Problém zvaný škrkavka

„Přivezli jsme si domů štěňátko. Hned v prvním exkrementu, který vytvořilo doma na koberci, mělo klubko hádků. Volali jsme chovatelce a ta nám řekla, že štěňata hrabala na zahradě a žrala žížaly. Moc se nám to nezdá. Co máme dělat?“ dotaz v ordinaci

Výše uvedená majitelka přinesla do ordinace vzorek trusu a také jednoho hádka. Nebyl důvod moc zkoumat, oč se jedná. Štěně mělo škrkavky. Majitelka dostala radu, jak odčervit a žížaly vstoupily do naší databáze lidmi vymyšlených hloupostí. Měla jsem příležitost se chovatelky na případ zeptat. Byla velmi překvapená a říkala, že štěňata má v naprosté čistotě, nepřijdou do kontaktu s jinými psy a neví tedy, kde by škrkavky mohla získat. Není sama, kdo neví, jak vypadá vývoj tohoto z pohledu štěňat nepříjemného a celkem nebezpečného parazita.

Jak vypadá škrkavka psí?

Vnitřní parazity je možné podle tvaru a velikosti rozdělit na červy oblé, červy ploché a prvoky. Z červů oblých se v našem chovu často vyskytuje právě škrkavka psí (Toxocara canis). 

Dospělá škrkavka má zhruba 15 cm dlouhé, na koncích zašpičatělé a chitinovým obalem pokryté tělo. Žije v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Samičky kladou poměrně velká tlustostěnná vajíčka. Ta s obsahem střevním opouštějí organismus psa, na vzduchu dozrávají a jsou připravená nakazit dalšího hostitele.

Ve středoevropském klimatickém prostředí může být vajíčko škrkavky životaschopné 1 – 2 roky. Nepříjemné je, že vzhledem k síle a pevnosti obalu, jsou škrkavčí vajíčka velmi odolná. Psem pozřené dozrálé vajíčko se dostává zažívacím traktem do střeva. Zde se z něj uvolní malá larvička, která přes stěnu střevní vniká do drobných cévek – krevních kapilár. Tím začíná její dlouhé putování, které jí i dalo název – migrační larva.

škrkavka psí vajíčka a larva
Z vyšetření trusu můžeme ve střevě zjistit jak larvu, tak vajíčka škrkavky psí

Vývoj škrkavky je docela složitý

Další cesta migrační larvičky může být dvojí:
1) Larvička, nesená krevním oběhem, se přes játra a srdce dostává do plicních sklípků a postupně až do horních dýchacích cest hostitele, kterého dráždí ke kašli. Do tlamy vykašlanou larvičku pes polyká a tím ji vrací zpět do zažívacího traktu a hlavně pak do tenkého střeva, kde škrkavka psí dospívá. Celý vývoj probíhá cca 3-4 týdny, tedy za tuto dobu od pozření vajíčka může mít pes ve střevě dospělou a rozmnožování schopnou škrkavku.
2) V případě fen vlivem hormonální hladiny vývoj škrkavky probíhá jinak. Již v době, kdy je fenka malým štěnětem je výše popsaný vývoj pozměněn nebo přesněji řečeno zastaven. Larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů. Tam se usadí a opouzdří se. Jsou nazývány larvami somatickými (somatický – tělesný) a do určité míry připomínají „spící princezny.“ Jejich klid je ale zdánlivý.

Jak se budí spící larvy?

Pes se může škrkavkami nakazit pozřením dozrálých vajíček. Daleko častějším zdrojem, hlavně v případě štěňat, však jsou somatické larvičky, které mohou za určitých okolností pokračovat ve svém vývoji. Takovým „impulsem k jejich probuzení“ je březost feny. V tomto období probíhající hormonální změny způsobí, že se část somatických larviček uvolní zpět do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Přitom dále pokračuje jejich vývoj.

Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti a v praxi znamená, že již deseti až čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevě dospělé a rozmnožování schopné škrkavky. Určité množství somatických larev je po porodu krví zaneseno do mléčné žlázy feny a štěně s přijímaným mlékem získává další „porci“ infekce.

Týká se to jen prvního vrhu fenky?

V době březosti a laktace se neuvolní všechny ve feně uložené larvičky, ale jen jejich část. Zbytek zůstává k dispozici pro další vrhy. Fena si nežádoucí zásoby somatických larviček vytváří v době, kdy je ještě psím batoletem. V praxi to znamená, že množství škrkavek u našeho vrhu do značné míry ovlivňuje přístup chovatele, od kterého jsme si fenku koupili. Zásoba „spících“ larviček je dále doplňována v průběhu celého života feny, například i tím, že olizuje své potomstvo a s odstraňovanými nečistotami polyká i vývojová stádia škrkavek.

Jak škrkavky škodí?

Škrkavky štěně zatěžují v několika směrech. Parazitují v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Znamená to, že do určité míry sdílejí se psem jeho krmnou dávku. Škodí však také mechanicky. Samotná přítomnost poměrně velkých červů omezuje činnost střeva. Při opravdu velké invazi škrkavek může dojít až k jeho ucpání nebo dokonce prasknutí.

Porcelaine, mops – foto Jan Tichý

Larvičky procházející stěnou střevní ji zraňují, stejně jako další části organismu, kterými putují. Organismus značně oslabují i toxiny, které škrkavky vylučují. Zaškrkavčená štěňata bývají smutná, hubená a mají nafouklá a bolestivá bříška. Srst bývá matná, zježená a oči mají typický, jakoby zaslzený výraz. V horších případech se objevuje chudokrevnost a někdy dokonce i nervové potíže.

V trusu se mohou objevit červi připomínající tvrdý stočený drát. I malá, na chování a vzhledu štěněte ještě neviditelná invaze, dokáže rostoucímu organismu způsobit řadu potíží. Velmi negativně ovlivňuje jeho celkový vývoj, snižuje odolnost a zhoršuje průběh závažnějších onemocnění. Zaškrkavčené štěně většinou není schopné si na základě očkování vytvořit potřebnou hladinu protilátek a také hůře snáší přechod od chovatele k novému majiteli.

U dospělých psů nemívá invaze škrkavek žádné vnější příznaky a psa zdaleka nepoškozuje tak, jak to je v případě štěňat. To ale neznamená, že by se toxokaróze, jak se onemocnění nazývá, u dospělých psů neměla věnovat pozornost.

Nejdůležitější je prevence

Boj se škrkavkami není, vzhledem k jejich složitému vývoji, nijak jednoduchý. Dostupné přípravky dokáží postihnout dospělé škrkavky ve střevě napadeného jedince, v některých případech i určitá vývojová stádia, zatím však nejsou běžně k dispozici léky schopné zlikvidovat somatické larvičky. Znamená to, že je třeba přes veškerou péči počítat s tím, že se zvláště u štěňat mohou škrkavky objevit.

Rozumný chovatel s možnou invazí škrkavky psí vždy počítá

Stejně jako u očkování by si v případě odčervení psa měl chovatel předem stanovit časový rozvrh neboli odčervovací schéma. Časové rozestupy by měly být voleny se znalostí vývoje příslušného cizopasníka. Následující schéma je pouze jedním z možných.

  • 1) Feny se obvykle odčervují před krytím, někdo doporučuje ještě odčervení v první polovině březosti. Lepším řešením je vyšetření trusu, které řekne, zda je či není třeba odčervovat a také odhalí parazity, na které lze odčervení zaměřit.
  • 2) První vyšetření trusu štěňat doporučujeme ve věku 2 – 3 týdnů a pak ještě nejméně 2x, a to po 2 – 3 týdnech. Je to rozumnější než přímo odčervovat. Není nutné vyšetřovat trus každého štěněte zvlášť. Stačí směsný vzorek od celého vrhu. Pokud by totiž škrkavky mělo jedno štěně, je třeba odčervit i jeho sourozence.
  • 3) Pokud chovatel štěňata nechává očkovat, je třeba počítat s tím, že mezi očkováním a odčervením by měl být alespoň desetidenní rozestup.
  • 4) Po odchodu štěňat by měla být fena alespoň dvakrát vyšetřena preventivně na přítomnost parazitů.
  • 5) U dospělých psů by mělo být prováděno 2x ročně koprologické vyšetření, které určí, zda je odčervení psa nutné či ne. Pokud se nález škrkavek potvrdí, je třeba psa odčervit a vyšetření a eventuálně i další odčervení s 3-4 týdenním intervalem zopakovat. Pes může být odčervován i preventivně, je ale třeba počítat s tím, že takové odčervení asi postihne škrkavky, v případě jiných parazitů, např. giardií úspěšné nebude.

A co prostředí?

Asanace prostředí není v případě škrkavek nijak jednoduchá záležitost. Vajíčka jsou nesmírně odolná a běžné prostředky na ně nestačí. Zničí je snad jen horká voda, louh a oheň. V malých chovech se problém řeší celkem snadno. Většinu věcí lze vydrhnout horkou vodou, měkké podložky se vyvaří nebo spálí. Ve velkých chovatelských zařízeních podobná opatření dají více práce.

Největší problém tvoří výběhy. Písek, trávu nebo zeminu prostě desinfikovat nejde. V případě silného zamoření škrkavkami se nabízí jediná možnost. Odstranit půdu do hloubky 15 – 20 cm. To určitě není nijak jednoduchá a snadná práce a také se nedá příliš často opakovat. Takže zbývá jediné. Pravidelně sbírat exkrementy z výběhů a dělat vše pro to, aby trus našich psů nebyl zdrojem infekce škrkavek.

Pozor na lidi s horší imunitou

Stejný typ vývoje jako u fen nebo spíše jeho část prodělává psí škrkavka i u pro ni netypických hostitelů, mezi které patří např. hlodavci, prasata a ke škodě všech zúčastněných také člověk. V případě lidí se škrkavka psí do stádia dospělého jedince nikdy nedostane a svůj vývoj končí v popisované fázi somatických larviček. Ty ale mají schopnost se usazovat v obzvláště nepříjemných místech, např. ve vlásečnicích očního pozadí. Poškození, která mohou způsobit, jsou závažná.

U většiny lidí si imunitní systém organizmu s larvičkami škrkavek dokáže poradit. Ohroženy mohou být malé děti nebo lidé s výrazně oslabenou imunitou. Je málo nemocí, kterými pes dokáže člověka ohrozit. Škrkavky mezi ně patří, a i když se jedná o ojedinělý problém, je přece jen třeba s touto možností počítat.

Škrkavky a nejen ony, jsou jedním z důvodů, proč se dětská pískoviště mají zakrývat a proč v některých státech písek z nich pravidelně prohánějí pecí. To, že máme sbírat exkrementy, které naši psi zanechají na chodníku nebo v parku, nemá jen estetický význam a pejskaři by si to měli uvědomit. Potěšitelné je, že člověk se psem, který má v ruce připravený igelitový pytlík nebo speciální sáček už není vůbec výjimkou.


Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Pes v zimě

Svatý Martin letos na bílém koni nepřijel, přesto je možná rozumné se trochu zamyslet nad péčí o psa v zimě. Ve fyziologii zvířat i lidí se používá termín termoregulace. Do srozumitelné řeči převedeno je to schopnost živého organizmu kontrolovat a ovlivňovat svojí tělesnou teplotu. Ta se u různých druhů zvířat liší a může se lišit i v rámci plemen, pohlaví nebo průběhu dne.

Pes v zimě, dlouhosrstý vipet – foto Jan Tichý

Pan William O. Reece ve své publikaci Fysiologie domácích zvířat uvádí u psa rozmezí tělesné teploty 37,9-39,9 oC, u slepice 40,6-43,0 oC a u velblouda 34,2-40,7 oC . Pravdou je, že pokud přijde k veterináři pes s teplotou nad 39 oC, považuje se to za zvýšenou teplotu a zvažuje se, čím je způsobena, zda chorobou nebo např. rozčilením.

Způsoby termoregulace u člověka a psa se liší. Člověk se mimo jiné ochlazuje pocením částí nebo celého těla. Pes se potí pouze na tlapkách, ale se snížením teploty organizmu to nemá moc společného. Naopak i malé dítě ví, že rychle dýchající pes s vyplazeným jazykem je asi pes, který potřebuje svůj organizmus ochladit. Dělá to pomocí rychlé výměny vzduchu, který svojí cestou dýchacím ústrojím přináší chlad a odnáší teplo. To, že je dýchání zrychlené, má praktický podklad. Chladnější vzduch se nedostává až do plicních sklípků a nedochází k jejich hyperventilaci.

Schematické znázornění nervů a žláz na řezu kůží psa. Krevní zásobení není uvedeno; a, b – součásti nervové pleteně v kůži a chlupovém váčku; c – specializovaný senzorický orgán (typický pro chlad nebo teplo). Smrštěním svalu napřimovače chlupu se napřímí chlupový folikul. Převzato z Muller GH, Kirk RW, Scott DW – Small animal dermatology.

Velký význam při termoregulaci má krev. Právě ona je tím, kdo roznáší teplo z vnitřku těla až na povrch kůže. Důležitou úlohu hraje hustá síť krevních vlásečnic v kůži psa. Celý proces je velmi složitý, ale stručně řečeno když je psovi horko, cévky se rozšiřují a umožňují tak větší výdej tepla. Když je psovi naopak zima zúží se a výdej tepla se omezí.

Zúžení či rozšíření krevních vlásečnic není jediným termoregulačním nástrojem. Mezi ty bránící výdeji tepla např. patří:

  • schopnost psa se schoulit a tak omezit plochu těla přicházející do kontaktu se zevním chladem
  • zvýšení objemu izolační vrstvy tvořené srstí. Je-li psovi zima, srst se naježí a vzduchová izolační vrstva se zvětší. Odborně se tomu říká piloerekce
  • zvětšená vrstva podkožního tuku. To je něco, co u v bytě žijících psů asi moc nevidíme. U nich jsou tukové vrstvy více následkem loudění a nadmíry dobrot než zimy.
  • zajímavý je způsob úspory tepla v případě končetin. Tepny, které vedou od srdce ohřátou krev jsou uloženy blízko žil, v kterých je naopak krev chladnější. Díky blízkému uložení část tepla přechází z tepen do žil a naopak
  • podchlazení organizmu do určité míry brání i třes těla

Obecně platí, že psům zima nevadí, i když je to pro ně stejně jako pro ostatní živé tvory náročnější období a záleží na nás lidech, jak jim ho svojí péčí usnadníme či naopak zkomplikujeme.

Majitelé psů se často ptají, zda i v zimě má mít pes hodně pohybu nebo zda jsou vhodnější krátké procházky. Odpověď na uvedenou otázku není jednoznačná. Velmi záleží na povětrnostních podmínkách. Nad zkrácením normální délky procházky bychom měli uvažovat snad až v případě silných mrazů a ani pro psy nejsou příjemné studené deště kombinované s větrem. Důležitá je i forma venčení. Něco jiného je ve sněhu radostně pobíhající pes a něco jiného pes na vodítku, který mezi loužemi a zmrazky pomalou chůzí doprovází svého majitele.

Velmi záleží také na věku a plemeni psa. Jiná je situace starších a hůře se pohybujících psů, malých štěňat nebo plemen naháčů. Roli samozřejmě hraje i zdraví psa.

Bordfer teriér, Jack Russell teriér – foto Jan Tichý

Pokud je sníh, měli bychom věnovat v průběhu procházky pozornost psům se středně dlouhou nebo dlouhou srstí. Sníh má nepříjemnou schopnost se na srst psa nalepit a vytvářet zledovatělé koule např. mezi prsty na tlapkách. Psovi to určitě není příjemné a velmi snadno dojde k poranění měkké a citlivé kůže v meziprstí.

Zasněženou krajinu přivítají děti i dospělí a sníh se nadmíru líbí i celé řadě psů. Sníh ale neznamená jen bílou čistou krásu. Mohou se pod ním skrývat i věci psům a hlavně jejich tlapkám nebezpečné. Do této kategorie patří ostré střepy nebo zbytky plechovek, které nejsou ve sněhu vidět, a pes se jim nemá možnost vyhnout. V zimním období stoupá i počet úrazů způsobených lyžemi, sáňkami nebo bruslemi

My lidé jsme asi rádi, že jsou silnice a chodníky zbavovány sněhu a ledu. Trochu jiné to je v případě psích tlapek. Posypové materiály jsou z jejich pohledu a nakonec i z pohledu naší obuvi hodně agresivní. Očištění tlapek od posypové soli je rozumné, musí se ale dělat tak, aby to psovi neublížilo. Vhodné je tlapky ošetřit před procházkou. Někdy stačí natřít polštářky indulonou, k dispozici je i celá řada speciálních přípravků.

Často se lidé ptají i na to, zda v zimě upravovat krmnou dávku. Pokud zrovna nemáme spřežení saňových psů, s kterým jezdíme na závody, není důvod v průběhu zimy krmnou dávku psa upravovat. Vyjímku mohou tvořit psi ustájení v kotcích, pro které studené období znamená zvýšený výdej energie, kterou je pak třeba nahradit. U psů v kotci je nutné kontrolovat misky s vodou, které snadno zamrzají. Otázku tekutin je třeba řešit i u psů bytových, protože přetopené prostředí se většinou projeví větší žíznivostí.

Majitelé psů v zimě svým psům asi neúmyslně ubližují. Mezi nejčastější chyby patří:

  • Uvazování psů před obchody. Rozumné je oddělit nákupy od procházek se psem.
  • Oblékání psů. Teplá dečka u jezevčíka vyššího věku s bolavými zády je určitě rozumným opatřením. Mladý temperamentní labrador v elegantním svetru příliš spokojený nebude a dokonce může hrozit nebezpečí, že se přehřeje, začne zrychleně dýchat a velký přísun studeného vzduchu do přehřátého organizmu může mít velmi nepříjemné následky. Majitelé psů by měli zvažovat, kdy je oblékání jejich čtyřnohých přátel vhodné a kdy je výsledkem přenášením lidských představ do psího života.
  • Psi nás doprovázejí všude, tedy i na zimní dovolenou. Je ale třeba zvažovat, zda je rozumné psa brát na sjezdovku, zda má takový fyzický fond, aby dokázal tahat saně, zda jeho síly stačí na 50 km dlouhý výlet na běžkách a zda opravdu musíme na čaj do restaurace, kam našeho psa nevezmou a on na nás čeká venku v mrazu.
  • Mytí psích tlapek je záležitost zdánlivě běžná a žádoucí. Je ale třeba počítat s tím, že méně někdy znamená více a že tlapky je třeba nejen umýt, ale také důkladně vysušit.
  • Některá plemena se bez úpravy srsti neobejdou. Je ale třeba zvažovat, kdy našemu psovi sestřih zvaný „dohola“ necháme udělat. Zimní měsíce proto určitě vhodné nejsou. Přesto, že psům zima příliš nevadí, i oni se mohou nastydnout a i pro ně to může mít vážné následky.

Čtěte také: Co mi dnes oblečou? Sukýnku, overal nebo svetr?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Roste vaše štěně do krásy

Původně se zdálo, že doba covidová výrazně sníží zájem o štěňata. Opak je ale pravdou a řada lidí si štěňata pořizuje. V praxi to znamená, že takzvaně „neporostou do sluníčka“ a že tedy nároky na jejich výživu mohou být o něco složitější než u jarních vrhů, a že by se tedy jejich výživě měla věnovat větší péče. Neznamená to zvýšené dávky krmiva, ale rozumný chovatel bude nad výživou svého čtyřnohého přítele více uvažovat a to jak co do formy zvoleného krmiva, tak v otázce kontroly výživy štěněte jako celku.

Někdo přísahá na granule, jiný naopak volí BARF. V obou případech se otevírá otázka, zda zvolený způsob výživy našemu štěněti vyhovuje, a zda rostoucímu štěněti máme přidávat přípravky s vápníkem a fosforem. Hodně řekne kondice a chování psa. Hravé, lehce baculaté, ale nikoliv přetloustlé štěně s lesklou srstí a tvarovaným trusem, je pravděpodobně krmeno správně.

Úroveň výživy a to, zda odpovídá svým složením věku štěněte, je ale vhodné ověřit i laboratorním vyšetřením. V LABVETu jsme pro něj zvolili označení „růstový test.“ Jedná se o vyšetření krve zaměřené na úroveň bílkovinné, glycidové a minerální výživy a na některé růstové enzymy. Ze samotného názvu vyplývá, že je test určen štěňatům v období růstu. Ideální je jej provádět u štěňat ve věku cca 5-6 měsíců.

Vyšetření je vhodné podstatě u všech štěňat. Provádět by se hlavně mělo u štěňat velkých a obřích plemen, kde snadno dojde k nepoměru mezi celkovou váhou a vývojem kostry. Rozumné je růst a vývoj štěněte zkontrolovat také tam, kde jsou vidět poruchy postavení končetin, prošláplá nadprstí nebo bolestivost kloubů.

Pokud si někdo říká, že tohle vše přece napraví přidávání přípravků s vápníkem, dost se mýlí. Ony vztahy mezi vápníkem a fosforem jsou složité a nadměrné přidávání jedné ze složek může způsobit nežádoucí odbourávání složky druhé. Lepší je proto vědět, co se má v krmné dávce štěněte ubrat nebo naopak přidat.

A právě to se dozvíte z růstového testu. Pacient, kterému se má odebírat krev se zaměřením na růstový test by měl být nalačno, pít může kolik chce. Odběry provádíme od pondělka do čtvrtka od 7-14 hod, v pátek od 7-12 hod. Termín odběru si můžete rezervovat online. Jste-li z větší dálky, může odebrat krev váš veterinář a zaslat ji poštou nebo naším svozem.


Čtěte také: Péče o štěně


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Odběr vzorků na bakteriologii trusu

Průjem u psa či kočky není nic příjemného. Naše mazlíčky dokáže občas pořádně potrápit. Při hledání příčíny je někdy nutné provést bakteriologické vyšetření trusu.

Salmonely a kampylobakterie musí přežít

Samotný odběr je často podceňovaná, ale velmi důležitá fáze vyšetření. Nejméně vhodný je přitom rektální výtěr, protože pro vyšetření poskytne jen malé množství trusu. Nejlepší je nabrat čerstvý vzorek cca 2-3 g do čisté (sterilita zde není nutná), pevně uzavíratelné nádobky.

Veterinární laboratoř Labvet provádí bakteriologická vyšetření.

Transport do veterinární laboratoře by měl být co nejrychlejší, aby se udržely naživu psí, kočičí a další salmonely a kampylobakterie. Ideální je, když se vzorek zpracuje do dvou hodin po odběru. Při delší době doručení je vhodné použít transportní medium, například Amies. Vzorky by měly být uchovány v chladu (4-10°C), ale nesmí zmrznout (např. když majitelé seberou vzorek trusu na zahradě po nočním mrazíku).

Použití antibiotik, když má pes (kočka nebo jiné zvíře) průjem, je poměrně kontroverzní téma. Neexistují jednotný pohled ani jednotná doporučení. Také není přesně známo, jak se které bakterie podílejí na potížích. Všechny je totiž můžeme najít i ve střevě naprosto zdravých zvířat. Proto by se bakteriologické vyšetření mělo dělat po důkladném  vyšetření (např. horečka, krev v trusu, celková slabost, zánětlivý leukogram, …) a epidemiologické anamnéze (kontakt s nemocným zvířetem, zkrmování syrového masa, nedávné použití ATB,…).

Vyšetřovat trus bakteriologicky jen jako „prevenci“ nebo u zdravých zvířat, u jejichž majitele bylo diagnostikováno Clostridium difficile nebo Campylobacter spp., není tedy úplně nejlepší nápad.


Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření

Má-li mít laboratorní vyšetření trusu nebo moči požadovaný efekt pro pacienta i jeho majitele, je třeba dodržet určitá pravidla. Patří mezi ně nejen postup samotného vyšetření – analýzy vzorku, ale i preanalytická fáze. Do srozumitelné řeči přeloženo to je péče o vzorek před tím, než se začne odborně zpracovávat. Pod pojmem preanalytická fáze se tedy např. skrývá odběr vzorků na vyšetření, skladování moči nebo trusu, teplota, v které mají být uchovávány a samozřejmě i identifikační označení, protože záměna vzorku by nebyla ničím příjemným.

Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků

Při vyšetření krve, kožních seškrabů atd., se vzorky většinou odebírají přímo na odborném pracovišti (veterinární laboratoř, ošetřovna) a o preanalytickou fázi stará uvedené pracoviště. Trochu jiné to je v případě, kdy vzorky odebírá a do laboratoře přináší majitel zvířete. Nejčastěji se to týká vyšetření trusu nebo moči a je třeba se zamyslet nad otázkami: „Jak, kolik, do čeho a jak uchovávat?“

Odpověď na otázku „Jak?“ je zcela jednoduchá. Vždy co nečistěji a se snahou neznečistit zvíře, sebe ani vzorek.

Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků

Kolik? V případě trusu je požadován vzorek cca 1 g, což odpovídá velikosti vlašského ořechu. Z takového vzorku je možné udělat běžně dostupná vyšetření (parazitologické, chemické, bakteriologické). Moči by mělo být cca 5ml, tedy asi 1 polévková lžíce. Takový objem postačí pro pomerně podrobné vyšetření včetně vyšetření bakteriologického.

Vzorky moči i trusu by se měly odebírat do čistých nádobek. Stačí vypláchnutý kelímek od jogurtu, sklenička od marmelády nebo kelímek od kosmetického krému. Nádobky by měly být dobře uzavíratelné nebo je alespoň překryjeme igelitem nebo alobalem. Měly by také mít širší hrdlo. Ono páčit z lahvičky od kečupu trus od sedmdesátikilové dogy není nic snadného.

Sběr moči psa nebo kočky. Stačí množství o objemu polévkové lžíce.

Na požádání laboratoř samozřejmě poskytne odběrový materiál. Vhodné je nádobku se vzorkem označit tak, aby nemohlo dojít k záměně. Ideální je uvést jméno majitele a základní informace o pacientovi – plemeno, pohlaví, věk a jméno. Pokud vzorek podáváte k přepravě poštou nebo kurýrem, je dobré vystlat krabičku papírem, aby se obal nerozbil, případně vsákl unikající materiál.

Stáří vzorku – moč by se měla vyšetřovat vždy čerstvá a do laboratoře je třeba ji dodat nejlépe do 2 hod po odběru. I v případě trusu je vždy ideální vyšetřovat vzorek čerstvý. Pokud trus není vyschlý, plesnivý nebo zmrzlý, může být starý až 24 hod, při některém typu vyšetření se dokonce doporučuje sbírat vzorky tři dny po sobě. To ale neznamená, že necháme v parku ležet trus od pondělka do středy a pak jej sesbíráme. Vzorek je rozumné odebrat hned po té, co jej pacient „vytvořil“ a eventuálně skladovat při dodržení dále uvedených požadavků.

Trus psa nebo dalšího zvířete umístěte do vhodné nádoby. Stačí zvorek velikosti vlašského ořechu.

Jak skladovat moč nebo trus?

Moč by se neměla uchovávat delší dobu. S jejím stárnutím se mění řada vlastností, které mohou mít dopad na výsledek vyšetření. Jedná se např. O pH nebo o množství bakterií, které se dokáží v pro ně příjemném tekutém prostředí rychle namnožit.

Trus psa, kočky a dalších zvířat lze po nějakou dobu na suchém a stinném místě uchovávat. Nesmí zmrznout, vyschnout nebo zplesnivět. Ideální je zacházet s ním jako s vajíčkem.

Možná se někomu uváděné požadavky zdají být zbytečné. Laboratorní vyšetření se ale dělá proto, aby se správně stanovila diagnóza nebo abychom získali informace o svém čtyřnohém příteli. Mají-li být získané informace správné, musí být v pořádku celá práce se vzorkem, tedy nejen samotná analýza, ale i to, co jí předchází.


Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Jak často odčervovat psa?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Co dělat, když kočka nebo pes hodně pije?

Pokud se vám zdá, že váš pes či kočka moc pije vodu, může se jednat o příznak řady závažných onemocnění. Měla by se nám vždy v hlavě rozsvítit červená kontrolka. 

Nejprve vylučte vnější příčiny jako je horké počasí, vyšší zátěž nebo podávání některých léků, způsobujících tyto symptomy, například glukokortikoidů nebo diuretik. Někdy i přechod z vlhké na suchou stravu může vést k vyšší potřebě vody. Poté zkuste změřit množství, které vaše zvíře vypije za den. Jako normální se udává 50ml/kg váhy, to je například u desetikilového psíka půl litru denně.

Co dělat, když pes nebo kočka moc pije vodu?
Co dělat, když kočka nebo pes hodně pije vodu?

Vypije-li dvojnásobek, zavání to průšvihem. U koček přesné množství vody, kterou by měly vypít denně, neznáme. Je to ale asi méně než u psů, protože kočky, jakožto potomci pouštních zvířat, s vodou v těle lépe hospodaří. Ale nesmíme podcenit ani případy, kdy zvířátko, které dosud pilo velice skromně, najednou začne pít víc, i když se množství drží v normálních mezích. I taková změna může signalizovat problém.

Dalším krokem je nabrat vzorek moči, nejlépe ranní, a navštívit veterinu. U nekastrovaných fenek je dobré si vzpomenout, kdy naposledy hárala, protože se může jednat o pyometru, neboli hnisavý zánět dělohy. Tam bývají i další, dramatičtější příznaky, jako například celková skleslost, zvracení, průjem, případně i hnisavý výtok.

Pes nebo kočka moc čůrá

Rovněž u onemocnění močových cest bývají další klinické příznaky, jako časté močení, bolestivé močení, viditelná krev v moči, pomočování. Tato onemocnění se diagnostikují poměrně snadno, jestliže však pacient nemá žádné výrazné příznaky, nastává postupné pátraní po dalších onemocněních. Vyšetření moči může ukázat jako příčinu potíží cukrovku nebo nás může nasměrovat k dalšímu vyšetření ledvin či nadledvinek.

Následujícím krokem jsou krevní testy. Ty dokáží odhalit cukrovku, onemocnění jater, ledvin a posílit podezření na onemocnění nadledvin nebo štítné žlázy. Pro potvrzení endokrinologických potíží jsou potom indikovány speciální screeningové testy. Dle uvážení ošetřujícího veterináře může být ještě provedeno rentgenové a sonografické vyšetření.

Nejčastějšími onemocněními, která vyvolávají zvýšené pití, jsou u psů i koček cukrovka, chronické selhání ledvin, onemocnění jater a z endokrinologických potíží Cushingův syndrom u psů a hypertyreóza u koček.


Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Ohrožuje Covid-19 naše psy?

Stoupají počty lidí, u kterých je virus Covid-19 prokázán. Na různých místech je možné si přečíst, jak by se měl nemocný člověk nebo člověk v karanténě chovat. Majitelé psů se samozřejmě ptají: „A co naši čtyřnozí přátelé? Můžeme je nakazit? Mohou onemocnět?“

Ohrožuje čínská chřipka naše psy? Obr. border teriér – foto Jan Tichý

Podle dostupných informací je nákaza čínským virem věc spíše extrémně ojedinělá. Pokud byl u psa nebo kočky virus prokázán, jednalo se o mimořádné případy vyplývající z úzkého kontaktu nemocného člověka a jeho zvířete.

Pokud majitel psa onemocní, doporučuje se, aby o psa pečoval někdo jiný. Což se asi těžko dodržuje a neméně těžko se psovi vysvětluje, proč je např. najednou vykazován z lůžka svého majitele, když je tam normálně vítán. Obecně je možné konstatovat, že, byť vzácně, hrozí nákaza psa od člověka, nikoliv opačně.

Když se na jaře virus objevil, doporučovalo se chovatelům, aby své fenky nekryli. Byla obava, že zájem o štěňata bude nulový a že lidem zůstanou celé vrhy doma. Skutečnost je ale jiná. Zájem o štěňata zvláště některých plemen je větší, než v jiných letech. Pokles chovanců údajně zaznamenaly i útulky.

Lidé jsou asi více doma a čtyřnohý kamarád nebo kamarádka je velmi těší. Místo do hospody s přáteli chodíme na procházky a psí doprovod je doprovodem ideálním. V době, kdy musely děti zůstat doma ze školy, byl pes jejich výborným společníkem. I v době mimo pandemii by mohla celá řada rodičů dosvědčit, že se dítě samo doma, pokud má psa, nebojí a že ty trochu odrostlejší děti péče o psa dobře zabaví. Samozřejmě ale platí, že zodpovědnost je na dospělém člověku.

Jack Russell teriér – foto Jan Tichý

Kdyby mohli naši psi mluvit, asi by často řekli, že se jim Covid-19 vlastně líbí. Páníčka mají víc doma. Častěji si spolu hrají a chodí spolu ven. Leckterý pes se možná diví tomu, že jeho majitel najednou nosí náhubek a možná si v duchu říká: „Aspoň vidíš, jaké to je!“

Nezdá se, že by psům lidé s rouškami vadili. Jen člověka s kusem „hadru“ na obličeji je obtížnější olíznout. Trochu jiné to je v případě ochranných štítů.

Možná to znáte z domova. Pes se vidí v zrcadle a vnímá to jako kontakt s cizím psem. Některého to nechá lhostejného, jiný vetřelci v zrcadle hlasitě dává najevo, že je na cizím teritoriu a jsou i tak dominantní jedinci, že zaútočí. Ochranný štít trochu funguje jako zrcadlo a ti, kdo ho používají při manipulaci se psem, by měli být opatrní. Pravdou je, že rozdílně reagují jednotlivá plemena i jednotliví psi.

Pes a Covid-19 toho nemají moc společného. „Čínská chřipka“ ale patří mezi koronavirózy a tak je asi na místě upozornit, že i pes má svého koronavira. Jmenuje se Canine CoronaVirus a s Covidem-19 není příbuzný.

Psí koronavirus napadá zvláště štěňata a mladé psy a způsobuje průjmová onemocnění. Většinou mají lehčí průběh, problémy nastávají u úplně malých štěňat nebo v případě, že se přidá další infekce. Podle příznaků je psí koronaviróza obtížně odlišitelná od jiných průjmových onemocnění např. od parvovirózy. V případě potřeby lze přesnou diagnózu určit pomocí PCR vyšetření.

Pokud náhodou někoho potká věc nadmíru smutná, tedy úhyn vrhu, je rozumné nechat štěňata pitvat. Chovatel pro příště ví, čemu se bránit a jak tomu předcházet. Proti psí koronaviróze se dá očkovat.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Úprava srsti drsnosrstých plemen

Podle typu srsti se dají plemena psů dělit do různých skupin. Různá pak je i péče o jejich srst, a pokud se plemeno upravuje, tak také způsob úpravy. Lidé věci neznalí si často myslí, že se jedná o leckdy nesmyslné zkrášlování psů a uniká jim, že přístup k péči o srst obecně a k její úpravě zvlášť, může mít dopad nejen na vzhled psa, ale i na jeho zdravotní stav.

Srst a kůže patří mezi důležité exteriérové znaky jednotlivých plemen. Občas je vnímáme jen z estetického pohledu a uniká nám, že mají v  organizmu psa velmi důležité postavení a také že stav kůže a srsti jsou ukazatelem hovořícím o celkové kondici a zdravotním stavu psa. Uniká nám také, že špatnou péčí o srst můžeme položit základy k nepříjemnému a dlouhodobému onemocnění kůže. To je problém, který někdy bývá obtížně řešitelný a přesto, že se nejedná o smrtelné onemocnění, značně znepříjemňuje život psovi i jeho majitelům.

Určitě neuškodí, pokud si okrajově zopakujeme anatomii.

Kůže a srst tvoří přechod mezi vnitřním a vnějším prostředím těla a mají řadu funkcí. Patří mezi ně ochrana organizmu, termoregulace a vnímání impulzů ze zevního prostředí. Kůže se skládá ze tří vrstev. Nejspodnější je podkoží, které chrání svaly, obsahuje velké množství vazivové tkáně a také tukových buněk. Ty nejsou vždy tak škodlivé, jak si někdy myslíme. Slouží jako zásobárna energie a v tuku se rozpouští některé důležité vitamíny např. A, D, E a K.

Druhou, nejpevnější a nejsilnější vrstvu kůže, tvoří škára. I ona obsahuje velké množství vazivových vláken, je propletená krevními a mízními cévami. Jsou v ní zakončena nervová vlákna, obsahuje mazové žlázy a také chlupové váčky. Poslední vrstvou kůže je třemi až pěti vrstvami buněk tvořená pokožka. Je pevně přirostlá ke škáře a protože sama neobsahuje žádné krevní cévky, bere si výživu ze škáry. Nejspodnější vrstva buněk pokožky se neustále obnovuje a vytlačuje nad ní ležící staré buňky.

Srst je typickým znakem savců a skládá se z různého množství chlupů. Uváděno bývá, že jich je až několik milionů. Chlup je v podstatě zrohovatělé ohebné vlákno. Vyrůstá z chlupového váčku (folikulu) a má k dispozici pomocné orgány, např. sval vzpřimovač, který je schopný chlup napřímit nebo mazový váček. Vzpřimovač má velký význam při termoregulaci a také při vyjádření emocí. Stačí si připomenout rozzlobeného psa s „naježenou srstí“. Podle délky, síly a také funkce se u psa uvádějí tři druhy chlupů.

  1. Pesíky neboli krycí chlupy jsou nejčetnější a tvoří základní osrstění. Najdeme mezi nimi i malý počet tak zvaných chlupů vůdčích.
  2. Podsada, dříve se používal půvabný název „vlnovlas“, je tvořená jemnějšími a kratšími chlupy. Jejím úkolem je tepelná izolace. U některých plemen psů chybí, u jiných se vyskytuje jen v zimním období a u dalších ji najdeme celoročně.
  3. Hmatové chlupy jsou poměrně dlouhé, tuhé a jsou lokalizovány na hlavě, zejména pak na okrajích očních víček a nad koutkem mordy. Uvádí se, že jsou důležitou částí hmatu psa. V současné době se u některých plemen považují za estetickou vadu (pudl) a odstraňují se. Bývá to podkladem pro spory na zahraničních výstavách v zemích, kde platí přísné zákony na ochranu zvířat. Odstranění hmatového chlupu se považuje za týrání a kontrola při vstupu psa z výstavy vyloučí.
Kerry blue teriér, welsh teriér – foto Jan Tichý

Jednotlivá plemena se v síle kůže a hlavně pak typu srsti velmi liší. Existují plemena krátkosrstá, dlouhosrstá, se středně dlouhou srstí a také plemena bezsrstá, jako jsou např. peruánští nebo mexičtí naháči. Velmi široká je i paleta typů srsti a používá se celá řada termínů pro její popis od srsti jemné, měkké přes hedvábnou, pevnou až po hrubou nebo drátovitou.

Péče o srst je nedílnou součástí péče o psa. To, jakou pozornost je třeba této oblasti věnovat, se odvíjí od typu srsti. U všech ale platí, že časté koupání v teplé vodě a šamponování srsti nesvědčí. U krátkosrstých plemen stačí kartáčování, u plemen s dlouhou srstí je třeba pravidelně sahat po kartáči a hřebenu a existují plemena, jejichž srst je třeba upravovat. Řada z nich se stříhá buď po celém těle, nebo jen na některých partiích.

U hrubosrstých plemen se používá technika úpravy označovaná jako trimování. Pokud si někdo dá do překladače slovo trimming, je mu nabídnut český výraz seřezávání. Není to ale přesné vyjádření. Zkušenější chovatelé a majitelé hrubosrstých plemen vědí, že se nejedná o zkracování srsti oříznutím nebo ostřiháním, ale že se jednotlivé chlupy i s kořínky vytrhávají. Lidé věci neznalí se často ptají, proč má někdo snahu trápit psa a škubat ho jako pomyslnou husu. Pokud se ale na problém podíváme trochu hlouběji, zjistíme, že takový přístup k úpravě některých plemen má praktický a také historický podklad.

Border teriér se správně upravovanou srstí, ostříhaný border teriér – foto Jan Tichý

Uvádí se, že většina plemen líná na jaře a na podzim. Není to úplně pravda, protože k uvolňování srsti dochází, jak zvláště majitelé v bytě držených psů vědí, v průběhu celého roku. K celkové výměně srsti z letní na zimní a naopak ale ve většině případů opravdu dochází v podzimních a jarních měsících. U některých plemen je to tak intenzivní proces samovolného vypadávání chlupů, že pes zůstává skoro holý, v jiných případech je třeba odumřelou srst vyčesávat a tím línání ku prospěchu psa, kvality jeho srsti a zdraví urychlit.

Složitější je situace u hrubosrstých teriérů. Jako příklad poslouží welsh teriér, border teriér, foxteriér, lakeland teriér a řada dalších plemen. Z historie víme, že se jedná o plemena, která vznikla na území Velké Británie a vesměs byla vyšlechtěna jako plemena lovecká se specializací na práci pod zemí. Bez ohledu na to, zda hrubosrstí teriéři mají jako zemi původu uvedenu Anglii, Irsko nebo Skotsko, vždy se jednalo o oblasti s velmi náročným počasím. Zima, déšť, někdy sníh, mokré křoviny a vítr vyžadovaly chov odolných psů. To se vztahovalo nejen na konstituci psa, ale i na jeho srsti.

Nebylo žádoucí, aby takový čtyřnohý pomocník na jaře a na podzim úplně vylínal a takřka tak obnažil kůži. Ideální byl pes, který měl přibližně stejnou srst v průběhu celého roku a pokud docházelo k výměně zimní srsti za letní a naopak, nebylo to tak výrazné, jako u jiných plemen. Srst měla být hrubá, protože se na ní nečistoty od bláta, větviček a travin až po sníh přichytávají daleko hůře než na srst měkkou.

To vše dávalo podklad pro vznik plemen, u kterých dochází k výměně srsti v průběhu celého roku a jejichž srst někdy vypadává sama, většinou k tomu ale potřebuje mechanickou pomoc. Tu mohly poskytovat stěny nory nebo husté křoviny v revíru a také ruce majitele. Jednotlivé chlupy byly vytrženy i s kořínkem a umožnily tak růst nové srsti. Ta byla opět hrubá, dobře odolná a také, což asi dávné chovatele moc nezajímalo, dobře pigmentovaná.

Dnešní hrubosrstí teriéři často nemají příležitost získat přírodní podporu při výměně srsti a musí se tedy upravovat, správně řečeno trimovat nebo škubat. Používají se na to speciální trimovací nože, které srst nepřetrhnou ani nepřeříznou, jen umožní upravovateli jednotlivé chlupy dobře o nůž opřít a následně vtrhnout. Srst se trimuje po směru růstu, jinak by mohlo dojít k poranění chlupových folikul. Dříve speciální trimovací nože nebyly k dispozici a trimovali jsme pomocí starých pilek na železo, tupých nožů a ti nejšikovnější používali jen vlastní prsty.

Trimování není úplně jednoduché a dobře otrimovat psa je časově náročnější, než vzít strojek a ostříhat jej. Jednodušší je i použití nůžek nebo seřezávacích nožů. To vše hrubé teriérské srsti škodí. Vhodné také není psa protrimovat a zbytek srsti ostříhat. Bohužel podobným způsobem velmi často upravují psí salóny. Výsledek pak majitele nepříjemně překvapí. U některých plemen, např. u lakeland teriéra, je dopad nekorektní úpravy vidět hned u některých se dostaví až po několika úpravách. Srst ztrácí hrubost, měkne, je řídká a často kudrnatá, nemá podsadu a ztrácí lesk a sílu pigmentace. To, co bylo dříve mahagonové je světle béžové a bílá srst je našedlá.

Trimovací nože, trimování – foto Jan Tichý

Teď si asi někdo říká, že mu je jedno, jestli jeho pes má srst tvrdou nebo měkkou a rozhodující pro něj není ani zbarvení. Přece má pracovního psa a to, že srst úplně neodpovídá standardu plemene a nedostane na výstavě slušnou známku, ho nijak netrápí. Nekorektní přístup k úpravě ale má i jiné než estetické dopady. Srst ztrácí svojí původní ochrannou schopnost. Snadno se na ni chytají nečistoty všeho druhu. Hrubá srst takřka nepromokne, úpravou poničená srst se promáčí velmi rychle.

Velkým problémem je i to, že špatný přístup k úpravě srsti může mít za následek onemocnění. Kořínky chlupů, které by se trimováním uvolnili z kůže, v ní zůstávají. Psa to svědí, drbe se a tím si poraní pokožku a otevře tak vstup pro bakterie a kvasinky. Nastupuje antibiotická léčba, hovoří se o nekvalitním chovu a alergiích a vina přitom je ve špatném přístupu k úpravě.

Pravdou je, že řada majitelů netrimuje psa celého, ale citlivější části, např. hrdlo, slecha a okolí konečníku, stříhá. Pravdou také je, že u starších psů, kde už výměna srsti probíhá pomaleji a pes je vzhledem k věku citlivější, někdo přechází na stříhání. Takový člověk ale asi ví, jak moc bude se starým psem chodit do revíru a také jak se s nepříjemnými následky typu svědění vyrovnávat. Pravdou také je, že existuje celá řada plemen s měkkou srstí, která se stříhají a k nepříjemným dopadům od řídnutí srsti až po její onemocnění nedochází. Jako příklad poslouží kerry blue teriér. Ten ale má úplně jiný typ srsti, která skoro nelíná, po stříhání neřídne a má takovou strukturu, že odolává vodě. Odpovídá to tomu, že kerry blue byl plemenem určeným pro lov vyder a také tomu, že naši předkové to se šlechtěním plemen uměli. S úpravou srsti trimováním by se mělo citlivě s respektem ke štěněti začínat v době, kdy mění štěněčí srst za dospělou, tedy zhruba okolo tří měsíců věku. Ostříhá-li někdo hrubosrstého teriéra v tomto období, udělá z něj obratem plemeno s měkkou srstí.

Kvalitu srsti ovlivňuje celá řada faktorů. Patří mezi ně vloha zděděná po předcích, celkový zdravotní stav psa, jeho výživa a kondice. Správná péče včetně korektní úpravy může hodně pomoci, ale také hodně ublížit. S tím by měl počítat každý, kdo hrubosrstého teriéra má nebo kdo si ho chce pořídit.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

bobtail-oes.cz: Péče o srst

Několik slov o kryptorchismu

Reprodukce schopnost vyplývající mimo jiné i z normálně vyvinutých pohlavních orgánů jsou záležitostí, kterým by se v chovu psů měla věnovat prvořadá pozornost.

Skutečnost bývá trochu jiná a pro celou řadu chovatelů jsou důležitější výstavní úspěchy než to, zda je pes schopen normálně krýt a zda fenka normálně zabřezává, rodí a stará se o své potomstvo. Vše velmi úzce souvisí s chovatelskou etikou. Klub může pomoci chovných podmínek zabránit tomu, aby se do chovu nedostal jedinec s absencí řezáku. Nemůže už ale zakázat chovateli, aby kryl fenku, které má tendence zadávit štěňata, která se o ně nestará a která zabřezne jen s pomocí hormonální léčby.

V případě pánů psů se nejčastěji vyskytují problémy, které známe pod názvem kryptorchismus nebo monorchismus. Požadavky na reprodukční orgány samců jsou zakotveny ve standardech jednotlivých plemen, kde většinou poslední odstavec jasně říká že „pes musí mít dvě normálně vyvinutá a do šourku sestouplá varlata“. Požadavek je to pochopitelný a velmi rozumný, ale může okolo něj být řada problémů, které lze rozdělit do několika oblastí.

Ta první by se dala nazvat oblastí chovatelskou, tedy oblastí, která hledá odpovědi na otázky kde, proč a jak se tato vada v chovu vzala. Zajímavý je samozřejmě problém z pohledu chovatele a nabyvatele štěněte, tedy z pohledu prodávajícího a nakupujícího a určitě je třeba přemýšlet i nad zdravím postiženého psa, protože na něj často má absence varlete dopad.

Určitě je třeba vysvětlit některé v této souvislosti používané pojmy. Chovatelé běžně hovoří o tom, že pes je kryptorchid. Název je odvozený od řeckého krypto znamenajícího skrytý. V praxi to tedy znamená, že jedno nebo obě varlata jsou skrytá, nejčastěji v dutině břišní, tříselném kanále nebo v podkoží v oblasti před šourkem. Druhý v této oblasti používaný termín – monorchid, má význam trochu odlišný. Mono znamená jedno. Monorchid je tedy pes, který má vyvinuté pouze jedno varle.

Pouhým pohledem nebo pohmatem je obtížné rozhodnout, o co se vlastně jedná. Jedno nebo obě varlata nejsou v šourku hmatná a bez odborného, například sonografického vyšetření (a někdy i s ním) je velmi těžké říci, zda jsou varlata skrytá či nevyvinutá. Z hlediska chovatelského není rozhodující, zda se jedná o krypto či monorchida. V obou případech je to závažná odchylka pohlavních orgánů psa, odchylka, která může mít velmi negativní dopad na jeho plodnost a tedy odchylka z hlediska možných potomků velmi nežádoucí.

Německý ohař krátkosrstý, normálněvyvinutá varlata – foto Jan Tichý

Varlata (testis) jsou orgány tvořené mimo jiné semenoplodnými kanálky, v kterých se tvoří spermie. Ty pak putují do nadvarlat, kde dozrávají a pokud dojde k páření, dostávají se prostřednictvím pyje (penisu) do pohlavních orgánů feny. Pokud k páření nedojde, jsou postupně uvolňovány a odcházejí z těla například s močí.

Kvalitu spermií ovlivňuje řada faktorů. Patří mezi ně i teplota, při které probíhá jejich vývoj. Ta nesmí být příliš vysoká a proto jsou varlata uložena mimo tělo nebo spíše mimo dutinu břišní psa. Nejsou tam ale od samého začátku jeho života. V době embryonálního vývoje jsou varlata uložena na vnější straně pobřišnice budoucího psa samce. Jak se pes postupně vyvíjí, varlata cestují, většinou se používá termín sestupují, a zhruba v šesti až sedmi týdnech věku štěněte by měla být v šourku. Věk, v kterém sestup dokončí, se řídí plemenem, zdravotním stavem psa a samozřejmě dochází k různým individuálním odchylkám.

Chovatelé to, zda varlata sestoupila či ne, pozorně sledují. Je ale třeba si uvědomit, že zvláště u malých plemen nemusí být pro laika jednoduché rozhodnout, zda jsou varlata tam, kde mají být, tedy v šourku a pokud tam jsou, určitě není možné na 100 % tvrdit, že tam i zůstanou.

Z praxe jsou známy případy, kdy štěně ve věku šesti až sedmi týdnů obě varlata mělo prokazatelně v šourku a s odstupem dvou nebo tří měsíců bylo hmatné varle pouze jedno nebo žádné. Příčiny podobného jevu mohou být různé. Nejčastěji je uváděno, že odpovídajícím způsobem nerostou vazy, které varle drží a to je vlastně zatahováno zpět do oblasti před šourkem nebo, nedojde-li k uzavření tříselného kanálu, i do dutiny břišní. Známy jsou i případy, kdy k podobné poruše dojde následkem úrazu.

Z hlediska chovatele i nabyvatele štěněte jsou oba uváděné případy záležitostí velmi složitou. Chovatel je přesvědčen, že prodával plnohodnotné štěně a nový majitel se cítí podveden a velmi často žádá zpět peníze. Dá se říci, že k takovému „zpět vtaženému“ varleti se přistupuje podobně, jako k případům, kdy se po výměně chrupu projeví absence zubů nebo nekorektní skus. Rozumný chovatel se snaží problémům předejít, nabyvateli štěněte psa ukáže, že vše je tam, kde má být. Chybu určitě nedělá ten, kdo si nechá veterinářem štěňata prohlédnout a potvrdit jejich zdravotní stav, typ skusu i probíranou oblast.

Z chovatelského hlediska jsou samčí orgány psa velmi důležité. Smutné je pravidlo schválnosti, podle kterého většinou pes, který varlata nemá na svém místě, bývá po exteriérové stránce překrásný. Má-li pes některou z výše uvedených vad, je vyloučen z chovu, ale neznamená to, že je automaticky neplodný a nebo že ztrácí zájem o opačné pohlaví. Pořídí-li si tedy někdo takto postiženého psa s tím, že jej bez nebezpečí potomstva může ponechat s fenou nebo že se nemusí obávat toho, že by pes za háravými fenkami utíkal, mýlí se.

Je známo, že obě uvedené vady (kryptorchismus u psa, monorchismus) jsou dědičné. Například MVDr. Jan Koller uvádí, že jde o záležitost recesivní a polyvalentní, což v praxi znamená, že se uplatňuje více genů, že nepříjemnou vlohu musí získat pes od obou rodičů a že z hlediska genetického je to záležitost velmi složitá.

Leckoho asi překvapí, že nositelem čistě samčího problému je i matka fena. To je z hlediska vedení chovu velmi důležitá informace. Pokud se tedy někomu ve vrhu narodí kryptorchid, měl by z toho pro následné využití matky feny v chovu a také sester psa, vyvodit správné důsledky. Určitě by neměl opakovat stejné spojení. A přemýšlí-li o korektním chovu, neměl by si z vrhu, kde se kryptorchid vyskytl, ponechávat fenku pro další chov. Pokud to udělá, může očekávat, že se mu psi s nepříjemnou vadou objeví i v dalších vrzích.

Z pohledu chovu je nebo monorchismus kryptorchismus u psa věcí důležitou. Neméně důležitý ale je dopad, který nesestouplé varle může mít pro samotného psa. Ten kdo má takto postiženého jedince by na to měl, pokud se vyskytnou zdravotní problémy, upozornit ošetřujícího veterináře. Organismus psa je jako jemný hodinový strojek. Každé skřípající kolečko se může projevit. Zvláště to platí v oblasti zvýšené či snížené hladiny různých hormonů a ten, kdo zdravotní problém řeší, by měl vědět, že podobné nebezpečí hrozí.

U určitého procenta psů s nesestouplým varletem dochází ve vyšším věku k velmi nepříjemné komplikaci. Varle se začne zvětšovat, působí v dutině břišní jako nežádoucí těleso a ojedinělé nejsou ani případy, kdy se celá záležitost zvrhne v zhoubné bujení. Proto řada veterinářů doporučuje skryté varle operativně vyjmout v době, kdy ještě žádné zdravotní potíže nejsou.

Pokud se na to, že varle nesestupuje správným způsobem nebo je zatahováno zpět, přijde včas, je možné se pokusit problém ovlivnit léky. Z hlediska zdraví psa to může být určité řešení. Každý, kdo má podobně ovlivňovaného psa, by se ale měl na celou záležitost dívat z hlediska celého chovu, nikoliv jen z hlediska daného jedince. Měl by prostě být schopen říci: „Můj pes by bez ovlivnění léky nebyl v oblasti reprodukce v pořádku, a proto nemůže být využíván v chovu.“

Řešením určitě není operativně vložené umělé varle. Rozhodčí na výstavě nebo bonitaci asi pozná, že varle má jiný tvar a jinou konzistenci. Obtížně ale bude prokazovat, oč se jedná. Někteří majitelé psů pro výstavní úspěch sáhnou po lecčems. Z hlediska chovu plemene i samotného psa je to přehnaně řečeno barbarství. I v případě krypto nebo monorchismu, stejně jako v celém chovu psů, prostě nesmírně záleží na osobnosti majitele psa a na jeho seriózním přístupu.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Dovolená se psem

Je čas dovolených a je možné s potěšením konstatovat, že většina majitelů psů zasloužené dny volna tráví společně se svými čtyřnohými kamarády. Navštěvujeme s nimi nejen české kraje, ale cestují s námi i do zahraničí. Některým majitelům ale uniká, že pokud si chtějí na cesty psa vzít sebou, musí zajistit celou řadu věcí. Problém se dá rozdělit na dvě části – na zabezpečení pohody a zdraví psa a na otázku veterinárních předpisů.

Každý rok se zveřejňují články na téma cestování se psem v horku. Obsahují upozornění na to, jaké nebezpečí psovi může na cestách hrozit. Číslo „jedna“ má v této problematice určitě přehřátí psa.

Snad i malé děti vědí, že by pes neměl být ponecháván na parkovišti v rozehřátém autě a že je třeba mu v průběhu cesty zajistit dostatek tekutin. Přesto každoročně zaplatí životem několik psů nedbalost svého majitele. Největším nebezpečím asi jsou parkoviště a na nich v rozpálených autech ponechaní psi. Mají-li štěstí, někdo si jich všimne a s pomocí policie auto otevřou. Mají-li smůlu, čekání na majitele nepřežijí. Neplatí názory říkající že „nic se nemůže stát, budu pryč jen několik minut“. K přehřátí může dojít během krátké chvilky.

Pokud si bereme psa na dovolenou, je na místě přemýšlet i nad jeho krmením. Určitě je nejjednodušší si sebou vzít pytel granulí. Náhlá změna typu používaného krmiva ale celé řadě psů nesvědčí. Krmíme-li psa masem a přílohou a pak mu najednou začneme předkládat byť kvalitní granule, může to skončit zažívacími problémy. Mít průjmujícího psa někde v kempu nebo v hotelu určitě není žádná radost. Počítat je třeba s tím, že na každém výletu, ať krátkém nebo dlouhém, by měl mít pes zajištěný dostatek pitné vody.

Přemýšlet bychom také měli v zájmu bezpečí psa i nás samotných, jak ho v autě umístíme. Ideální je dobře větratelná a prostorná přenoska. Je-li na ní pes zvyklý, může následně sloužit jako pelíšek a místo na spaní. Všichni ale asi víme, že většina psů považuje za lepší místo k odpočinku pánovu postel. Pak je rozumné sebou mít deku, na které pes, byť v posteli, může spát. Většina hotelů není příliš nadšená, když musí vyklepávat z lůžkovin psí chlupy.

Zvláště u méně osrstěných jedinců je třeba myslet i na to, že sluneční paprsky působí stejně na jejich kůži, jako na tu naši, a mohou ji spálit. Pomocí krémů, olejů nebo sprejů s UV filtrem je možné těmto nepříjemným situacím předcházet. Myslete na to, že na rozpáleném písku nebo na horských túrách trpí psí tlapky více než podrážky našich bot a vyplatí se jim proto věnovat patřičnou péči.

Máme nejen naháče, ale i plemena s dlouhou a bohatou srstí. Často mají jejich majitelé snahu je v letním období ostříhat nebo přímo oholit. Určitě jsou vedeni dobrou snahou. Uvědomit by si ale měli, že delší srst nechrání psa jen před zimou, ale i před horkem. Mezi chlupy se vytvoří vzduchový polštář, který vytváří slušnou izolační vrstvu. Stačí si připomenout Araby v dlouhých hábitech nebo beskydské bači, kteří i v horkém létě nosili kožich. Leckterému ostříhanci není v pálícím slunci příjemně. A to ještě není řeč o tom, co takové oholení udělá s kvalitou srsti a zdravím kůže.

Ten, kdo jede do teplejších krajin, a nemusí to být zrovna Afrika, by měl přemýšlet nad preventivním ošetřením psa před nepříjemnými chorobami, které si může z dovolené přivést. Veterinář určitě poradí, který přípravek použít, aby pes po pár dnech na Jižní Moravě nebo v Chorvatsku neonemocněl např. dirofilariózou.

Cestujeme-li po České republice, je rozumné sebou mít očkovací průkaz nebo pas psa a to samozřejmě s platným očkováním proti vzteklině. Trochu složitější to může být při návštěvách zahraničí.

Bergamský ovčák, peruánský naháč – foto Jan Tichý

Platí, že pes by měl mít vystavený pet pas a měl by být identifikačně označen čipem. Výjimku tvoří psi narození před červencem 2011, ti ale asi už moc cestovat nebudou. Obecně platí i požadavek na platnou vakcinaci proti vzteklině. Upozornit je třeba na to, že pes musí být označen čipem dříve, než je očkován proti vzteklině. Pokud jste tedy psa nechali očkovat proti vzteklině např. 1.dubna 2018 vakcínou s tříletou platností a čipován bude 10. 4. 2020, může se stát, že budete mít při případné kontrole v zahraničí problémy, které mohou skončit až umístěním psa do karantény.

Jiné podmínky platí pro dospělé psy a jiné pro štěňata mladší tří měsíců, u kterých ještě nemůže být platná vakcinace proti vzteklině provedena. Některé státy zakazují vstup takových štěňat na své území, jiné to povolí, ale za předpokladu předložení předepsaného formuláře. Otázkou samozřejmě je, jak moc je rozumné brát úplně malé štěně na dlouhou cestu do zahraničí.

Další podmínky se v rámci jednotlivých států mohou hodně lišit. Někde je např. požadován doklad o odčervení zaměřeném na echinokokózu (Irsko, Finsko). Ošetření musí být provedeno soukromým veterinárním lékařem ve lhůtě 120 – 24 hodin před vstupem na území těchto států a musí být potvrzeno v pasu.

Roli nehrají jen veterinární podmínky státu, do kterého jedeme. Určitě se chceme se svým psem bez problémů vrátit zpátky. V případě států EU nebo tak zvaných třetích vyjmenovaných zemí stačí pro návrat do ČR pas, platná vakcinace proti vzteklině a identifikační označení psa. Existují ale také země, v jejichž případě k návratu na území EU a tedy i ČR, musí být pes nejen vakcinován proti vzteklině, ale musí ještě podstoupit sérologické vyšetření prokazující hladinu ochranných protilátek proti vzteklině. Prostě jednodušší je návrat z dovolené z Mauricia než z Ukrajiny.

V uvedeném případě musí pes podstoupit sérologické vyšetření prokazující hladinu ochranných protilátek proti vzteklině. K tomuto vyšetření odebere schválený veterinární lékař nejdříve 30 dní od data očkování proti vzteklině vzorek krve a odešle k vyšetření do schválené laboratoře. V případě ČR to dělá např. Státní veterinární ústav Praha. Vyšetření je možné udělat ještě před odjezdem z ČR, a pokud bude majitel psa dbát na to, aby měl vždy platnou vakcinaci proti vzteklině, tedy byl např. přeočkováván v požadovaném termínu , platí vyšetření po celou dobu života psa.

Před cestou do zahraničí lidé v současné době pečlivě sledují podmínky stanovené kvůli koronaviróze. Zapomenout by ale neměli na to, co je požadováno u psů. Pravdou je, že si většina států čtyřnohého doprovodu dovolenkářů moc nevšímá. Praktické zkušenosti ale dokazují, že to neplatí vždy a že pokuty nebo poplatky za psa v karanténě mohou dovolenou velmi znepříjemnit.

Otevírá se otázka, kde vlastně získáme informace o tom, co, kdy a jak který stát požaduje. Je třeba pochválit Státní veterinární správu. Na jejich webu (www.svscr.cz) najdete rubriku „cestování se psi, kočkami a fretkami“ a v ní všechny potřebné a také aktuální informace.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online