Separační úzkost u psa

separační úzkost u psa

Nevíme, co máme dělat. Když odejdeme z bytu, Roxana vyje, štěká, škrábe na dveře a udělá nečistotu manželovi v posteli. Sousedé se zlobí, mají malé dítě a to nemůže spát. Dveře musel manžel oplechovat. Jsou na to nějaké léky?“ z veterinární ordinace

S popisovaným problémem se čas od času asi setká každý veterinář a určitě jej řeší na cvičácích a v psích školách a školkách, tedy všude tam, kde se zabývají výchovou psů. Nepříjemné chování má i svůj odborný název – separační úzkost.

Separační úzkost u psa může být vrozená a pak je boj s ní velmi problematický. Může být ale i získaná. Někdy si lidé myslí, že se jedná o nevychovanost nebo o projev nudy. Nelze to jednoznačně vyloučit ale ani tvrdit u všech případů. Velmi často je separační úzkost projevem panického strachu a dala by se označit za psí fobii. V takovém případě ji pes nedokáže vědomě zastavit a je třeba si uvědomit, že to pro něj není příjemná záležitost a že takové panické záchvaty strachu jsou velkým stresem.

Projevy

Projevy separační úzkosti jsou různé, od štěkání, vytí a naříkání, přes snahu se dostat z uzavřeného prostoru násilím ven, kálením v místech, kde by to pes nikdy nedělal až po individuální projevy typu nadměrného slinění, drbání se, zrychleného dýchání a třesu.

Separační úzkost postihuje psy, když zůstanou sami doma nebo uzavření v kotci. Řada psů velmi těžko snáší, když mají zůstat bez dozoru v autě a s naříkajícími psy se velmi často setkáváme u různých obchodů.

Separační úzkostí trpívají nervově labilnější psi a velmi často psi „závisláci“. Znáte to, takový svého pána nesmírně milující pes s ním chce být v úzkém kontaktu neustále. Chodí za páníčkem po bytě, spí s ním v posteli, a pokud mu to je dovoleno, provází majitele i na toaletu. Naříká, když má zůstat v jiné místnosti a pokud jej majitel uváže před krámem k nelibosti prodavaček i nakupujících kvílí tak, že jsou z toho nervózní všichni v okolí.

Někdy je separační úzkost vyvolána stresujícím zážitkem, který psa potká, když je v bytě sám. Může se např. dostavit u epileptika, kterého postihl záchvat v době, kdy byl majitel v práci. Vím o psovi, který uváděnými problémy začal trpět po té, co v domě prováděli rekonstrukci a pracovali s hlučnou sbíječkou. Příkladů by se asi našla celá řada.

Co se dá se separační úzkostí dělat?

Jako první by se mělo uvést to, co se dělat nemá. Určitě není vhodné psa trestat. Vrátit se domů a psovi vynadat případně sáhnout po fyzickém trestu je nesmysl. Nešťastník si většinou neuvědomí, zač je trestán. Pravidlo říkající, že člověk má projevit nespokojenost v okamžiku, kdy pes projeví nežádoucí chování, se tady těžko dodržuje. Naopak podobné trestání stav psa spíše zhoršuje, než pomáhá. Ke strachu ze samoty se přidá ještě strach z toho, co bude, až se páníček vrátí domů.

Separační úzkost se dá ovlivnit různými medikamenty. K dispozici jsou uklidňující léky, přípravky na bázi feromonů, spreje a dokonce i obojky, které uklidňující látku vypouští během doby, kdy je pes sám doma. Na internetu je poměrně široká nabídka, vhodné je ale vše konzultovat s veterinářem.

Těžko asi budeme své psy podmiňovat kvůli tomu, že nechtějí být sami, celoživotnímu podávání uklidňujících přípravků. Z naší strany by to možná bylo pohodlné, ale psovi nadbytek chemikálií určitě neprospívá.

Nejlepší je psa postupně na samotu navykat. Začíná se tím, že se pes třeba jen na malou chvíli ponechá sám v jiné místnosti. Doba, po kterou je sám se postupně prodlužuje. Začíná se minutami a končí např. hodinou.

Porušení zaběhnutých stereotypů

Vhodné je se např. obléknout tak, jako když jdeme ven. Pes znejistí, ale majitel neodejde a zůstane doma. Pes tak ztratí prvotní impuls ke strachu.

Podobně lze naznačovat, že opravdu odcházíme, ale jen otevřeme dveře a zase se vrátíme zpět. Později opravdu odejdeme, ale jen na minutu nebo dvě. Čas, po který majitel byt opouští, se pomalu prodlužuje. Podobné tréninky by se měly dělat několikrát denně a to vždy s ohledem na reakci psa.

Někdy pomůže zdánlivá hloupost

Měli jsme foxteriéra Arga. Byl to celkem sebevědomý pes, přesto, když měl zůstat doma sám, dával svoji nespokojenost velmi hlasitě najevo. Jednou zapomněla matka vypnout rádio. Pes spal v jedné místnosti a rádio hrálo ve druhé. Žádný nářek se neozval. Argulínek si prostě neuvědomil, že jsme všichni odešli, rádio přece hrálo a to jsme si pouštěli jen, když jsme byli doma.

Občas si lidé myslí, že když truchlícímu psovi pořídí kamaráda, nebude se sám doma bát. K jejich velkému zklamání bývá situace úplně jiná. Nový pes rychle okouká chování problematického kolegy a přidá se k němu. Místo jednoho vyjícího psa pak často majitelé mívají vyjící psy dva.

Prevence

S určitou separační úzkostí se asi někdy setkali všichni majitelé psů nebo přesněji řečeno ti, kteří si přinesli domů malé štěně. Řeč je o tesknění po mámě fence a po sourozencích. Štěně si ale většinou rychle na nové prostředí zvyká. Majitel by ale s nebezpečím separační úzkosti měl počítat a měl by štěně zvykat na samotu. Není to žádné trápení psů, ale důležitá součást výchovy. Samozřejmě ale musí počkat, než se štěně v novém prostředí aklimatizuje.

Zvláště v současné době, kdy je celá rodina včetně dětí neustále doma, je třeba štěně na to, že se jednou vrátíme do práce a do školy, připravit. Je třeba ho nechávat samotné v místnosti a později odejít na procházku bez něj. Normální štěně čas bez nás prospí a na to, že majitel nemusí být vždy k dispozici, si bez problémů zvykne.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Problém zvaný anální žlázky

Můžete mně prodat tabletku na odčervení? Náš Karlos asi má roupy. Sice žádné červíčky nevidíme, ale jezdí po zadečku a olizuje si konečník. Vnučka si přinesla roupy ze školky a také ji zadeček tak strašně svědil.“ z veterinární ordinace

Paní si místo léku na odčervení odnesla informaci, že roup jako cizopasník na rozdíl od člověka, koně nebo králíka u psa neexistuje, a také radu, aby se zastavila se s Karlosem v ordinaci, protože asi potřebuje vyčistit anální žlázky. Zároveň ať přinese Karlosův trus. Vyšetříme ho a řekneme, zda je třeba psa odčervit a pokud ano, tak čím. Problémy s análními žlázkami trápí celou řadu psů a možná je třeba na to upozornit.

Co to vlastně anální žlázky jsou?

Někdo anální žlázky u psa označuje jako rudiment, tedy za něco zakrnělého, co už pes nepoužívá. Skutečnost je trochu jiná. Anální neboli pachové žlázy mají i další šelmy např. kočka, liška, lasička nebo tchoř. Fungují jako součást obranného systému a také jako prostředek, kterým si zvíře označuje svoje teritorium.

Jedná se o párový útvar tvořený kožní vchlípeninou a uložený po obou stranách konečníku. Pokud bychom si konečník představili jako hodinový ciferník, najdeme anální žlázky zhruba na číslech 4 a 8. Každá žlázka je tvořena váčkem, který je spojený rourovitým vývodem s okrajem konečníku. Velikost análních žlázek se liší podle plemene psa a hlavně pak podle toho, jak jsou naplněny.

V análních žlázkách se tvoří sekret, jehož konzistence i barva může být velmi různorodá od vodnaté a lehce nažloutlé s pevnějšími vločkami, přes hnědavou pastu až po tmavou a poměrně tuhou hmotu. Sekret obsahuje určité procento tuku a má svůj specifický pach, který nám lidem určitě není příjemný. Většinou obsah análních žlázek odchází při kálení. Někdy, např. když je pes vyděšen, dojde k samovolnému uvolnění obsahu.

čištění análních žlázek
Čištění análních žlázek, sekret ze zdravých žlázek

Bohužel se poměrně úzký vývod anální žlázky občas ucpe. Sekret vzniká, ale nemůže ven, což není psovi příjemné a není to příjemné ani jeho okolí. Takový pes většinou nevoní a majitel pak chodí k veterináři s dotazem: “Co mám dělat? Najednou strašně „smrtí.“ Problémem není jen to, že se žlázky přeplňují. Komplikací jsou kvasinkové nebo bakteriální infekce, které způsobí zánět. A ten bývá často obtížně léčitelný. Pokud si majitel psa včas problému nevšimne, může dojít až k prasknutí žlázky a někdy musí celý problém skončit chirurgickým odstraněním análních žlázek.

Co dělat, když pes sáňkuje?

Příznaků je celá řada. Patří k nim výše uvedená svědivost, která se projevuje tím, že pes takzvaně sáňkuje, tedy otírá si konečník o zem a také se v jeho oblasti olizuje nebo se okusuje v oblasti kořene ocasu. Řada psů opravdu mění svůj pach a velmi častá je svědivost celého těla a také záněty kůže. Ty bývají lokalizovány v hřbetní liště, tedy v pomyslném pruhu od týlu přes kohoutek až po kořen ocasu. V uvedené oblasti je větší množství mazových žláz a ty na přeplnění análních váčků reagují. Praktická zkušenost učí, že se leckdy u onemocnění kůže hledají různé exotické příčiny a problémů by psa zbavilo vyčištění análních žlázek.

Výše uvedené problémy ještě nemusí znamenat, že došlo k zánětu análních váčků, může se jednat jen o jejich přeplnění. Pokud přeplnění přesáhne únosnou míru nebo se přidá kvasinková či bakteriální infekce, k zánětu dojde. Sekret z análních žlázek pak je hnisavý a často s příměsí krve. To už není psovi jen nepříjemné, ale jedná se i o dost bolestivou záležitost.

Příjemná není ani léčba. Ze zanícených a bolestivých žlázek je třeba uvolnit sekret, často se přistupuje k antibiotickým výplachům a obstřikům a někdy je třeba žlázky chirurgicky odstranit. Vzhledem k tomu, že zánět probíhá v okolí konečníku, je vše z hlediska dalších infekcí velmi problematické.

Pokud se podaří zánět zvládnout, je vždy třeba počítat s tím, že zvláště ve vývodech žlázek mohlo dojít k zajizvení a srůstům, a že se pes s podobnými problémy bude potýkat i v budoucnosti.

Prevence je důležitá

I v případě análních žlázek platí, že prevence je důležitá. Majitel může případným problémům předcházet. Pokud pes začne sáňkovat, nebo se více věnovat oblasti okolo konečníku, je rozumné s tím začít něco dělat. Majitel např. může před procházkou, na které pes kálí, dát na konečník teplý (nikoliv horký) obklad. Ten většinou rozehřeje tukový špunt ve vývodech žlázek a při kálení se obsah uvolní.

Pokud takový jednoduchý zákrok nepomůže je čas navštívit veterináře a nechat žlázky vyprázdnit. Někdy umí svého psa ošetřit i samotný majitel. Je ale třeba, aby to dělal citlivě. Ono k zánětu análních žlázek nemusí dojít jen na základě přeplnění nebo infekce. Podobný problém může vyvolat i zhmoždění způsobené špatným přístupem.

Anální žlázky lze uvolnit nebo vyprázdnit dvěma způsoby. Ten první spočívá v tom, že se palcem a ukazováčkem podeberou žlázky ze spodu a tlakem nahoru se obsah vytlačí. Lépe jsou na tom psi, které je možné držet za ocas a jeho pomocí regulovat napětí okolo konečníku. Druhý způsob spočívá v tom, že se jeden prst vloží psovi do konečníku, druhý se opře o žlázku zvenku a obsah se opět vytlačí. Druhý způsob je psovi mnohem méně příjemný a použít by jej měl v indikovaných případech pouze veterinární lékař. Jinak hrozí poranění konečníku.

Velmi individuální je časový rozestup čištění análních žlázek. Některý pes potřebuje takový zákrok jednou za měsíc, jiný jednou za čtvrt roku, jiný občas a některý vůbec ne. Jsou plemena, kterým se žlázky nadměrně plní a jsou naopak plemena, u kterých o probíraném tématu vůbec nic nevědí. Hodně také záleží na kondici psa nebo přesněji řečeno na pohybu, který mu majitel umožní. Velkou roli hraje i výživa.

Teď si možná majitelé některých psů dávají za vinu, že svému čtyřnohému příteli nikdy nenechali anální žlázky vyčistit. Ono ale platí, že se to má dělat jen tam, kde je to třeba. Pokud pes nemá k problémům sklony, je lepší nechat vše přírodě. Někdy prostě méně znamená více.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Stříhání drápků u psa

deformace drápků a tlapky u mopse

Můžete Chrisovi ostříhat drápy? Má je tak dlouhé, že nemůže skákat do postele. z veterinární ordinace

Majitelé psů se poměrně často obracejí na veterináře s požadavkem na zkrácení drápků. Stříhání drápků většinou také bývá součástí úpravy psa. Na první pohled je to záležitost jednoduchá.

deformace drápků a tlapky u mopse

Vezmou se kleštičky, několikrát se udělá „cvak,“ drápy jsou zkráceny a pes vesele utíká domů. Skutečnost ale bývá jiná. Opravdu se vezmou kleště, opravdu se udělá „cvak,“ i dráp je zkrácen, ale pes kvílí, krev z něj teče a vzhledem k velmi bolestivému zážitku si příště nenechá na tlapky sáhnout vůbec nebo jen s velkou nechutí.

Psí pedikúra

V lidské podobě se péče o nehty na nohou nazývá pedikúra a ten, kdo ji chce provozovat, musí mít patřičné vzdělání. Určitě neplatí, že by psovi směl drápy stříhat jen absolvent specializovaného rekvalifikačního kurzu. Potřebné vědomosti by ale měl mít každý, kdo chce drápy psa upravit.

Z anatomického hlediska se psí drápy (unguiculae) dají přirovnat k lidským nehtům. Na každém drápu lze, podle toho co vidíme či nevidíme , rozeznat dvě části.

  1. kořen drápu – je lidskému oku skrytý, navazuje na drápovou kost, která zakončuje poslední článek prstu a je krytý a chráněný kožním valem.
  2. tělo drápu – je lehce zakřivené, mělo by opisovat zhruba jednu čtvrtinu pomyslného kruhu a bývá zakončeno různě ostrým hrotem, kterým se dráp dotýká podložky.

Dráp má i svoji strukturu, kterou tvoří:

  1. rohovinová vrstva – je to vnější část drápu, která je zformována do tvaru připomínajícího pouzdro na šípy a bývá proto označována jako toulec. Většina rohoviny toulce je pevná a tvrdá. Výjimkou je tak zvaná chodidlová část, která je tvořena měkčí a většinou snadno se drobící rohovinou. Z vnějšku to vypadá jako by na spodku drápu byl malý žlábek. Barva rohoviny bývá jedním ze znaků uváděných ve standardech plemen a je zajímavá i z hlediska ošetřování drápů.
  2. škára – vyplňuje velkou část drápu a v místě kde kořen drápu navazuje na okostici drápové kosti vytváří tak zvané lůžko. Škára je protkána nervovými vlákny a je i bohatě krvená. Poranění lůžka drápu i zhmoždění škáry vyplňující část toulce je pro psa velmi bolestivé a dochází i k nepříjemnému a někdy těžko zastavitelnému krvácení.
Přerostlý dráp na hrudní končetině, hrudní končetina norského lundehunda – foto Jan Tichý

Tak zvaný prstový orgán masožravců tvoří mimo článků prstů a na ně navazujících drápů ještě polštářky (tori). Právě ony nesou největší váhu těla a tlumí nárazy vznikající při pohybu. Na povrchu polštářků je 2-3mm silná zrohovatělá ale celkem ohebná vrstva, která má typickou „rourkovitou“strukturu. Potřebnou pružnost polštářků zajišťuje vazivová a tuková tkáň podkoží a také velké množství žlázek, jejichž sekret udržuje polštářky vláčné.

Kolik má prstů?

V různých soutěžích bývá občas zařazována otázka na počet psích prstů a ne všechny odpovědi počítají s tím, že v této oblasti jsou hrudní a pánevní končetiny rozdílné. Na hrudní končetině má pes pět prstů.

První prst je uložen na vnitřní straně končetiny a to tak vysoko, že nedochází ke kontaktu s podložkou a často nemá vyvinutý polštářek. Funkce tohoto prstu je zdrojem diskusí. Staří chovatelé uváděli, že určuje výšku kroku psa. Pravdou je, že se anatomické atlasy v označení tohoto prstu rozcházejí. Někdy je označován jako první a někdy jako pátý.

U některých plemen se poměrně často vyskytuje vrozená absence tohoto prstu a jsou plemena (dlouhosrstá, dostihová), u kterých snadno dochází k jeho poranění nebo spíše zatržení. Chovatelé preventivně snadno zranitelný prst odstraňují a určitě nelze říci, že by u takto ošetřeného psa docházelo ke změně pohybu. Připomenout je asi třeba, že odstranění pátých prstů může být hodnoceno jako změna exteriéru psa a tedy i jako porušení Zákona na ochranu zvířat.

Další čtyři prsty jsou vybavené polštářky, jejich drápy se dotýkají podložky a jejich postavení určuje tvar tlapky. Na hrudní končetině jsou ještě dva, přímo na prsty nenavazující polštářky. Jeden je poměrně velký a tvoří základ šlapací plochy, druhý připomíná palec bez nehtu a je umístěn na zadní straně končetiny.

Deformace drápků a tlapky u mopse, stříhání drápků – foto Jan Tichý

Na pánevní končetině jsou čtyři polštářky opatřené prsty, jejichž drápky přicházejí do kontaktu s podložkou. Je zde rovněž velký, šlapadlovou plochu tvořící, polštářek. I na pánevní končetině někdy bývá na vnitřní straně končetiny uložen prst. Jeho velikost může být velmi rozdílná od kožního drápkem zakončeného útvaru až po zdvojený poměrně velkými polštářky vybavený prst s vyvinutým kostním podkladem. Je označován jako rudiment (zakrnělý orgán), vlčí dráp nebo paspárek a u většiny plemen je nežádoucí.

Jsou ovšem plemena (např. briard), která mají požadavek na paspárek zakotven přímo ve standardu a u kterých by jeho odstranění bylo nepříjemnou chybou. Existuje i plemeno, které má standardem daný větší počet prstů na hrudní i pánevní končetině. Jmenuje se norský lundehund a zvláštní utváření tlapky mu pomáhalo při prolézání skalnatými komíny fjordů.

Kdy stříhat, kdy pilovat?

Jak už bylo řečeno, bývá zkracování drápků považováno za samozřejmou, je ovšem otázkou, zda vždy nutnou, součást psí hygieny. Běžný zdravý pes, který má správně utvářenou tlapku a dostatek pohybu a to i po pevné a úměrně hrubé podložce si drápy obrušuje sám a žádný zákrok ze strany majitele ani nikoho jiného nepotřebuje. Jeho drápy jsou pevné, hrot zakončující tělo drápu není nijak ostrý.

Pečovat je třeba pouze o neobrušující se dráp prvního prstu na hrudní končetině, který bývá ostrý a někdy přerůstá do té míry, že se svým hrotem zapichuje zpět do prstu, z kterého vyrůstá.

Nemá-li pes dostatek pohybu nebo v případě špatně utvářené tlapky nemusí docházet k postupnému obrušování drápku. Ten přerůstá a dochází k změně jeho tvaru. Místo ideální linie, při které se drápek ohýbá ve tvaru 1/4 kruhu může dojít k výraznějšímu zakřivení nebo naopak k narovnání drápu.

Zdánlivá banalita má pro psa řadu nepříjemných následků. Mění se úhel kontaktu s podložkou, končetiny prokluzují, tlapka přestává být pružná a nedokáže tedy tlumit nárazy tak, jak je třeba. Změna rozevření prstů může být časem bolestivá a určitě velké trápení způsobí případy, kdy se dráp stočí tak, že zarůstá do tkáně prstu. Pokud jsou drápy přerostlé, je tedy třeba je zkrátit. To se může dělat dvěma způsoby.

Opilování – je vhodné tam, kde má dráp odpovídající délku, ale jeho hrot je příliš ostrý. Používá se obyčejný pilník na lidské nehty, kterým se opatrně ostrá špička zabrousí. Tento přístup je dobře využitelný např. u malých štěňat. Ta se většinou po pevném a drápy obrousit schopném podkladě nepohybují a lidská pomoc tedy může být vítaná.

Stříhání – zkracování drápků vyžaduje určitou šikovnost a také znalost anatomie. Je totiž třeba odhadnout, kam až v zkracovaném drápku dosahuje škára a drápek krátit několik mm pod místem, kde končí. Jinak dojde k bolestivému a krvácejícímu poranění. Odhadnout správné místo nemusí být jednoduché. U nepigmentovaných drápů je rozhraní dobře vidět, u pigmentovaných naopak vidět není. Pak je rozumné zkracovat drápek postupně a řídit se tím, jak vypadá na řezu.

Důležitá není jen volba správného místa, ale i správného nástroje. Ideální jsou kleště, v kterých břit funguje jako gilotina. V jejich případě je řez ostrý. Jako nepříliš vhodné se jeví klasické nůžky nebo kleště z lidské manikúry. I ony dráp zkrátí, ale předem jej stisknou a vzhledem k jeho toulcovitému tvaru tak může dojít ke zhmoždění drápu i několik mm nad vybraným místem řezu. Pes reaguje bolestivě, a pokud je rohovina drápu hodně tvrdá, může se vytvořit podélná prasklina, která zasahuje až k lůžku. Prasklina je zdrojem bolesti a může být i místem vhodným pro vniknutí infekce.

Jack Russell terier, pointer na honu – foto Jan Tichý

I při největší opatrnosti se může stát, že se dráp tak zvaně zastřihne, tedy že dojde k narušení škáry. Poraněné místo je třeba dezinfikovat a případné krvácení zastavit. Dobře se osvědčil Traumacel (prášek zastavující krvácení), výborné zkušenosti jsou s hodně tmavým roztokem hypermanganu nebo s lapisem.

O tom kdy začít se zkracováním drápků a jak často je dělat se vedou mezi chovateli velké diskuse. Velmi často je také otevírána otázka, zda příčinou špatného tvaru tlapky jsou přerůstající drápy, které tlapu deformují či zda je špatné utváření tlapy a postavení prstů důvodem, pro který drápy přerůstají. Někdy se zdá, že je to stejné jako s otázkou zda byla dříve slepice nebo vejce.

Obecně se ví, že je lepší problémům předcházet než je následně řešit. Platí to i v případě drápů. Prevencí tady ale není časté střihání, ale dostatek pohybu na pevné podložce. Příliš časté střihání mívá totiž jako následek zrychlený růst drápů a může se pak stát, že pes, který by nikdy podobné ošetření nepotřeboval, je bude, díky dobře myšlené snaze svého majitele, muset podstupovat poměrně často.

Chybně také uvažuje ten, kdo razí teorii, že pokud se opakovaně zkracují drápy tak krátce, že dojde k porušení škáry, dojde k jejímu zatažení a dráp pak lze stříhat bez problémů. Škára se asi opravdu trochu zatáhne, ale uvedené ošetření drápů způsobuje psovi bolest a je otázkou zda výsledek stojí za trápení, kterému je pes vystaven.

Čtěte také: JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Starý pes je stále náš

V poslední době se často věnujeme reprodukci psů. Určitě to je oblast, která si naší pozornost zaslouží. Zapomínat bychom ale neměli ani na stárnoucí psy. Čtyřnohý přítel nás doprovází deset a více let a jeho životní období až nepříjemně kopírují život lidský. Každé z těchto období klade rozdílné nároky na péči, kterou by měl majitel svému psovi věnovat. I pes je novorozencem, batoletem, „puberťákem,“ tvorem na vrcholu sil a stárnoucí bytostí. A právě psím seniorům je věnováno následující povídání.

Délku psího života ovlivňuje řada faktorů. Jedním z nich je příslušnost k plemeni. Zkušenost učí, že velká plemena typu německá doga nebo irský vlkodav se dožívají o několik let nižšího věku než čivava nebo norwich teriér, kteří dokáží rodinu svou společností těšit i patnáct a více let.

Velkou roli hraje způsob, jakým pes svůj život prožil. Organismus fenky neúměrně využívané v chovu nebo psa dlouhodobě pracujícího v těžkých podmínkách či naopak jedince, který prožije celý svůj život na gauči, se s nástrahami stáří vyrovnává velmi těžko.

Velkou roli samozřejmě hraje péče, kterou majitel svému čtyřnohému příteli věnuje. Do této oblasti patří výživa, prevence a také péče o dostatečnou fyzickou kondici zvířete.

Biologické hodiny tikají i psům

Přes veškerou snahu ale psí biologické hodiny tikají a jednou přijde doba, kdy se začnou projevovat příznaky stáří. Zhruba by se dalo říci, že u malých plemen se začínají objevovat ve věku 9-10 let, u středních ve věku 7-8 let a u velkých plemen psů v 6-7 letech. To je čas, kdy je třeba přemýšlet nad tím, jak pomůžeme svému psovi, aby chystající se trampoty stáří prožil v co největší pohodě.

Je asi třeba odpovědět na otázku: “Co je to stáří?“ Rozhodně to není nemoc, ale přirozený vývoj každého tvora. Je ale třeba počítat s tím, že nemoci ve stáří přicházejí častěji. Starší organizmus je k nim vnímavější a také uzdravovaní trvá déle. K tomu přistupuje snížená přizpůsobivost změnám a pokles výkonnosti tělesných funkcí. Stejně jako u lidí i u zvířat je řada zdravotních potíží, které lze označit za typické nemoci stáří. Řadu z nich nelze vyléčit, jen je zmírnit tak, aby pes senior i s nimi v rámci možností spokojeně žil.

Mezi nejčastější problémy starých psů (ale i koček) patří obtíže s příjmem a trávením potravy. Na jejich vzniku se podílí horší stav chrupu, pomalejší činnost žaludku a střev a menší výkonnost tak důležitých orgánů, jako jsou játra a ledviny.

Problémem může být ochabování svalů, kloubní potíže, horší výkonnost srdce a plic, které mají dopad v znatelném poklesu fysické kondice. Snižuje se schopnost získat energii z přijímané potravy a menší aktivitu také vykazuje hormonální činnost.

Pozor na obezitu

Uvedené skutečnosti spolu s výše zmíněnou slabší „fyzičkou“ mají vliv na zvýšený sklon k obezitě. Dochází i k zhoršenému smyslovému vnímání. Řada psů ztrácí zrak, klesá i schopnost vnímat zvuky a u některých psů stáří postihuje i pro ně tak důležitý čich. Majitelé psů se většinou obracejí na veterináře v době, kdy se některý z výše uvedených problémů projevil. To je ale pozdě. Dostane-li se náš pes do kritického věku, je třeba učinit určitá opatření. Ta se v prvé řadě týkají výživy.

Stárnoucí pes by měl dostávat potravu častěji ( 2-3x denně) a v menších dávkách a mělo by se jednat o potravu snadno stravitelnou a obsahující kvalitní suroviny. Je třeba přemýšlet nad trvalým zvýšeným přívodem vitamínů a to zvláště vitaminu A a vitaminů ze skupiny B. Krmná dávka by měla obsahovat i dostatečné množství minerálií. Pokud se majitele nechce nad složením krmné dávky přemýšlet, najde poměrně slušnou nabídku v komerčních dietách.

Pointer rád pracuje i ve vyšším věku, německá doga. Foto Jan Tichý

Pravidelná veterinární péče

Určitě neudělá chybu ten, kdo nechá svého psa vyšetřit se zaměřením na funkci vnitřních orgánů a zvláště pak ledvin. Z malého množství krve se dají zjistit počínající potíže. Důležité je, že se s jejich řešením začíná včas, a že to dokáže psovi nebo kočce prodloužit spokojený život i o několik roků.

Takový geriatrický test by měl psí senior opakovat každý rok nebo ještě lépe každého půl roku. Pomůže odhalit nastupující nedostatečnost ledvin, počínající cukrovku, nevyvážený poměr minerálů v krvi nebo narušenou funkci jater či slinivky břišní. Následná léčba může spočívat jen v speciálně zaměřené dietě nebo lécích podporujících funkci určitého orgánu nebo v úpravě krmné dávky se zaměřením na vyrovnání minerálního metabolismu.

Potřebnou péči je nutné věnovat psímu chrupu, a pokud naše domácí síly nestačí na rostoucí zubní kámen u psa, je třeba požádat o pomoc veterináře. Boj se zubním kamenem je nakonec nejen v zájmu psa, ale i v zájmu jeho majitele. Taková zanedbaná psí ústní dutina dokáže páchnout tak, že s postiženým psem v jedné místnosti vydrží jen silné nátury.

zubní kámem u psa
Zubní kámen u starého border teriéra. Foto Jan Tichý

Fyzická kondice stárnoucího psa je oblast, kterou je třeba řešit u každého jedince individuálně. Platí ale, že psí senior se má pohybovat úměrně ke svým schopnost a předchozí zátěži. Vytáhnout desetiletého obézního a doposud jen u televize ležícího jezevčíka na pochod Praha – Prčice je nerozumné stejně jako chtít na dvanáctileté mopsí babičce aby nás po svých doprovázela v horkém létě na výlet na kolech. Chybou je ale i opak. Zavřít a bez pohybu nechat pointra, který byl doposud využíván při výkonu práva myslivosti hraničí s týráním.

Zjistí-li majitel psa, že jeho pes hůře vidí, bývá zděšen. V této oblasti trochu přenášíme do psího života své lidské pocity. Psa snížená schopnost vidět trápí daleko méně než nás. Dokáže se vyrovnat i s tím, že oslepne úplně. Je ale na jeho majiteli, aby mu trochu usnadnil situaci. Není rozumné např. přemístit nábytek v místnosti, protože pes pak do nezvyklých překážek naráží. Na procházku je lepší chodit na vodítku. Pach majitele a vodítko poskytnou oporu i orientaci. Laskavě je třeba zacházek i s méně slyšícím psem. Je ale třeba rozlišovat, co je ztráta sluchu a co ztráta poslušnosti.

Řada lidí přemýšlí nad tím, že si ke starému psovi pořídí ještě jednoho, mladého. Pokud zrovna náš pes není „rozený rváč,“ není myšlenka na druhého psa určitě myšlenkou špatnou. Hovoří pro ni nejméně dvě věci – starý pes získá mladého přítele a většinou vedle něj omládne a až nastane doba a náš čtyřnohý kamarád odejde do věčných lovišť, náš život nezůstane tak prázdný.


Čtěte také: Ještě přeci není tak starý?

Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Čistit psí uši nebo nečistit?

Chtěli jsme našemu Jamesovi vyčistit uši. Na špejli jsem si namotala vatu a čistila. Jenže vata spadla do ucha. Myslíte si, že ji vyklepe?“ telefonický dotaz

Pozvali jsme psa do ordinace. Vatový smotek byl, asi tím, jak se jej majitelka snažila „vydloubnout“ ven, zatlačen tak hluboko, že by jej pes sám nevyklepal. A bez pomoci veterináře by určitě následovaly nepříjemné problémy ve formě zánětu zevního zvukovodu. Ještě že byl pes hodný a nechal si cizí těleso vytáhnout z ucha, aniž by se bránil.

Na to, zda a jak se má pečovat o psí uši, se začínající i zkušenější chovatelé ptají poměrně často. Jednoznačná rada asi neexistuje. Potřebu péče o uši, a hlavně pak o zevní zvukovod, ovlivňuje celá řada faktorů od velikosti a nesení ušního boltce, délky srsti, věku psa, jeho pracovního využití až po množství tvořícího se ušního mazu.

Něco o anatomii psího ucha

Sluchový orgán psa se dělí do tří částí na ucho zevní, střední a vnitřní. Z pohledu probírané péče je zajímavé zevní ucho, které se skládá z ušního boltce a zevního zvukovodu. Ušní boltec je tvořen pružnou chrupavkou. Kůže, která jí pokrývá, je na vnější části boltce volná a po celé ploše je porostlá srstí. Na spodní části kůže pevně přiléhá ke chrupavce, většina plochy je holá a srst tvoří jen jakési lemování.

Na vnějším okraji ušního boltce je kůže zdvojená a tvoří různě výraznou řasu, která je označována jako duplikatura nebo Henryho kapsa. Okraje uší jsou protkané drobnými krevními vlásečnicemi a dojde-li k jejich poranění, je krvácení silné a těžko se zastavuje. Místo, v kterém boltec navazuje na zevní zvukovod, bývá nazýváno jámou ušního boltce. V této oblasti kůže vytváří různé valy a záhyby.

Ušní boltec připomíná trojúhelník, který svojí základnou přiléhá k hlavě. Šířka této základny i její umístění stejně jako velikost, tvar a síla chrupavky se u jednotlivých plemen liší. Dalo by se říci, že odpovídají pracovnímu využití psů a jsou typickými exteriérovými znaky některých skupin plemen. Např. v FCI skupině č. I. převládá ucho vztyčené, v FCI skupině č. III. je nejčastější ucho vysoko nasazené a překlopené a FCI skupinu č. VI. charakterizuje velké, převislé ucho s jemnou chrupavkou.

Belgický ovčák tervueren, slovenský kopov, irský teriér – foto Jan Tichý

Zevní zvukovod

Zevní zvukovod by se dal charakterizovat jako trubice vedoucí od ušního boltce k bubínku. Stěny zvukovodu jsou pokryty jemnou výstelkou, z které vyrůstají řídké chloupky. Jejich úkolem je bránit střední a vnitřní ucho před nečistotami ze zevního prostředí. Stejnou funkci má i ušní maz produkovaný výstelkou. Malé množství ušního mazu je tedy fyziologické.

Průběh zvukovodu by se zhruba dal rozdělit do dvou úseků. První část vede od ušního boltce šikmo dolů a v druhém úseku se lehce otáčí k hlavě a takřka vodorovně pokračuje k ušnímu bubínku. V praxi to není zdaleka tak jednoznačné, ale určité zakřivení zvukovodu je patrné u všech plemen. Obava lidí, že při čištění zvukovodu hrozí nebezpečí, že propíchnou ušní bubínek, tedy není příliš opodstatněná.

Není ucho jako ucho

Průběh zvukovodu je do značné míry ovlivněn tvarem a postavením boltce. U plemen se vztyčeným uchem bývá první část přímá, naopak u plemen s velkým, převislým a těžkým uchem je možné vidět esovité zakřivení. Z hlediska ošetřování ucha je zajímavý nejen průběh zevního zvukovodu, ale i jeho délka a šířka. Jsou psi, u kterých je zvukovod široký jako tunel s čtyřproudovou vozovkou a jsou naopak jedinci, jejichž zvukovod vypadá jako uzounká a neprostupná štěrbina.

Prof. MVDr. Hugo Černý, DrSc ve VETERINÁRNÍ ANATOMII pro studium i praxi uvádí že: „malá plemena (jezevčík, malý knírač, teriéři) mají zvukovod dlouhý cca 40 mm, u větších plemen délka kolísá v rozmezí 40-65 mm a šířka zvukovodu podle plemenné příslušnosti psa se pohybuje cca od 12 mm do 18 mm. Stejný autor popisuje délku zvukovodu od ušního boltce k ohbí, tedy k místu, kde lehce zatáčí, u malých plemen v průměru 12 mm u větších 15-18 mm.“

Kdy a jak čistit zevní zvukovod

Někdo si myslí, že malé množství mazu nebo pár chloupků ve zvukovodu jsou důvodem k čištění ucha. Psí salony velmi často zařazují čistění uší jako součást úpravy a to i v případě, kdy to třeba opravdu není. Jak tedy k péči o uši přistupovat?

jak čistit psí ucho
Špinavé ucho, které je vhodné vyčisitit; čištění ucha – foto Jan Tichý

V prvé řadě je třeba pravidelná kontrola stavu uší a to zvláště po návratu z pobytu ve volné přírodě. Všechny zbytky trav a jejich semínek je třeba rychle odstranit.

Jak již bylo řečeno, malé množství mazu je normální a do psího ucha patří. Pokud se ale ve zvukovodu objeví jeho nadměrné množství, je vhodné uši vyčistit. Na trhu jsou přípravky, které po nakapání do ucha nadbytečný maz rozpustí a pes jej pak bez další pomoci ze strany člověka vyklepe.

Někdy na špinavé ucho jen kapky nestačí a je třeba mechanické odstranění mazu. Nejedná o žádný nadměrně složitý úkon. Stačí lehce nahoru natáhnout ušní boltec. Tím se zvukovod narovná a uvolní a cesta pro správné čištění je otevřena. Nejčastěji se používají vatové smotky namočené v nějakém olejovitém roztoku. Vhodné je vatu namotat např. na chirurgickou pinzetu. Je opatřena zoubky, které zabrání sklouznutí vatového smotku do zvukovodu. Stejně funguje např. peán nebo silný drát s drážkami. Pokud je nástroj, kterým zvukovod psa čistíme, směrovaný šikmo k hlavě, nemusíme se bát, že poraníme např. bubínek.

Nevhodné jsou špejle, sirky a také vatové tyčinky používané u lidí, protože hrozí nebezpečí, že měkká vatovitá část sklouzne a majitel psa ji sám těžko vyloví ven. Vhodné není vyplachování uší vodou nebo kysličníkem a ani namáčení vaty do vodnatých přípravků. Zvyšovalo by to vlhkost ve zvukovodu a ta nadmíru vyhovuje bakteriím a kvasinkám. Sporné je používání alkoholických roztoků. Ty pro změnu výstelku zvukovodu příliš vysušují.

Pár chloupků ve zvukovodu je normální a žádoucí

Velmi přemýšlet by se mělo nad vytrháváním chlupů ze zevního zvukovodu. Ty chloupky tam nerostou bezdůvodně. Jejich úkolem je zachytit větší nečistoty, které by mohly do ucha zapadnout. Pokud se jedná o „živé“ rostoucí chlupy, dochází při jejich vytrhnutí k poranění výstelky zvukovodu a tím se otevírá vstupní brána pro infekci.

Pravdou je, že jsou jedinci, u kterých srst ve zvukovodu roste tak silně, že jej úplně uzavře. Leckdy se vytvoří chuchvalec mrtvé srsti a ten je třeba opatrně uvolnit a vytrhnout. Stříhání se moc nedoporučuje. Kořínek chlupu ve zvukovodu zůstává a může růst dál a zbytky ostříhané srsti zapadnou do zvukovodu, kde pak fungují jako cizí těleso.

U plemen s delší srstí je třeba udržovat jak vnitřní tak vnější stranu boltce a okolí ušní jámy. Těžká, znečištěná a zfilcovatělá srst je podkladem pro vznik dlouhodobého problému. U plemen s dlouhými a přilehlými ušními boltci je vhodně ucho občas „větrat.“ Těžký boltec funguje jako poklička na hrnci a výrazně omezuje větrání zvukovodu. Celá řada majitelů např. kokršpanělů sepne psovi v době krmení uši na hlavě kolíčkem nebo uši složí do síťky. Výsledek je dvojí. Ucho dobře větrá a pes si jej nenamočí do misky se žrádlem. Při příslovečné žravosti našich psů takové opatření není psovi nepříjemné. Kolíček znamená žrádlo a tedy záležitost radostnou.

Velkou roli hraje životní rytmus psa. Zkušenost učí, že psům, kteří mají dostatek pohybu v přírodě, je třeba o uši pečovat méně než u psů, kteří tráví svůj živost na gauči a pod peřinou. Pokud si majitel psa není jistý, jak má k uším přistupovat a zda je čištění potřebné či ne, může se poradit u veterináře. O kontrolu uší může požádat i při očkování.

Stále je třeba počítat s tím, že čistit uši ať mechanicky či pomocí chytrých kapek u psů, kde to není potřeba, je nejen zbytečné ale také riskantní. Přehnaná péče může být příčinou pro vznik zánětu zevního zvukovodu. A to je onemocnění nepříjemné a také často se vracející. V péči o uši psa prostě platí pravidlo říkající že: “Méně je často více!“


Čtěte také: Pane doktore, už zase klepe hlavou


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Hello Sandy: Jak vyčistit uši psa?

Problém zvaný škrkavka

„Přivezli jsme si domů štěňátko. Hned v prvním exkrementu, který vytvořilo doma na koberci, mělo klubko hádků. Volali jsme chovatelce a ta nám řekla, že štěňata hrabala na zahradě a žrala žížaly. Moc se nám to nezdá. Co máme dělat?“ dotaz v ordinaci

Výše uvedená majitelka přinesla do ordinace vzorek trusu a také jednoho hádka. Nebyl důvod moc zkoumat, oč se jedná. Štěně mělo škrkavky. Majitelka dostala radu, jak odčervit a žížaly vstoupily do naší databáze lidmi vymyšlených hloupostí. Měla jsem příležitost se chovatelky na případ zeptat. Byla velmi překvapená a říkala, že štěňata má v naprosté čistotě, nepřijdou do kontaktu s jinými psy a neví tedy, kde by škrkavky mohla získat. Není sama, kdo neví, jak vypadá vývoj tohoto z pohledu štěňat nepříjemného a celkem nebezpečného parazita.

Jak vypadá škrkavka psí?

Vnitřní parazity je možné podle tvaru a velikosti rozdělit na červy oblé, červy ploché a prvoky. Z červů oblých se v našem chovu často vyskytuje právě škrkavka psí (Toxocara canis). 

Dospělá škrkavka má zhruba 15 cm dlouhé, na koncích zašpičatělé a chitinovým obalem pokryté tělo. Žije v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Samičky kladou poměrně velká tlustostěnná vajíčka. Ta s obsahem střevním opouštějí organismus psa, na vzduchu dozrávají a jsou připravená nakazit dalšího hostitele.

Ve středoevropském klimatickém prostředí může být vajíčko škrkavky životaschopné 1 – 2 roky. Nepříjemné je, že vzhledem k síle a pevnosti obalu, jsou škrkavčí vajíčka velmi odolná. Psem pozřené dozrálé vajíčko se dostává zažívacím traktem do střeva. Zde se z něj uvolní malá larvička, která přes stěnu střevní vniká do drobných cévek – krevních kapilár. Tím začíná její dlouhé putování, které jí i dalo název – migrační larva.

škrkavka psí vajíčka a larva
Z vyšetření trusu můžeme ve střevě zjistit jak larvu, tak vajíčka škrkavky psí

Vývoj škrkavky je docela složitý

Další cesta migrační larvičky může být dvojí:
1) Larvička, nesená krevním oběhem, se přes játra a srdce dostává do plicních sklípků a postupně až do horních dýchacích cest hostitele, kterého dráždí ke kašli. Do tlamy vykašlanou larvičku pes polyká a tím ji vrací zpět do zažívacího traktu a hlavně pak do tenkého střeva, kde škrkavka psí dospívá. Celý vývoj probíhá cca 3-4 týdny, tedy za tuto dobu od pozření vajíčka může mít pes ve střevě dospělou a rozmnožování schopnou škrkavku.
2) V případě fen vlivem hormonální hladiny vývoj škrkavky probíhá jinak. Již v době, kdy je fenka malým štěnětem je výše popsaný vývoj pozměněn nebo přesněji řečeno zastaven. Larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů. Tam se usadí a opouzdří se. Jsou nazývány larvami somatickými (somatický – tělesný) a do určité míry připomínají „spící princezny.“ Jejich klid je ale zdánlivý.

Jak se budí spící larvy?

Pes se může škrkavkami nakazit pozřením dozrálých vajíček. Daleko častějším zdrojem, hlavně v případě štěňat, však jsou somatické larvičky, které mohou za určitých okolností pokračovat ve svém vývoji. Takovým „impulsem k jejich probuzení“ je březost feny. V tomto období probíhající hormonální změny způsobí, že se část somatických larviček uvolní zpět do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Přitom dále pokračuje jejich vývoj.

Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti a v praxi znamená, že již deseti až čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevě dospělé a rozmnožování schopné škrkavky. Určité množství somatických larev je po porodu krví zaneseno do mléčné žlázy feny a štěně s přijímaným mlékem získává další „porci“ infekce.

Týká se to jen prvního vrhu fenky?

V době březosti a laktace se neuvolní všechny ve feně uložené larvičky, ale jen jejich část. Zbytek zůstává k dispozici pro další vrhy. Fena si nežádoucí zásoby somatických larviček vytváří v době, kdy je ještě psím batoletem. V praxi to znamená, že množství škrkavek u našeho vrhu do značné míry ovlivňuje přístup chovatele, od kterého jsme si fenku koupili. Zásoba „spících“ larviček je dále doplňována v průběhu celého života feny, například i tím, že olizuje své potomstvo a s odstraňovanými nečistotami polyká i vývojová stádia škrkavek.

Jak škrkavky škodí?

Škrkavky štěně zatěžují v několika směrech. Parazitují v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Znamená to, že do určité míry sdílejí se psem jeho krmnou dávku. Škodí však také mechanicky. Samotná přítomnost poměrně velkých červů omezuje činnost střeva. Při opravdu velké invazi škrkavek může dojít až k jeho ucpání nebo dokonce prasknutí.

Porcelaine, mops – foto Jan Tichý

Larvičky procházející stěnou střevní ji zraňují, stejně jako další části organismu, kterými putují. Organismus značně oslabují i toxiny, které škrkavky vylučují. Zaškrkavčená štěňata bývají smutná, hubená a mají nafouklá a bolestivá bříška. Srst bývá matná, zježená a oči mají typický, jakoby zaslzený výraz. V horších případech se objevuje chudokrevnost a někdy dokonce i nervové potíže.

V trusu se mohou objevit červi připomínající tvrdý stočený drát. I malá, na chování a vzhledu štěněte ještě neviditelná invaze, dokáže rostoucímu organismu způsobit řadu potíží. Velmi negativně ovlivňuje jeho celkový vývoj, snižuje odolnost a zhoršuje průběh závažnějších onemocnění. Zaškrkavčené štěně většinou není schopné si na základě očkování vytvořit potřebnou hladinu protilátek a také hůře snáší přechod od chovatele k novému majiteli.

U dospělých psů nemívá invaze škrkavek žádné vnější příznaky a psa zdaleka nepoškozuje tak, jak to je v případě štěňat. To ale neznamená, že by se toxokaróze, jak se onemocnění nazývá, u dospělých psů neměla věnovat pozornost.

Nejdůležitější je prevence

Boj se škrkavkami není, vzhledem k jejich složitému vývoji, nijak jednoduchý. Dostupné přípravky dokáží postihnout dospělé škrkavky ve střevě napadeného jedince, v některých případech i určitá vývojová stádia, zatím však nejsou běžně k dispozici léky schopné zlikvidovat somatické larvičky. Znamená to, že je třeba přes veškerou péči počítat s tím, že se zvláště u štěňat mohou škrkavky objevit.

Rozumný chovatel s možnou invazí škrkavky psí vždy počítá

Stejně jako u očkování by si v případě odčervení psa měl chovatel předem stanovit časový rozvrh neboli odčervovací schéma. Časové rozestupy by měly být voleny se znalostí vývoje příslušného cizopasníka. Následující schéma je pouze jedním z možných.

  • 1) Feny se obvykle odčervují před krytím, někdo doporučuje ještě odčervení v první polovině březosti. Lepším řešením je vyšetření trusu, které řekne, zda je či není třeba odčervovat a také odhalí parazity, na které lze odčervení zaměřit.
  • 2) První vyšetření trusu štěňat doporučujeme ve věku 2 – 3 týdnů a pak ještě nejméně 2x, a to po 2 – 3 týdnech. Je to rozumnější než přímo odčervovat. Není nutné vyšetřovat trus každého štěněte zvlášť. Stačí směsný vzorek od celého vrhu. Pokud by totiž škrkavky mělo jedno štěně, je třeba odčervit i jeho sourozence.
  • 3) Pokud chovatel štěňata nechává očkovat, je třeba počítat s tím, že mezi očkováním a odčervením by měl být alespoň desetidenní rozestup.
  • 4) Po odchodu štěňat by měla být fena alespoň dvakrát vyšetřena preventivně na přítomnost parazitů.
  • 5) U dospělých psů by mělo být prováděno 2x ročně koprologické vyšetření, které určí, zda je odčervení psa nutné či ne. Pokud se nález škrkavek potvrdí, je třeba psa odčervit a vyšetření a eventuálně i další odčervení s 3-4 týdenním intervalem zopakovat. Pes může být odčervován i preventivně, je ale třeba počítat s tím, že takové odčervení asi postihne škrkavky, v případě jiných parazitů, např. giardií úspěšné nebude.

A co prostředí?

Asanace prostředí není v případě škrkavek nijak jednoduchá záležitost. Vajíčka jsou nesmírně odolná a běžné prostředky na ně nestačí. Zničí je snad jen horká voda, louh a oheň. V malých chovech se problém řeší celkem snadno. Většinu věcí lze vydrhnout horkou vodou, měkké podložky se vyvaří nebo spálí. Ve velkých chovatelských zařízeních podobná opatření dají více práce.

Největší problém tvoří výběhy. Písek, trávu nebo zeminu prostě desinfikovat nejde. V případě silného zamoření škrkavkami se nabízí jediná možnost. Odstranit půdu do hloubky 15 – 20 cm. To určitě není nijak jednoduchá a snadná práce a také se nedá příliš často opakovat. Takže zbývá jediné. Pravidelně sbírat exkrementy z výběhů a dělat vše pro to, aby trus našich psů nebyl zdrojem infekce škrkavek.

Pozor na lidi s horší imunitou

Stejný typ vývoje jako u fen nebo spíše jeho část prodělává psí škrkavka i u pro ni netypických hostitelů, mezi které patří např. hlodavci, prasata a ke škodě všech zúčastněných také člověk. V případě lidí se škrkavka psí do stádia dospělého jedince nikdy nedostane a svůj vývoj končí v popisované fázi somatických larviček. Ty ale mají schopnost se usazovat v obzvláště nepříjemných místech, např. ve vlásečnicích očního pozadí. Poškození, která mohou způsobit, jsou závažná.

U většiny lidí si imunitní systém organizmu s larvičkami škrkavek dokáže poradit. Ohroženy mohou být malé děti nebo lidé s výrazně oslabenou imunitou. Je málo nemocí, kterými pes dokáže člověka ohrozit. Škrkavky mezi ně patří, a i když se jedná o ojedinělý problém, je přece jen třeba s touto možností počítat.

Škrkavky a nejen ony, jsou jedním z důvodů, proč se dětská pískoviště mají zakrývat a proč v některých státech písek z nich pravidelně prohánějí pecí. To, že máme sbírat exkrementy, které naši psi zanechají na chodníku nebo v parku, nemá jen estetický význam a pejskaři by si to měli uvědomit. Potěšitelné je, že člověk se psem, který má v ruce připravený igelitový pytlík nebo speciální sáček už není vůbec výjimkou.


Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Roste vaše štěně do krásy

Původně se zdálo, že doba covidová výrazně sníží zájem o štěňata. Opak je ale pravdou a řada lidí si štěňata pořizuje. V praxi to znamená, že takzvaně „neporostou do sluníčka“ a že tedy nároky na jejich výživu mohou být o něco složitější než u jarních vrhů, a že by se tedy jejich výživě měla věnovat větší péče. Neznamená to zvýšené dávky krmiva, ale rozumný chovatel bude nad výživou svého čtyřnohého přítele více uvažovat a to jak co do formy zvoleného krmiva, tak v otázce kontroly výživy štěněte jako celku.

Někdo přísahá na granule, jiný naopak volí BARF. V obou případech se otevírá otázka, zda zvolený způsob výživy našemu štěněti vyhovuje, a zda rostoucímu štěněti máme přidávat přípravky s vápníkem a fosforem. Hodně řekne kondice a chování psa. Hravé, lehce baculaté, ale nikoliv přetloustlé štěně s lesklou srstí a tvarovaným trusem, je pravděpodobně krmeno správně.

Úroveň výživy a to, zda odpovídá svým složením věku štěněte, je ale vhodné ověřit i laboratorním vyšetřením. V LABVETu jsme pro něj zvolili označení „růstový test.“ Jedná se o vyšetření krve zaměřené na úroveň bílkovinné, glycidové a minerální výživy a na některé růstové enzymy. Ze samotného názvu vyplývá, že je test určen štěňatům v období růstu. Ideální je jej provádět u štěňat ve věku cca 5-6 měsíců.

Vyšetření je vhodné podstatě u všech štěňat. Provádět by se hlavně mělo u štěňat velkých a obřích plemen, kde snadno dojde k nepoměru mezi celkovou váhou a vývojem kostry. Rozumné je růst a vývoj štěněte zkontrolovat také tam, kde jsou vidět poruchy postavení končetin, prošláplá nadprstí nebo bolestivost kloubů.

Pokud si někdo říká, že tohle vše přece napraví přidávání přípravků s vápníkem, dost se mýlí. Ony vztahy mezi vápníkem a fosforem jsou složité a nadměrné přidávání jedné ze složek může způsobit nežádoucí odbourávání složky druhé. Lepší je proto vědět, co se má v krmné dávce štěněte ubrat nebo naopak přidat.

A právě to se dozvíte z růstového testu. Pacient, kterému se má odebírat krev se zaměřením na růstový test by měl být nalačno, pít může kolik chce. Odběry provádíme od pondělka do čtvrtka od 7-14 hod, v pátek od 7-12 hod. Termín odběru si můžete rezervovat online. Jste-li z větší dálky, může odebrat krev váš veterinář a zaslat ji poštou nebo naším svozem.


Čtěte také: Péče o štěně


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Odběr vzorků trusu a moči pro laboratorní vyšetření

Má-li mít laboratorní vyšetření trusu nebo moči požadovaný efekt pro pacienta i jeho majitele, je třeba dodržet určitá pravidla. Patří mezi ně nejen postup samotného vyšetření – analýzy vzorku, ale i preanalytická fáze. Do srozumitelné řeči přeloženo to je péče o vzorek před tím, než se začne odborně zpracovávat. Pod pojmem preanalytická fáze se tedy např. skrývá odběr vzorků na vyšetření, skladování moči nebo trusu, teplota, v které mají být uchovávány a samozřejmě i identifikační označení, protože záměna vzorku by nebyla ničím příjemným.

Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků

Při vyšetření krve, kožních seškrabů atd., se vzorky většinou odebírají přímo na odborném pracovišti (veterinární laboratoř, ošetřovna) a o preanalytickou fázi stará uvedené pracoviště. Trochu jiné to je v případě, kdy vzorky odebírá a do laboratoře přináší majitel zvířete. Nejčastěji se to týká vyšetření trusu nebo moči a je třeba se zamyslet nad otázkami: „Jak, kolik, do čeho a jak uchovávat?“

Odpověď na otázku „Jak?“ je zcela jednoduchá. Vždy co nečistěji a se snahou neznečistit zvíře, sebe ani vzorek.

Jak správně odebrat vzorek trusu nebo moči psa, kočky nebo dalších domácích mazlíčků

Kolik? V případě trusu je požadován vzorek cca 1 g, což odpovídá velikosti vlašského ořechu. Z takového vzorku je možné udělat běžně dostupná vyšetření (parazitologické, chemické, bakteriologické). Moči by mělo být cca 5ml, tedy asi 1 polévková lžíce. Takový objem postačí pro pomerně podrobné vyšetření včetně vyšetření bakteriologického.

Vzorky moči i trusu by se měly odebírat do čistých nádobek. Stačí vypláchnutý kelímek od jogurtu, sklenička od marmelády nebo kelímek od kosmetického krému. Nádobky by měly být dobře uzavíratelné nebo je alespoň překryjeme igelitem nebo alobalem. Měly by také mít širší hrdlo. Ono páčit z lahvičky od kečupu trus od sedmdesátikilové dogy není nic snadného.

Sběr moči psa nebo kočky. Stačí množství o objemu polévkové lžíce.

Na požádání laboratoř samozřejmě poskytne odběrový materiál. Vhodné je nádobku se vzorkem označit tak, aby nemohlo dojít k záměně. Ideální je uvést jméno majitele a základní informace o pacientovi – plemeno, pohlaví, věk a jméno. Pokud vzorek podáváte k přepravě poštou nebo kurýrem, je dobré vystlat krabičku papírem, aby se obal nerozbil, případně vsákl unikající materiál.

Stáří vzorku – moč by se měla vyšetřovat vždy čerstvá a do laboratoře je třeba ji dodat nejlépe do 2 hod po odběru. I v případě trusu je vždy ideální vyšetřovat vzorek čerstvý. Pokud trus není vyschlý, plesnivý nebo zmrzlý, může být starý až 24 hod, při některém typu vyšetření se dokonce doporučuje sbírat vzorky tři dny po sobě. To ale neznamená, že necháme v parku ležet trus od pondělka do středy a pak jej sesbíráme. Vzorek je rozumné odebrat hned po té, co jej pacient „vytvořil“ a eventuálně skladovat při dodržení dále uvedených požadavků.

Trus psa nebo dalšího zvířete umístěte do vhodné nádoby. Stačí zvorek velikosti vlašského ořechu.

Jak skladovat moč nebo trus?

Moč by se neměla uchovávat delší dobu. S jejím stárnutím se mění řada vlastností, které mohou mít dopad na výsledek vyšetření. Jedná se např. O pH nebo o množství bakterií, které se dokáží v pro ně příjemném tekutém prostředí rychle namnožit.

Trus psa, kočky a dalších zvířat lze po nějakou dobu na suchém a stinném místě uchovávat. Nesmí zmrznout, vyschnout nebo zplesnivět. Ideální je zacházet s ním jako s vajíčkem.

Možná se někomu uváděné požadavky zdají být zbytečné. Laboratorní vyšetření se ale dělá proto, aby se správně stanovila diagnóza nebo abychom získali informace o svém čtyřnohém příteli. Mají-li být získané informace správné, musí být v pořádku celá práce se vzorkem, tedy nejen samotná analýza, ale i to, co jí předchází.


Doporučujeme vyšetřit trus na přítomnost parazitů a teprve pak podávat léky.

Čtěte také: Jak často odčervovat psa?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Pes z pohledu zákonů dříve a nyní

Kdo se trochu zabývá historií psích plemen a chovu psů obecně zjistí, že se psi stávali poměrně brzy objektem různých zákonů a předpisů.

Ve Velké Británii a později i ve Francii se ze psů platily daně. Osvobozeni z nich byli psi pracovní, zejména pak psi pastevečtí. Aby se odlišili od ostatních psů, byly jim kráceny ocasy. Podle úřadů to byl jasný důkaz pracovního psa. Pravdou ale je, že toho majitelé psů zneužívali a že o ocas kvůli penězům leckdy přišel jedinec, který s pasením neměl nic společného.

Pes z pohledu zákonů dříve a nyní – foto Jan Tichý

Poplatky ze psů nejsou žádnou novinkou ani u nás. V roce 1922 byla v Československu zákonnou normou povolena nejvyšší dávka za jednoho psa ve výši 200 Kč ročně, což byla částka odpovídající cca průměrnému měsíčnímu platu. Za každého dalšího psa bylo možné dávku zvýšit o 50% základní sazby. Slevu měli psi hlídací, za které se mělo maximálně platit 50 Kč.

V Praze se platilo za prvního psa 150 Kč. Pes, ze kterého byly řádně zaplaceny dávky, dostal známku. Dnes od známek celá řada měst a obcí upouští a to z důvodů finančních nákladů a také proto, že se ke slovu dostává čipování, které identitu psa přesněji potvrdí.

V devatenáctém století stejně jako dnes byly tématem nekorektně se chovající zvířata psů nevyjímaje. Podle ministerského nařízení z roku 1854 pak bylo požadováno aby „Psi kousaví a zlostní tam, kde jich je třeba na řetězu byli uvázáni a vůbec tak zaopatřeni, aby nikomu neublížili.“ V pozdější době dokonce existoval v Trestním zákoníku §391 s názvem „Trest za zanedbání opatření zlých zvířat domácích.“

Na přelomu 19. a 20.století existovaly zákony vztahující se k nebezpečným ze zvířat na člověka přenosným nákazám. Velmi důležitou roli v nich hrál tak zvaný „pohodný“. Odchytával toulavé psy a na příkaz policie nebo státního veterináře je utrácel. Bohužel se mohlo jednat o úplně zdravého a hodného psa, který nikoho neohrožoval.

Asi se ale nelze moc divit tomu, že se lidé i úřady toulavých psů báli. Nebo přesněji řečeno že se báli vztekliny. A že to nebyly obavy zbytečné dokazují informace, které si lze přečíst na webu Státní veterinární správy (www.svscr.cz). Uvádí se v nich že „v období let 1919-1937 zemřelo na vzteklinu v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze.“

V boji se vzteklinou významně pomohlo nařízení, které s platností od 1. 1. 1953 zavedlo povinnou vakcinaci všech psů proti vzteklině a to vakcinaci prováděnou zdarma. Velkou roli hrála i orální vakcinace lišek, která v ČR probíhala v letech 1989 -2002.

I dnes je stanovena zákonem nejvyšší možná sazba poplatku ze psů. Nemáme pohodné, ale odchytovou službu nebo odborně proškolenou městskou či státní policii. Toulaví psi se neutrácejí, ale dávají do útulku. Vakcinace proti vzteklině je povinná stejně, jako je povinné identifikační označení psů čipem. Na rozdíl od dřívějška ale není vakcinace hrazená státem.

Staffordšírský bulterier, welsh terier – foto Jan Tichý

Vzteklina se už u nás nevyskytuje ani u lišek a jsme označování za stát vztekliny prostý. Určitě je ale rozumné si občas připomenout, jak to dříve se vzteklinou bylo a že povinná vakcinace našich psů není naprostou zbytečností. Uvědomit si je také třeba nebezpečí, které hrozí od toulavých psů a koček, které jistě v dobrém úmyslu zachrání lidé na dovolené a přivezou si je ze států, kde vzteklina stále je, domů.

Na zákony a vyhlášky nadáváme a velmi často je naše nespokojenost oprávněná. Jsou ale případy, kdy jsou zcela na místě. Opatření týkající se vztekliny patří mezi ně.


Čtěte také: Novela zákona o veterinární péči


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

JAK poznám, že je zdravý, když se ho nemohu zeptat?

LABVET preventivní profilový test je soubor laboratorních vyšetření provedený z několika kapek krve, moči a případně trusu vašeho psa či kočky. Dokážeme odhalit skrytá místa onemocnění mnohem dříve, než se očividně projeví. To umožní včasnou léčbu a také zvýší šanci na její úspěšnost její. Váš mazlíček získá šanci na dlouhý život a vy ušetříte za opožděné léčení s mnohdy nejistým výsledkem.

Názorným příkladem jsou velmi častá onemocnění ledvin, která lze v časném stadiu ovlivnit jen úpravou diety!

Celý systém této objektivní zdravotní kontroly byl prověřen dlouholetou péčí o služební psy ozbrojených složek. Prováděná vyšetření pak jsou kvalitou zpracování totožná s vyšetřeními, jež se běžně provádějí u lidí.

Náš „preventivní profilový test“ je tak nejvyšším stupněm kontroly zdraví, který můžete vašemu psovi či kočce poskytnout.

Kdy je vhodné test absolvovat? U starších zvířat doporučujeme vyšetření po 6. – 7. roce věku pravidelně jednou za 1-2 roky. U nově nakoupených zvířat Vám můžeme ušetřit peníze za zvíře se skrytými zdravotními vadami, za nákladné léčení a ochránit zdraví Vaší rodiny před přenosnými nemocemi.

Testy jsou vhodné i pro rychle rostoucí štěňata větších plemen. Zkontrolujme vyrovnanost přívodu živin a minerálií důležitých pro dobrý tělesný vývoj a prevenci nenapravitelných poruch vývoje kostry. Tento test označujeme jako „růstový“.

Dalším příkladem mohou být sportovní plemena, kde má být zdravotní kontrola součástí péče k udržení sportovní nebo pracovní výkonnosti.

Ceny testů se pohybují od 500 do 2000 Kč. Vždy záleží na rozsahu požadovaných vyšetřeních po konzultaci s veterinárním lékařem.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online