jakási pomyslná mlha, která obsahuje mikroorganismy ničící částice. Vypadá to velmi elegantně. Žádný nedůvěru působící „hadr“, žádná klouzavá rozlitá tekutina a k tomu většinou jasně dezinfekční vůně. Je ale třeba si uvědomit, že pravidelné používání aerosolových dezinfekčních prostředků nemusí každý dobře snášet. Co je ve vzduchu, to dýcháme a pokud je ve vzduchu rozptýlená dezinfekce, dýcháme i jí a to naše plíce nemusí dobře snášet.
  • pěnou – příjemný způsob dezinfekce. Pěna mívá dobrou přilnavost a pokryje celou dezinfikovanou oblast.
  • osvitem – další z dobře známých způsobů dezinfekce. Nejčastěji jsou používány tak zvané germicidní lampy, které ničí bakterie. V domácnostech běžně užívaným prostředkem pro dezinfekci osvitem je horské sluníčko
  • dýmováním- tento způsob dezinfekce se nejčastěji používá v případě plísní. Má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že se dým např. v dobře uzavřené místnosti dostane takřka všude, tedy i tam, kam bychom s omýváním či postřikem nedosáhli. Nevýhodou může být případné znečištění dezinfikovaných věcí a prostor
  • plamenem – jsou situace, kdy letlampa je tím nejlepším způsobem, jak se zbavit nežádoucích mikroorganismů
  • horká pára – může být ideální např. v případě kotce, či psí boudy
veterinární dermatologie

Na co nezapomenout

Má-li být dezinfekce účinná, je třeba si uvědomit, co všechno výsledky naší práce ovlivňuje. Je to zejména volba správného přípravku, pří které je třeba myslet na:

  • spektrum účinnosti přípravku – je nutné vědět, proti čemu bojujeme. Jsou přípravky, které působí jen na bakterie, přípravky, které působí na viry, přípravky, které působí na plísně, přípravky, které působí nejen na plísně, ale i na jejich spory a přípravky, které mají širší spektrum účinnosti a působí např. na viry a bakterie. Objevila-li se v našem chovu parvoviróza, asi přípravek, který je účinný jen na bakterie, nebude tím nejvhodnějším pro dezinfekci prostředí.
  • místo, které dezinfikujeme-jiné přípravky se používají v potravinářství a jiné na chirurgických sálech transplantačních center, jiný přípravek použijeme na dezinfekci mléčné žlázy fenky po návratu z procházky ke štěňatům a jiný na prostory, v kterých přebývala kočka postižená plísní
  • vliv prostředí – budeme-li např. v letním horku dezinfikovat kotce, je třeba počítat s tím, že se část tekutých přípravků odpaří
  • vliv na prostředí – koncentrovaná kyselina solná asi zničí leccos. Použijeme-li ji ale na dezinfekci truhlíku s pelargoniemi, který použil sousedův zdravý pes jako pomyslný patník, může se stát, že nebudeme mít ani truhlík ani pelargonie

Při práci s dezinfekčními přípravky a na návodech k použití jsou uvedeny výrazy, kterým běžný člověk nemusí rozumět. Na co je tedy možní narazit:

  • detergentní – čistící, mycí
  • baktericidní- ničící bakterie
  • germicidní – ničící bakterie
  • virucidní – ničící viry
  • fungicidní – ničící plísně
  • sporicidní – ničící spory plísní nebo bakterií
  • expozice – doba, po kterou má přípravek působit
  • expirace – doba použitelnosti nebo také doba, do které je nutno přípravek spotřebovat
  • pracovní roztok – roztok, který se podle návodu připravuje v případech, kdy se přípravek nepoužívá koncentrovaný
  • koncentrace pracovního roztoku – některé dezinfekční roztoky je třeba před použitím ředit. V návodech jsou většinou uváděny požadavky v objemových dílech nebo v procentech. Např. může být uvedeno, že se smíchá 98 ml vody + 2 ml koncentrovaného dezinfekčního roztoku nebo že se pracuje s 2% roztokem
  • doba použitelnosti pracovního roztoku – doba, do které je nutno pracovní roztok spotřebovat

Normální člověk různé poučky a přesně formulovaná pravidla příliš nemiluje. Jsou ale oblasti, v kterých se jim není rozumné vyhýbat a dezinfekce určitě do této kategorie patří. Existují prostě určité zásady, které ne nezbytně nutné dodržovat. O nich ale příště.

Čtěte také: Separační úzkost


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Pes na zahradě

Pes na zahradě

„Bydlíte v činžáku a máte psa? To bych nemohla, psa byste si přece měli pořizovat, jedině když máte zahradu,“ „moudrá“ paní v parku.

Výše uvedené, a dlužno říci že nesmyslné, prohlášení lze slýchat poměrně často. Pravdou ale je, že otázku, zda psa ustájit doma nebo venku, řeší celá řada majitelů.

Odpověď není jednoduchá. Je totiž třeba zvážit, zda se jedná o psa, který na zahradě pobývá přes den nebo ve společnosti svého majitele a jinak má své „bydliště“ (pelíšek, misku na žrádlo atd.) v domě nebo o psa, který je na zahradě trvale umístěn. V druhém případě je třeba zvažovat celou řadu informací.

Důležitou roli hraje místo bydliště majitele. Jiná to bude v teplejší nížině a jiné na horách. Obecně je ale možné říci, že trvale může být venku umístěna většina plemen. Výjimku tvoří společenská plemena (např. maltézský psík, čivava, čínský chocholatý pes, pražský krysařík atd.) a také plemena naháčů . Jsou to plemena bez srsti, takže i laik pochopí, že je nemá před nepřízní počasí co chránit (jedná se např. o peruánské nebo mexické naháče).

Německý krátkosrstý ohař, pražský krysařík – foto Jan Tichý

Celoroční pobyt venku asi nebude svědčit některým krátkosrstým plemenům, jako je sicilský chrt nebo faraonský pes. Naopak pobyt v kotci vyhovuje jiným krátkosrstým plemenům, např. německému krátkosrstému ohaři, německému boxerovi nebo krátkosrsté kolii. I vysloveně špatné počasí zvládá většina pasteveckých a salašnických plemen (border kolie, německý ovčák, australský ovčák, chodský pes, bernský salašnický pes) a plemena molosů (např. středoasiat, kavkazan). Zapomenout bychom neměli na knírače všech velikostí a také na většinu pracovních teriérů (jack russell terier, parson russell terier, jagdterier, erdel terier, irský terier atd). Pobyt v horách vysloveně vyhovuje bernardýnům, českým horským psům nebo pyrenejským horským psům.

Bouda nebo kotec?

Má-li být pes trvale umístěn mimo byt, je třeba mu poskytnout potřebné prostředí, tedy odpovídající boudu a eventuálně kotec. Důležité je umístění kotce a boudy. Mělo by se volit stinné a suché místo bez průvanu. Přemýšlet je třeba i nad vzdáleností od sousedů nebo od ulice. Určitě není sousedům příjemné poslouchat celý den štěkajícího psa.

Bouda by měla být dostatečně, ale nikoliv přehnaně velká. Malá bouda je pro psa nepohodlná, velkou si obtížně zahřeje. Uváděno bývá, že správná velikost boudy je taková, aby si v ní pes mohl pohodlně stoupnout a pohodlně lehnout s nataženými končetinami. Bouda by měla být zateplená a výhodné jsou boudy s předsíňkou. Rozumná je odklápěcí střecha, protože se bouda snadněji udržuje.

Kotec by měl být dostatečně velký a měl by se snadno uklízet. Vhodné je v něm umístit odpočinkové místo, které zůstane suché, i když prší. Vyhovující je např. dřevěná podlážka. Přemýšlet je třeba i nad oplocením kotce. Mělo by být zapouštěné do země, aby se pes nepodhrabal, tak vysoké, aby je nepřeskočil a z takového materiálu, aby se neporanil. Nevhodné jsou např. pletiva s velkými oky, v kterých snadno uvízne tlapka.

Do vybavení patří dvě dobře omyvatelné misky. Jedna na vodu a druhá na krmení. Voda by se měla každodenně měnit a v zimních měsících kontrolovat, zda nezamrzla. Miska na krmení by se měla každý den mýt a případné nesnědené zbytky potravy likvidovat. Každodenní odstraňování exkrementů je povinností. Zvláště, když se jedná o mladého psa, je rozumné mu dát k dispozici i nějakou hračku.

Majitelé psů se často ptají, od jakého věku je možné štěně do kotce a boudy umístit. I tady hraje roli celá řada faktorů. Snadněji si na kotec zvyká pes, který z něj pochází. Není rozumné si v listopadu přinést štěně, které bylo odchováno v panelákovém přehřátém bytě a dát ho rovnou do boudy, do které svojí velikostí musí nejdříve dorůst. V takovém případě je třeba štěně na boudu postupně navykat. Rozumné je si pořídit štěně z jarního vrhu, u kterého přechod na nové bydlení připadne do teplejších měsíců a nenastávají tak žádné problémy.

Majitel může zvolit i variantu, při které má pes k dispozici celou zahradu a v ní někde umístěnou boudu. Je totiž třeba dávat pozor na to, jak se pes chová u plotu. V řadě případů jej rozčilují okolo jdoucí psi, na které je schopný přes plot útočit. Problémem bývají i děti, které leckdy těší psa za plotem dráždit. Pak se jednou nedovře branka, pes se dostane na ulici a může dojít k maléru.

Jiný pes se vydráždit nedá, ale může se z něj stát velký loudil. Ne vše, co mu „laskavý“ okolojdoucí nabídne, ale svědčí psímu žaludku. Počítat je třeba i s tím, že pes bude okolo plotu běhat sem a tam a vyběhá si cestičku-mlat, kde nepřežije žádná pěkná kytička.

Jsou psi, kteří se naučí na zahradě chodit po cestičkách a neohrožují práci svého majitele- zahrádkáře. Jsou ale i psi jiní, pro které je hrabání v záhonech zábavou, a kteří dokáží očesat majitelem pěstované jahody dřív, než dozrají. Pes na zahradě může být radostí i starostí.

Na závěr jedna psí prosba. Hodně lidí říká: „Nemám zahradu, nemohu mít psa“ a domnívá se, že pes na zahradě je spokojený pes. Není to pravda. I pes, který je umístěn mimo lidské obydlí potřebuje pravidelný kontakt s člověkem a potřebuje i pravidelný pohyb. Hodně smutných a leckdy zanedbaných psů sedí za plotem a smutně se dívá na své čtyřnohé kolegy z činžáků, které jejich majitelé pravidelně vodí na procházky.

Čtěte také: Separační úzkost


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Parková univerzita

To, že má pes blechy, dokazuje, že je zdravý. Jestli ho máte rádi, tak ho těch blech nebudete zbavovat,“ říká „moudrá paní v parku a majiteli psa začátečníkovi.

Výše uvedená rada není výmyslem, ale vlastní zkušeností. Pravdou je že zazněla asi před 30 lety a že dnes určitě i laici vědí, že pes by blechy ve svém zájmu i v zájmu svého okolí mít neměl. Pravdou také je, že začínající i zkušení majitelé psů jsou často vystaveni názorům, kterým se možná divíme nebo smějeme, ale kterým bohužel hodně lidí věří. Stačí, aby jim rádce sdělil, že on nebo ona už vychovali hodně psů a dobře vědí, jak to má být.

Norwich teriér, pointer – foto Jan Tichý

Pro takové rady se vžil název „parková univerzita“ a zkušenost učí, že se s ní majitelé psů nejvíce setkávají na místech, kde své čtyřnohé kamarády venčí a tedy na psích pláccích a v parcích. Vzdělávání parkové univerzity se týká široké problematiky chovu psů a hlavně péče o ně od výchovy přes výživu a hodnocení exteriéru až po oblast veterinární. Oblíbeným předmětem je i psí reprodukce.

Možná následující příklady někoho pobaví, psům, jejichž majitelé parkové univerzitě věří, ale může být ublíženo. Problém je i v tom, že rádoby odborné rady někdy znějí docela rozumně.

Mýtus a skutečnost

Vy chcete dát to malé štěně očkovat? V žádném případě to nedělejte. Je to chemikálie a štěněti jen ublíží. Lepší mu je dávat každý den olomoucké syrečky, pak žádnou psinovici nedostane.

Někdy se těžko vysvětluje, že infekční onemocnění např. typu psinky nebo parvovirózy z našeho chovu ještě nevymizely, že stále na ně hynou štěňata i dospělí psi, a jak moc je důležitá prevence.

Má blechy? Pomoc je jednoduchá. Vykoupejte ho v terpentýnu nebo v petroleji a bude po blechách.

Majitelka poslechla a psa v terpentýnu vykoupala. Jak to bylo s blechami nikdo nesledoval, protože dalo velkou práci psovi zachránit život.

Chovatel vám poradil, abyste krmili syrovým masem? Říká tomu barfování? To je hloupost, pes, který žere syrové maso, bude zlý a kousavý.

Majitel by se měl řídit při volbě krmení tím, jak jeho psovi svědčí. Kousavost a krmení syrovým masem nemají nic společného.

Veterinář mu napsal antibiotika a řekl, že je máte dávat 4x denně? Nesmysl, stačí jednou, dyť to je malý pes a velká dávka by ho mohla zabít.

Paní doktorka v ordinaci se divila, proč léčba psovi nezabírá. Majitelka se ale přiznala, že poslechla zkušenou paní v parku a nechala si vysvětlit, jak to je správně.

Drbe si uši? Musíte mu tam nalít kysličník, všechna špína vyšumí a on si uši přestane drbat.

Majitel poslechl. Vycházel i z toho, že se u dětí podobné ošetření používá. Jenže něco jiného je zánět zevního zvukovodu psa a něco jiného zánět středního ucha u dítěte. Chudinka pes si nejen dál uši drbal, ale potýkal se s hnisavým zánětem zevního zvukovodu.

Jezdí po zadečku? To má určitě červy. Strčte mu do krku čtyři stroužky česneku a bude klid.

Česnek nepomohl. Pes neměl červy, ale ucpané anální žlázky, které bez ošetření praskly. Pro psa to znamenalo bolest a pro majitele několik návštěv u veterináře.

Dívám se, že ten pes olizuje vaše dítě. To se nebojíte, že od něj dostane do mozku motolici? Když máte děti, nemáte mít psa. Je to nebezpečné.

Existuje minimum onemocnění, které může pes přenést na člověka a motolice v mozku v našich podmínkách mezi ně nepatří. Malému dítěti je určitě nebezpečnější cizí špinavá ženská olizující upadlý dudlík než dobře udržovaný a vychovaný pes.

Paní učitelka ve školce říkala, že naše Romanka dostala ty roupy od nějakého psa. Jiného než toho vašeho nezná. Tak ho koukejte odčervit. Sousedský spor v domě.

Roup jako cizopasník u psa neexistuje. Pokud má dítě roupy, získalo je nejspíše v dětském kolektivu, kde se moc nedbá na hygienu a mytí rukou.

Vy ji nechcete připustit? Každá fenka musí mít alespoň jednou štěňata. Jinak bude nemocná a vy o ni přijdete. A když bude mít jednou štěňata, už nikdy nebude mít falešnou březost.

Není důvod proč krýt fenku, pokud majitel o štěňata nestojí. Záněty dělohy nebo nádorky na mléčné liště mají feny, které štěňata měly i ty, které mateřství neprožily. Falešné mateřství nebude mít, když bude mít štěňata. Po příští říji se ale falešné mateřství zase ukáže.

Jack Russel teriér, phalene – foto Jan Tichý

Stěžujete si, že vyje, obtěžuje fenky i lidi v rodině. Pomoc je snadná. Sežeňte mu nějakou fenu a bude pokoj.

Hodně špatná rada. Není to o tom, že si pes jednou užije a pak dá pokoj. Naopak. Jak objeví půvaby krytí, bude se jej domáhat o to víc.

Když nebude krýt, budou mu zůstávat spermie ve varlatech a udělá se z nich nádor.

Čirý nesmysl. Spermie nikde nezůstávají, ale odcházejí s močí.

Vy máte čistokrevnou fenku a přeskočil vám ji voříšek? Tak to máte smůlu, už vždycky bude rodit jen křížence.

Je to s podivem, ale dotazy, zda to je pravda, stále občas padnou a někdy se těžko vysvětlujete, že předchozí krytí nemá na plemennou příslušnost dalšího vrhu žádný vliv.

Teď jste byli u psa a byli svázaní? Tak to už ji nemusíte hlídat. Ona se po krytí zašpuntuje a další pes už jí nemůže oplodnit.

Tohle tvrzení nespadá jen do kategorie parkové univerzity. To si bohužel myslí i někteří chovatelé a pak se diví, že jim má fenka vrh, v kterém jsou potomci po různých otcích.

Já se na vás dívám, jak toho psa voláte a on k vám nejde. Nevím, když nakonec přijde, proč ho chválíte. Nařezat mu máte, aby věděl, že má poslouchat.

Nejlepší způsob, jak odnaučit psa přivolání.

Podobných rad by se našlo mnohem víc. Velmi často připomínají situace z filmu Kulový blesk, kde se jedna z účastnic výměny bytu neustále odvolává na sousedku (Máňa říkala). Pokud se někomu zdá být dnešní povídání poněkud aprílové, tak se mýlí. Všechno to jsou praktické zkušenosti.

Čtěte také: Raná socializace- důležité období v životě štěněte


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Problém zvaný škrkavka

„Přivezli jsme si domů štěňátko. Hned v prvním exkrementu, který vytvořilo doma na koberci, mělo klubko hádků. Volali jsme chovatelce a ta nám řekla, že štěňata hrabala na zahradě a žrala žížaly. Moc se nám to nezdá. Co máme dělat?“ dotaz v ordinaci

Výše uvedená majitelka přinesla do ordinace vzorek trusu a také jednoho hádka. Nebyl důvod moc zkoumat, oč se jedná. Štěně mělo škrkavky. Majitelka dostala radu, jak odčervit a žížaly vstoupily do naší databáze lidmi vymyšlených hloupostí. Měla jsem příležitost se chovatelky na případ zeptat. Byla velmi překvapená a říkala, že štěňata má v naprosté čistotě, nepřijdou do kontaktu s jinými psy a neví tedy, kde by škrkavky mohla získat. Není sama, kdo neví, jak vypadá vývoj tohoto z pohledu štěňat nepříjemného a celkem nebezpečného parazita.

Jak vypadá škrkavka psí?

Vnitřní parazity je možné podle tvaru a velikosti rozdělit na červy oblé, červy ploché a prvoky. Z červů oblých se v našem chovu často vyskytuje právě škrkavka psí (Toxocara canis). 

Dospělá škrkavka má zhruba 15 cm dlouhé, na koncích zašpičatělé a chitinovým obalem pokryté tělo. Žije v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Samičky kladou poměrně velká tlustostěnná vajíčka. Ta s obsahem střevním opouštějí organismus psa, na vzduchu dozrávají a jsou připravená nakazit dalšího hostitele.

Ve středoevropském klimatickém prostředí může být vajíčko škrkavky životaschopné 1 – 2 roky. Nepříjemné je, že vzhledem k síle a pevnosti obalu, jsou škrkavčí vajíčka velmi odolná. Psem pozřené dozrálé vajíčko se dostává zažívacím traktem do střeva. Zde se z něj uvolní malá larvička, která přes stěnu střevní vniká do drobných cévek – krevních kapilár. Tím začíná její dlouhé putování, které jí i dalo název – migrační larva.

škrkavka psí vajíčka a larva
Z vyšetření trusu můžeme ve střevě zjistit jak larvu, tak vajíčka škrkavky psí

Vývoj škrkavky je docela složitý

Další cesta migrační larvičky může být dvojí:
1) Larvička, nesená krevním oběhem, se přes játra a srdce dostává do plicních sklípků a postupně až do horních dýchacích cest hostitele, kterého dráždí ke kašli. Do tlamy vykašlanou larvičku pes polyká a tím ji vrací zpět do zažívacího traktu a hlavně pak do tenkého střeva, kde škrkavka psí dospívá. Celý vývoj probíhá cca 3-4 týdny, tedy za tuto dobu od pozření vajíčka může mít pes ve střevě dospělou a rozmnožování schopnou škrkavku.
2) V případě fen vlivem hormonální hladiny vývoj škrkavky probíhá jinak. Již v době, kdy je fenka malým štěnětem je výše popsaný vývoj pozměněn nebo přesněji řečeno zastaven. Larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů. Tam se usadí a opouzdří se. Jsou nazývány larvami somatickými (somatický – tělesný) a do určité míry připomínají „spící princezny.“ Jejich klid je ale zdánlivý.

Jak se budí spící larvy?

Pes se může škrkavkami nakazit pozřením dozrálých vajíček. Daleko častějším zdrojem, hlavně v případě štěňat, však jsou somatické larvičky, které mohou za určitých okolností pokračovat ve svém vývoji. Takovým „impulsem k jejich probuzení“ je březost feny. V tomto období probíhající hormonální změny způsobí, že se část somatických larviček uvolní zpět do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Přitom dále pokračuje jejich vývoj.

Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti a v praxi znamená, že již deseti až čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevě dospělé a rozmnožování schopné škrkavky. Určité množství somatických larev je po porodu krví zaneseno do mléčné žlázy feny a štěně s přijímaným mlékem získává další „porci“ infekce.

Týká se to jen prvního vrhu fenky?

V době březosti a laktace se neuvolní všechny ve feně uložené larvičky, ale jen jejich část. Zbytek zůstává k dispozici pro další vrhy. Fena si nežádoucí zásoby somatických larviček vytváří v době, kdy je ještě psím batoletem. V praxi to znamená, že množství škrkavek u našeho vrhu do značné míry ovlivňuje přístup chovatele, od kterého jsme si fenku koupili. Zásoba „spících“ larviček je dále doplňována v průběhu celého života feny, například i tím, že olizuje své potomstvo a s odstraňovanými nečistotami polyká i vývojová stádia škrkavek.

Jak škrkavky škodí?

Škrkavky štěně zatěžují v několika směrech. Parazitují v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Znamená to, že do určité míry sdílejí se psem jeho krmnou dávku. Škodí však také mechanicky. Samotná přítomnost poměrně velkých červů omezuje činnost střeva. Při opravdu velké invazi škrkavek může dojít až k jeho ucpání nebo dokonce prasknutí.

Porcelaine, mops – foto Jan Tichý

Larvičky procházející stěnou střevní ji zraňují, stejně jako další části organismu, kterými putují. Organismus značně oslabují i toxiny, které škrkavky vylučují. Zaškrkavčená štěňata bývají smutná, hubená a mají nafouklá a bolestivá bříška. Srst bývá matná, zježená a oči mají typický, jakoby zaslzený výraz. V horších případech se objevuje chudokrevnost a někdy dokonce i nervové potíže.

V trusu se mohou objevit červi připomínající tvrdý stočený drát. I malá, na chování a vzhledu štěněte ještě neviditelná invaze, dokáže rostoucímu organismu způsobit řadu potíží. Velmi negativně ovlivňuje jeho celkový vývoj, snižuje odolnost a zhoršuje průběh závažnějších onemocnění. Zaškrkavčené štěně většinou není schopné si na základě očkování vytvořit potřebnou hladinu protilátek a také hůře snáší přechod od chovatele k novému majiteli.

U dospělých psů nemívá invaze škrkavek žádné vnější příznaky a psa zdaleka nepoškozuje tak, jak to je v případě štěňat. To ale neznamená, že by se toxokaróze, jak se onemocnění nazývá, u dospělých psů neměla věnovat pozornost.

Nejdůležitější je prevence

Boj se škrkavkami není, vzhledem k jejich složitému vývoji, nijak jednoduchý. Dostupné přípravky dokáží postihnout dospělé škrkavky ve střevě napadeného jedince, v některých případech i určitá vývojová stádia, zatím však nejsou běžně k dispozici léky schopné zlikvidovat somatické larvičky. Znamená to, že je třeba přes veškerou péči počítat s tím, že se zvláště u štěňat mohou škrkavky objevit.

Rozumný chovatel s možnou invazí škrkavky psí vždy počítá

Stejně jako u očkování by si v případě odčervení psa měl chovatel předem stanovit časový rozvrh neboli odčervovací schéma. Časové rozestupy by měly být voleny se znalostí vývoje příslušného cizopasníka. Následující schéma je pouze jedním z možných.

  • 1) Feny se obvykle odčervují před krytím, někdo doporučuje ještě odčervení v první polovině březosti. Lepším řešením je vyšetření trusu, které řekne, zda je či není třeba odčervovat a také odhalí parazity, na které lze odčervení zaměřit.
  • 2) První vyšetření trusu štěňat doporučujeme ve věku 2 – 3 týdnů a pak ještě nejméně 2x, a to po 2 – 3 týdnech. Je to rozumnější než přímo odčervovat. Není nutné vyšetřovat trus každého štěněte zvlášť. Stačí směsný vzorek od celého vrhu. Pokud by totiž škrkavky mělo jedno štěně, je třeba odčervit i jeho sourozence.
  • 3) Pokud chovatel štěňata nechává očkovat, je třeba počítat s tím, že mezi očkováním a odčervením by měl být alespoň desetidenní rozestup.
  • 4) Po odchodu štěňat by měla být fena alespoň dvakrát vyšetřena preventivně na přítomnost parazitů.
  • 5) U dospělých psů by mělo být prováděno 2x ročně koprologické vyšetření, které určí, zda je odčervení psa nutné či ne. Pokud se nález škrkavek potvrdí, je třeba psa odčervit a vyšetření a eventuálně i další odčervení s 3-4 týdenním intervalem zopakovat. Pes může být odčervován i preventivně, je ale třeba počítat s tím, že takové odčervení asi postihne škrkavky, v případě jiných parazitů, např. giardií úspěšné nebude.

A co prostředí?

Asanace prostředí není v případě škrkavek nijak jednoduchá záležitost. Vajíčka jsou nesmírně odolná a běžné prostředky na ně nestačí. Zničí je snad jen horká voda, louh a oheň. V malých chovech se problém řeší celkem snadno. Většinu věcí lze vydrhnout horkou vodou, měkké podložky se vyvaří nebo spálí. Ve velkých chovatelských zařízeních podobná opatření dají více práce.

Největší problém tvoří výběhy. Písek, trávu nebo zeminu prostě desinfikovat nejde. V případě silného zamoření škrkavkami se nabízí jediná možnost. Odstranit půdu do hloubky 15 – 20 cm. To určitě není nijak jednoduchá a snadná práce a také se nedá příliš často opakovat. Takže zbývá jediné. Pravidelně sbírat exkrementy z výběhů a dělat vše pro to, aby trus našich psů nebyl zdrojem infekce škrkavek.

Pozor na lidi s horší imunitou

Stejný typ vývoje jako u fen nebo spíše jeho část prodělává psí škrkavka i u pro ni netypických hostitelů, mezi které patří např. hlodavci, prasata a ke škodě všech zúčastněných také člověk. V případě lidí se škrkavka psí do stádia dospělého jedince nikdy nedostane a svůj vývoj končí v popisované fázi somatických larviček. Ty ale mají schopnost se usazovat v obzvláště nepříjemných místech, např. ve vlásečnicích očního pozadí. Poškození, která mohou způsobit, jsou závažná.

U většiny lidí si imunitní systém organizmu s larvičkami škrkavek dokáže poradit. Ohroženy mohou být malé děti nebo lidé s výrazně oslabenou imunitou. Je málo nemocí, kterými pes dokáže člověka ohrozit. Škrkavky mezi ně patří, a i když se jedná o ojedinělý problém, je přece jen třeba s touto možností počítat.

Škrkavky a nejen ony, jsou jedním z důvodů, proč se dětská pískoviště mají zakrývat a proč v některých státech písek z nich pravidelně prohánějí pecí. To, že máme sbírat exkrementy, které naši psi zanechají na chodníku nebo v parku, nemá jen estetický význam a pejskaři by si to měli uvědomit. Potěšitelné je, že člověk se psem, který má v ruce připravený igelitový pytlík nebo speciální sáček už není vůbec výjimkou.


Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Pes v zimě

Svatý Martin letos na bílém koni nepřijel, přesto je možná rozumné se trochu zamyslet nad péčí o psa v zimě. Ve fyziologii zvířat i lidí se používá termín termoregulace. Do srozumitelné řeči převedeno je to schopnost živého organizmu kontrolovat a ovlivňovat svojí tělesnou teplotu. Ta se u různých druhů zvířat liší a může se lišit i v rámci plemen, pohlaví nebo průběhu dne.

Pes v zimě, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý

Pan William O. Reece ve své publikaci Fysiologie domácích zvířat uvádí u psa rozmezí tělesné teploty 37,9-39,9 oC, u slepice 40,6-43,0 oC a u velblouda 34,2-40,7 oC . Pravdou je, že pokud přijde k veterináři pes s teplotou nad 39 oC, považuje se to za zvýšenou teplotu a zvažuje se, čím je způsobena, zda chorobou nebo např. rozčilením.

Způsoby termoregulace u člověka a psa se liší. Člověk se mimo jiné ochlazuje pocením částí nebo celého těla. Pes se potí pouze na tlapkách, ale se snížením teploty organizmu to nemá moc společného. Naopak i malé dítě ví, že rychle dýchající pes s vyplazeným jazykem je asi pes, který potřebuje svůj organizmus ochladit. Dělá to pomocí rychlé výměny vzduchu, který svojí cestou dýchacím ústrojím přináší chlad a odnáší teplo. To, že je dýchání zrychlené, má praktický podklad. Chladnější vzduch se nedostává až do plicních sklípků a nedochází k jejich hyperventilaci.

Schematické znázornění nervů a žláz na řezu kůží psa. Krevní zásobení není uvedeno; a, b – součásti nervové pleteně v kůži a chlupovém váčku; c – specializovaný senzorický orgán (typický pro chlad nebo teplo). Smrštěním svalu napřimovače chlupu se napřímí chlupový folikul. Převzato z Muller GH, Kirk RW, Scott DW – Small animal dermatology.

Velký význam při termoregulaci má krev. Právě ona je tím, kdo roznáší teplo z vnitřku těla až na povrch kůže. Důležitou úlohu hraje hustá síť krevních vlásečnic v kůži psa. Celý proces je velmi složitý, ale stručně řečeno když je psovi horko, cévky se rozšiřují a umožňují tak větší výdej tepla. Když je psovi naopak zima zúží se a výdej tepla se omezí.

Zúžení či rozšíření krevních vlásečnic není jediným termoregulačním nástrojem. Mezi ty bránící výdeji tepla např. patří:

  • schopnost psa se schoulit a tak omezit plochu těla přicházející do kontaktu se zevním chladem
  • zvýšení objemu izolační vrstvy tvořené srstí. Je-li psovi zima, srst se naježí a vzduchová izolační vrstva se zvětší. Odborně se tomu říká piloerekce
  • zvětšená vrstva podkožního tuku. To je něco, co u v bytě žijících psů asi moc nevidíme. U nich jsou tukové vrstvy více následkem loudění a nadmíry dobrot než zimy.
  • zajímavý je způsob úspory tepla v případě končetin. Tepny, které vedou od srdce ohřátou krev jsou uloženy blízko žil, v kterých je naopak krev chladnější. Díky blízkému uložení část tepla přechází z tepen do žil a naopak
  • podchlazení organizmu do určité míry brání i třes těla

Obecně platí, že psům zima nevadí, i když je to pro ně stejně jako pro ostatní živé tvory náročnější období a záleží na nás lidech, jak jim ho svojí péčí usnadníme či naopak zkomplikujeme.

Majitelé psů se často ptají, zda i v zimě má mít pes hodně pohybu nebo zda jsou vhodnější krátké procházky. Odpověď na uvedenou otázku není jednoznačná. Velmi záleží na povětrnostních podmínkách. Nad zkrácením normální délky procházky bychom měli uvažovat snad až v případě silných mrazů a ani pro psy nejsou příjemné studené deště kombinované s větrem. Důležitá je i forma venčení. Něco jiného je ve sněhu radostně pobíhající pes a něco jiného pes na vodítku, který mezi loužemi a zmrazky pomalou chůzí doprovází svého majitele.

Velmi záleží také na věku a plemeni psa. Jiná je situace starších a hůře se pohybujících psů, malých štěňat nebo plemen naháčů. Roli samozřejmě hraje i zdraví psa.

Bordfer teriér, Jack Russell teriér – foto Jan Tichý

Pokud je sníh, měli bychom věnovat v průběhu procházky pozornost psům se středně dlouhou nebo dlouhou srstí. Sníh má nepříjemnou schopnost se na srst psa nalepit a vytvářet zledovatělé koule např. mezi prsty na tlapkách. Psovi to určitě není příjemné a velmi snadno dojde k poranění měkké a citlivé kůže v meziprstí.

Zasněženou krajinu přivítají děti i dospělí a sníh se nadmíru líbí i celé řadě psů. Sníh ale neznamená jen bílou čistou krásu. Mohou se pod ním skrývat i věci psům a hlavně jejich tlapkám nebezpečné. Do této kategorie patří ostré střepy nebo zbytky plechovek, které nejsou ve sněhu vidět, a pes se jim nemá možnost vyhnout. V zimním období stoupá i počet úrazů způsobených lyžemi, sáňkami nebo bruslemi

My lidé jsme asi rádi, že jsou silnice a chodníky zbavovány sněhu a ledu. Trochu jiné to je v případě psích tlapek. Posypové materiály jsou z jejich pohledu a nakonec i z pohledu naší obuvi hodně agresivní. Očištění tlapek od posypové soli je rozumné, musí se ale dělat tak, aby to psovi neublížilo. Vhodné je tlapky ošetřit před procházkou. Někdy stačí natřít polštářky indulonou, k dispozici je i celá řada speciálních přípravků.

Často se lidé ptají i na to, zda v zimě upravovat krmnou dávku. Pokud zrovna nemáme spřežení saňových psů, s kterým jezdíme na závody, není důvod v průběhu zimy krmnou dávku psa upravovat. Vyjímku mohou tvořit psi ustájení v kotcích, pro které studené období znamená zvýšený výdej energie, kterou je pak třeba nahradit. U psů v kotci je nutné kontrolovat misky s vodou, které snadno zamrzají. Otázku tekutin je třeba řešit i u psů bytových, protože přetopené prostředí se většinou projeví větší žíznivostí.

Majitelé psů v zimě svým psům asi neúmyslně ubližují. Mezi nejčastější chyby patří:

  • Uvazování psů před obchody. Rozumné je oddělit nákupy od procházek se psem.
  • Oblékání psů. Teplá dečka u jezevčíka vyššího věku s bolavými zády je určitě rozumným opatřením. Mladý temperamentní labrador v elegantním svetru příliš spokojený nebude a dokonce může hrozit nebezpečí, že se přehřeje, začne zrychleně dýchat a velký přísun studeného vzduchu do přehřátého organizmu může mít velmi nepříjemné následky. Majitelé psů by měli zvažovat, kdy je oblékání jejich čtyřnohých přátel vhodné a kdy je výsledkem přenášením lidských představ do psího života.
  • Psi nás doprovázejí všude, tedy i na zimní dovolenou. Je ale třeba zvažovat, zda je rozumné psa brát na sjezdovku, zda má takový fyzický fond, aby dokázal tahat saně, zda jeho síly stačí na 50 km dlouhý výlet na běžkách a zda opravdu musíme na čaj do restaurace, kam našeho psa nevezmou a on na nás čeká venku v mrazu.
  • Mytí psích tlapek je záležitost zdánlivě běžná a žádoucí. Je ale třeba počítat s tím, že méně někdy znamená více a že tlapky je třeba nejen umýt, ale také důkladně vysušit.
  • Některá plemena se bez úpravy srsti neobejdou. Je ale třeba zvažovat, kdy našemu psovi sestřih zvaný „dohola“ necháme udělat. Zimní měsíce proto určitě vhodné nejsou. Přesto, že psům zima příliš nevadí, i oni se mohou nastydnout a i pro ně to může mít vážné následky.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Roste vaše štěně do krásy

Původně se zdálo, že doba covidová výrazně sníží zájem o štěňata. Opak je ale pravdou a řada lidí si štěňata pořizuje. V praxi to znamená, že takzvaně „neporostou do sluníčka“ a že tedy nároky na jejich výživu mohou být o něco složitější než u jarních vrhů, a že by se tedy jejich výživě měla věnovat větší péče. Neznamená to zvýšené dávky krmiva, ale rozumný chovatel bude nad výživou svého čtyřnohého přítele více uvažovat a to jak co do formy zvoleného krmiva, tak v otázce kontroly výživy štěněte jako celku.

Někdo přísahá na granule, jiný naopak volí BARF. V obou případech se otevírá otázka, zda zvolený způsob výživy našemu štěněti vyhovuje, a zda rostoucímu štěněti máme přidávat přípravky s vápníkem a fosforem. Hodně řekne kondice a chování psa. Hravé, lehce baculaté, ale nikoliv přetloustlé štěně s lesklou srstí a tvarovaným trusem, je pravděpodobně krmeno správně.

Úroveň výživy a to, zda odpovídá svým složením věku štěněte, je ale vhodné ověřit i laboratorním vyšetřením. V LABVETu jsme pro něj zvolili označení „růstový test.“ Jedná se o vyšetření krve zaměřené na úroveň bílkovinné, glycidové a minerální výživy a na některé růstové enzymy. Ze samotného názvu vyplývá, že je test určen štěňatům v období růstu. Ideální je jej provádět u štěňat ve věku cca 5-6 měsíců.

Vyšetření je vhodné podstatě u všech štěňat. Provádět by se hlavně mělo u štěňat velkých a obřích plemen, kde snadno dojde k nepoměru mezi celkovou váhou a vývojem kostry. Rozumné je růst a vývoj štěněte zkontrolovat také tam, kde jsou vidět poruchy postavení končetin, prošláplá nadprstí nebo bolestivost kloubů.

Pokud si někdo říká, že tohle vše přece napraví přidávání přípravků s vápníkem, dost se mýlí. Ony vztahy mezi vápníkem a fosforem jsou složité a nadměrné přidávání jedné ze složek může způsobit nežádoucí odbourávání složky druhé. Lepší je proto vědět, co se má v krmné dávce štěněte ubrat nebo naopak přidat.

A právě to se dozvíte z růstového testu. Pacient, kterému se má odebírat krev se zaměřením na růstový test by měl být nalačno, pít může kolik chce. Odběry provádíme od pondělka do čtvrtka od 7-14 hod, v pátek od 7-12 hod. Termín odběru si můžete rezervovat online. Jste-li z větší dálky, může odebrat krev váš veterinář a zaslat ji poštou nebo naším svozem.


Čtěte také: Péče o štěně


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Odběr vzorků na bakteriologii trusu

Průjem u psa či kočky není nic příjemného. Naše mazlíčky dokáže občas pořádně potrápit. Při hledání příčíny je někdy nutné provést bakteriologické vyšetření trusu.

Salmonely a kampylobakterie musí přežít

Samotný odběr je často podceňovaná, ale velmi důležitá fáze vyšetření. Nejméně vhodný je přitom rektální výtěr, protože pro vyšetření poskytne jen malé množství trusu. Nejlepší je nabrat čerstvý vzorek cca 2-3 g do čisté (sterilita zde není nutná), pevně uzavíratelné nádobky.

Veterinární laboratoř Labvet provádí bakteriologická vyšetření.

Transport do veterinární laboratoře by měl být co nejrychlejší, aby se udržely naživu psí, kočičí a další salmonely a kampylobakterie. Ideální je, když se vzorek zpracuje do dvou hodin po odběru. Při delší době doručení je vhodné použít transportní medium, například Amies. Vzorky by měly být uchovány v chladu (4-10°C), ale nesmí zmrznout (např. když majitelé seberou vzorek trusu na zahradě po nočním mrazíku).

Použití antibiotik, když má pes (kočka nebo jiné zvíře) průjem, je poměrně kontroverzní téma. Neexistují jednotný pohled ani jednotná doporučení. Také není přesně známo, jak se které bakterie podílejí na potížích. Všechny je totiž můžeme najít i ve střevě naprosto zdravých zvířat. Proto by se bakteriologické vyšetření mělo dělat po důkladném  vyšetření (např. horečka, krev v trusu, celková slabost, zánětlivý leukogram, …) a epidemiologické anamnéze (kontakt s nemocným zvířetem, zkrmování syrového masa, nedávné použití ATB,…).

Vyšetřovat trus bakteriologicky jen jako „prevenci“ nebo u zdravých zvířat, u jejichž majitele bylo diagnostikováno Clostridium difficile nebo Campylobacter spp., není tedy úplně nejlepší nápad.


Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření

Má-li mít laboratorní vyšetření trusu nebo moči požadovaný efekt pro pacienta i jeho majitele, je třeba dodržet určitá pravidla. Patří mezi ně nejen postup samotného vyšetření – analýzy vzorku, ale i preanalytická fáze. Do srozumitelné řeči přeloženo to je péče o vzorek před tím, než se začne odborně zpracovávat. Pod pojmem preanalytická fáze se tedy např. skrývá odběr vzorků na vyšetření, skladování moči nebo trusu, teplota, v které mají být uchovávány a samozřejmě i identifikační označení, protože záměna vzorku by nebyla ničím příjemným.

Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků

Při vyšetření krve, kožních seškrabů atd., se vzorky většinou odebírají přímo na odborném pracovišti (veterinární laboratoř, ošetřovna) a o preanalytickou fázi stará uvedené pracoviště. Trochu jiné to je v případě, kdy vzorky odebírá a do laboratoře přináší majitel zvířete. Nejčastěji se to týká vyšetření trusu nebo moči a je třeba se zamyslet nad otázkami: „Jak, kolik, do čeho a jak uchovávat?“

Odpověď na otázku „Jak?“ je zcela jednoduchá. Vždy co nečistěji a se snahou neznečistit zvíře, sebe ani vzorek.

Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků

Kolik? V případě trusu je požadován vzorek cca 1 g, což odpovídá velikosti vlašského ořechu. Z takového vzorku je možné udělat běžně dostupná vyšetření (parazitologické, chemické, bakteriologické). Moči by mělo být cca 5ml, tedy asi 1 polévková lžíce. Takový objem postačí pro pomerně podrobné vyšetření včetně vyšetření bakteriologického.

Vzorky moči i trusu by se měly odebírat do čistých nádobek. Stačí vypláchnutý kelímek od jogurtu, sklenička od marmelády nebo kelímek od kosmetického krému. Nádobky by měly být dobře uzavíratelné nebo je alespoň překryjeme igelitem nebo alobalem. Měly by také mít širší hrdlo. Ono páčit z lahvičky od kečupu trus od sedmdesátikilové dogy není nic snadného.

Sběr moči psa nebo kočky. Stačí množství o objemu polévkové lžíce.

Na požádání laboratoř samozřejmě poskytne odběrový materiál. Vhodné je nádobku se vzorkem označit tak, aby nemohlo dojít k záměně. Ideální je uvést jméno majitele a základní informace o pacientovi – plemeno, pohlaví, věk a jméno. Pokud vzorek podáváte k přepravě poštou nebo kurýrem, je dobré vystlat krabičku papírem, aby se obal nerozbil, případně vsákl unikající materiál.

Stáří vzorku – moč by se měla vyšetřovat vždy čerstvá a do laboratoře je třeba ji dodat nejlépe do 2 hod po odběru. I v případě trusu je vždy ideální vyšetřovat vzorek čerstvý. Pokud trus není vyschlý, plesnivý nebo zmrzlý, může být starý až 24 hod, při některém typu vyšetření se dokonce doporučuje sbírat vzorky tři dny po sobě. To ale neznamená, že necháme v parku ležet trus od pondělka do středy a pak jej sesbíráme. Vzorek je rozumné odebrat hned po té, co jej pacient „vytvořil“ a eventuálně skladovat při dodržení dále uvedených požadavků.

Trus psa nebo dalšího zvířete umístěte do vhodné nádoby. Stačí zvorek velikosti vlašského ořechu.

Jak skladovat moč nebo trus?

Moč by se neměla uchovávat delší dobu. S jejím stárnutím se mění řada vlastností, které mohou mít dopad na výsledek vyšetření. Jedná se např. O pH nebo o množství bakterií, které se dokáží v pro ně příjemném tekutém prostředí rychle namnožit.

Trus psa, kočky a dalších zvířat lze po nějakou dobu na suchém a stinném místě uchovávat. Nesmí zmrznout, vyschnout nebo zplesnivět. Ideální je zacházet s ním jako s vajíčkem.

Možná se někomu uváděné požadavky zdají být zbytečné. Laboratorní vyšetření se ale dělá proto, aby se správně stanovila diagnóza nebo abychom získali informace o svém čtyřnohém příteli. Mají-li být získané informace správné, musí být v pořádku celá práce se vzorkem, tedy nejen samotná analýza, ale i to, co jí předchází.


Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Jak často odčervovat psa?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Co dělat, když kočka nebo pes hodně pije?

Pokud se vám zdá, že váš pes či kočka moc pije vodu, může se jednat o příznak řady závažných onemocnění. Měla by se nám vždy v hlavě rozsvítit červená kontrolka. 

Nejprve vylučte vnější příčiny jako je horké počasí, vyšší zátěž nebo podávání některých léků, způsobujících tyto symptomy, například glukokortikoidů nebo diuretik. Někdy i přechod z vlhké na suchou stravu může vést k vyšší potřebě vody. Poté zkuste změřit množství, které vaše zvíře vypije za den. Jako normální se udává 50ml/kg váhy, to je například u desetikilového psíka půl litru denně.

Co dělat, když pes nebo kočka moc pije vodu?
Co dělat, když kočka nebo pes hodně pije vodu?

Vypije-li dvojnásobek, zavání to průšvihem. U koček přesné množství vody, kterou by měly vypít denně, neznáme. Je to ale asi méně než u psů, protože kočky, jakožto potomci pouštních zvířat, s vodou v těle lépe hospodaří. Ale nesmíme podcenit ani případy, kdy zvířátko, které dosud pilo velice skromně, najednou začne pít víc, i když se množství drží v normálních mezích. I taková změna může signalizovat problém.

Dalším krokem je nabrat vzorek moči, nejlépe ranní, a navštívit veterinu. U nekastrovaných fenek je dobré si vzpomenout, kdy naposledy hárala, protože se může jednat o pyometru, neboli hnisavý zánět dělohy. Tam bývají i další, dramatičtější příznaky, jako například celková skleslost, zvracení, průjem, případně i hnisavý výtok.

Pes nebo kočka moc čůrá

Rovněž u onemocnění močových cest bývají další klinické příznaky, jako časté močení, bolestivé močení, viditelná krev v moči, pomočování. Tato onemocnění se diagnostikují poměrně snadno, jestliže však pacient nemá žádné výrazné příznaky, nastává postupné pátraní po dalších onemocněních. Vyšetření moči může ukázat jako příčinu potíží cukrovku nebo nás může nasměrovat k dalšímu vyšetření ledvin či nadledvinek.

Následujícím krokem jsou krevní testy. Ty dokáží odhalit cukrovku, onemocnění jater, ledvin a posílit podezření na onemocnění nadledvin nebo štítné žlázy. Pro potvrzení endokrinologických potíží jsou potom indikovány speciální screeningové testy. Dle uvážení ošetřujícího veterináře může být ještě provedeno rentgenové a sonografické vyšetření.

Nejčastějšími onemocněními, která vyvolávají zvýšené pití, jsou u psů i koček cukrovka, chronické selhání ledvin, onemocnění jater a z endokrinologických potíží Cushingův syndrom u psů a hypertyreóza u koček.


Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online