Úprava srsti drsnosrstých plemen

Podle typu srsti se dají plemena psů dělit do různých skupin. Různá pak je i péče o jejich srst, a pokud se plemeno upravuje, tak také způsob úpravy. Lidé věci neznalí si často myslí, že se jedná o leckdy nesmyslné zkrášlování psů a uniká jim, že přístup k péči o srst obecně a k její úpravě zvlášť, může mít dopad nejen na vzhled psa, ale i na jeho zdravotní stav.

Srst a kůže patří mezi důležité exteriérové znaky jednotlivých plemen. Občas je vnímáme jen z estetického pohledu a uniká nám, že mají v  organizmu psa velmi důležité postavení a také že stav kůže a srsti jsou ukazatelem hovořícím o celkové kondici a zdravotním stavu psa. Uniká nám také, že špatnou péčí o srst můžeme položit základy k nepříjemnému a dlouhodobému onemocnění kůže. To je problém, který někdy bývá obtížně řešitelný a přesto, že se nejedná o smrtelné onemocnění, značně znepříjemňuje život psovi i jeho majitelům.

Určitě neuškodí, pokud si okrajově zopakujeme anatomii.

Kůže a srst tvoří přechod mezi vnitřním a vnějším prostředím těla a mají řadu funkcí. Patří mezi ně ochrana organizmu, termoregulace a vnímání impulzů ze zevního prostředí. Kůže se skládá ze tří vrstev. Nejspodnější je podkoží, které chrání svaly, obsahuje velké množství vazivové tkáně a také tukových buněk. Ty nejsou vždy tak škodlivé, jak si někdy myslíme. Slouží jako zásobárna energie a v tuku se rozpouští některé důležité vitamíny např. A, D, E a K.

Druhou, nejpevnější a nejsilnější vrstvu kůže, tvoří škára. I ona obsahuje velké množství vazivových vláken, je propletená krevními a mízními cévami. Jsou v ní zakončena nervová vlákna, obsahuje mazové žlázy a také chlupové váčky. Poslední vrstvou kůže je třemi až pěti vrstvami buněk tvořená pokožka. Je pevně přirostlá ke škáře a protože sama neobsahuje žádné krevní cévky, bere si výživu ze škáry. Nejspodnější vrstva buněk pokožky se neustále obnovuje a vytlačuje nad ní ležící staré buňky.

Srst je typickým znakem savců a skládá se z různého množství chlupů. Uváděno bývá, že jich je až několik milionů. Chlup je v podstatě zrohovatělé ohebné vlákno. Vyrůstá z chlupového váčku (folikulu) a má k dispozici pomocné orgány, např. sval vzpřimovač, který je schopný chlup napřímit nebo mazový váček. Vzpřimovač má velký význam při termoregulaci a také při vyjádření emocí. Stačí si připomenout rozzlobeného psa s „naježenou srstí“. Podle délky, síly a také funkce se u psa uvádějí tři druhy chlupů.

  1. Pesíky neboli krycí chlupy jsou nejčetnější a tvoří základní osrstění. Najdeme mezi nimi i malý počet tak zvaných chlupů vůdčích.
  2. Podsada, dříve se používal půvabný název „vlnovlas“, je tvořená jemnějšími a kratšími chlupy. Jejím úkolem je tepelná izolace. U některých plemen psů chybí, u jiných se vyskytuje jen v zimním období a u dalších ji najdeme celoročně.
  3. Hmatové chlupy jsou poměrně dlouhé, tuhé a jsou lokalizovány na hlavě, zejména pak na okrajích očních víček a nad koutkem mordy. Uvádí se, že jsou důležitou částí hmatu psa. V současné době se u některých plemen považují za estetickou vadu (pudl) a odstraňují se. Bývá to podkladem pro spory na zahraničních výstavách v zemích, kde platí přísné zákony na ochranu zvířat. Odstranění hmatového chlupu se považuje za týrání a kontrola při vstupu psa z výstavy vyloučí.
Kerry blue teriér, welsh teriér – foto Jan Tichý

Jednotlivá plemena se v síle kůže a hlavně pak typu srsti velmi liší. Existují plemena krátkosrstá, dlouhosrstá, se středně dlouhou srstí a také plemena bezsrstá, jako jsou např. peruánští nebo mexičtí naháči. Velmi široká je i paleta typů srsti a používá se celá řada termínů pro její popis od srsti jemné, měkké přes hedvábnou, pevnou až po hrubou nebo drátovitou.

Péče o srst je nedílnou součástí péče o psa. To, jakou pozornost je třeba této oblasti věnovat, se odvíjí od typu srsti. U všech ale platí, že časté koupání v teplé vodě a šamponování srsti nesvědčí. U krátkosrstých plemen stačí kartáčování, u plemen s dlouhou srstí je třeba pravidelně sahat po kartáči a hřebenu a existují plemena, jejichž srst je třeba upravovat. Řada z nich se stříhá buď po celém těle, nebo jen na některých partiích.

U hrubosrstých plemen se používá technika úpravy označovaná jako trimování. Pokud si někdo dá do překladače slovo trimming, je mu nabídnut český výraz seřezávání. Není to ale přesné vyjádření. Zkušenější chovatelé a majitelé hrubosrstých plemen vědí, že se nejedná o zkracování srsti oříznutím nebo ostřiháním, ale že se jednotlivé chlupy i s kořínky vytrhávají. Lidé věci neznalí se často ptají, proč má někdo snahu trápit psa a škubat ho jako pomyslnou husu. Pokud se ale na problém podíváme trochu hlouběji, zjistíme, že takový přístup k úpravě některých plemen má praktický a také historický podklad.

Border teriér se správně upravovanou srstí, ostříhaný border teriér – foto Jan Tichý

Uvádí se, že většina plemen líná na jaře a na podzim. Není to úplně pravda, protože k uvolňování srsti dochází, jak zvláště majitelé v bytě držených psů vědí, v průběhu celého roku. K celkové výměně srsti z letní na zimní a naopak ale ve většině případů opravdu dochází v podzimních a jarních měsících. U některých plemen je to tak intenzivní proces samovolného vypadávání chlupů, že pes zůstává skoro holý, v jiných případech je třeba odumřelou srst vyčesávat a tím línání ku prospěchu psa, kvality jeho srsti a zdraví urychlit.

Složitější je situace u hrubosrstých teriérů. Jako příklad poslouží welsh teriér, border teriér, foxteriér, lakeland teriér a řada dalších plemen. Z historie víme, že se jedná o plemena, která vznikla na území Velké Británie a vesměs byla vyšlechtěna jako plemena lovecká se specializací na práci pod zemí. Bez ohledu na to, zda hrubosrstí teriéři mají jako zemi původu uvedenu Anglii, Irsko nebo Skotsko, vždy se jednalo o oblasti s velmi náročným počasím. Zima, déšť, někdy sníh, mokré křoviny a vítr vyžadovaly chov odolných psů. To se vztahovalo nejen na konstituci psa, ale i na jeho srsti.

Nebylo žádoucí, aby takový čtyřnohý pomocník na jaře a na podzim úplně vylínal a takřka tak obnažil kůži. Ideální byl pes, který měl přibližně stejnou srst v průběhu celého roku a pokud docházelo k výměně zimní srsti za letní a naopak, nebylo to tak výrazné, jako u jiných plemen. Srst měla být hrubá, protože se na ní nečistoty od bláta, větviček a travin až po sníh přichytávají daleko hůře než na srst měkkou.

To vše dávalo podklad pro vznik plemen, u kterých dochází k výměně srsti v průběhu celého roku a jejichž srst někdy vypadává sama, většinou k tomu ale potřebuje mechanickou pomoc. Tu mohly poskytovat stěny nory nebo husté křoviny v revíru a také ruce majitele. Jednotlivé chlupy byly vytrženy i s kořínkem a umožnily tak růst nové srsti. Ta byla opět hrubá, dobře odolná a také, což asi dávné chovatele moc nezajímalo, dobře pigmentovaná.

Dnešní hrubosrstí teriéři často nemají příležitost získat přírodní podporu při výměně srsti a musí se tedy upravovat, správně řečeno trimovat nebo škubat. Používají se na to speciální trimovací nože, které srst nepřetrhnou ani nepřeříznou, jen umožní upravovateli jednotlivé chlupy dobře o nůž opřít a následně vtrhnout. Srst se trimuje po směru růstu, jinak by mohlo dojít k poranění chlupových folikul. Dříve speciální trimovací nože nebyly k dispozici a trimovali jsme pomocí starých pilek na železo, tupých nožů a ti nejšikovnější používali jen vlastní prsty.

Trimování není úplně jednoduché a dobře otrimovat psa je časově náročnější, než vzít strojek a ostříhat jej. Jednodušší je i použití nůžek nebo seřezávacích nožů. To vše hrubé teriérské srsti škodí. Vhodné také není psa protrimovat a zbytek srsti ostříhat. Bohužel podobným způsobem velmi často upravují psí salóny. Výsledek pak majitele nepříjemně překvapí. U některých plemen, např. u lakeland teriéra, je dopad nekorektní úpravy vidět hned u některých se dostaví až po několika úpravách. Srst ztrácí hrubost, měkne, je řídká a často kudrnatá, nemá podsadu a ztrácí lesk a sílu pigmentace. To, co bylo dříve mahagonové je světle béžové a bílá srst je našedlá.

Trimovací nože, trimování – foto Jan Tichý

Teď si asi někdo říká, že mu je jedno, jestli jeho pes má srst tvrdou nebo měkkou a rozhodující pro něj není ani zbarvení. Přece má pracovního psa a to, že srst úplně neodpovídá standardu plemene a nedostane na výstavě slušnou známku, ho nijak netrápí. Nekorektní přístup k úpravě ale má i jiné než estetické dopady. Srst ztrácí svojí původní ochrannou schopnost. Snadno se na ni chytají nečistoty všeho druhu. Hrubá srst takřka nepromokne, úpravou poničená srst se promáčí velmi rychle.

Velkým problémem je i to, že špatný přístup k úpravě srsti může mít za následek onemocnění. Kořínky chlupů, které by se trimováním uvolnili z kůže, v ní zůstávají. Psa to svědí, drbe se a tím si poraní pokožku a otevře tak vstup pro bakterie a kvasinky. Nastupuje antibiotická léčba, hovoří se o nekvalitním chovu a alergiích a vina přitom je ve špatném přístupu k úpravě.

Pravdou je, že řada majitelů netrimuje psa celého, ale citlivější části, např. hrdlo, slecha a okolí konečníku, stříhá. Pravdou také je, že u starších psů, kde už výměna srsti probíhá pomaleji a pes je vzhledem k věku citlivější, někdo přechází na stříhání. Takový člověk ale asi ví, jak moc bude se starým psem chodit do revíru a také jak se s nepříjemnými následky typu svědění vyrovnávat. Pravdou také je, že existuje celá řada plemen s měkkou srstí, která se stříhají a k nepříjemným dopadům od řídnutí srsti až po její onemocnění nedochází. Jako příklad poslouží kerry blue teriér. Ten ale má úplně jiný typ srsti, která skoro nelíná, po stříhání neřídne a má takovou strukturu, že odolává vodě. Odpovídá to tomu, že kerry blue byl plemenem určeným pro lov vyder a také tomu, že naši předkové to se šlechtěním plemen uměli. S úpravou srsti trimováním by se mělo citlivě s respektem ke štěněti začínat v době, kdy mění štěněčí srst za dospělou, tedy zhruba okolo tří měsíců věku. Ostříhá-li někdo hrubosrstého teriéra v tomto období, udělá z něj obratem plemeno s měkkou srstí.

Kvalitu srsti ovlivňuje celá řada faktorů. Patří mezi ně vloha zděděná po předcích, celkový zdravotní stav psa, jeho výživa a kondice. Správná péče včetně korektní úpravy může hodně pomoci, ale také hodně ublížit. S tím by měl počítat každý, kdo hrubosrstého teriéra má nebo kdo si ho chce pořídit.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Několik slov o kryptorchismu

Reprodukce schopnost vyplývající mimo jiné i z normálně vyvinutých pohlavních orgánů jsou záležitostí, kterým by se v chovu psů měla věnovat prvořadá pozornost.

Skutečnost bývá trochu jiná a pro celou řadu chovatelů jsou důležitější výstavní úspěchy než to, zda je pes schopen normálně krýt a zda fenka normálně zabřezává, rodí a stará se o své potomstvo. Vše velmi úzce souvisí s chovatelskou etikou. Klub může pomoci chovných podmínek zabránit tomu, aby se do chovu nedostal jedinec s absencí řezáku. Nemůže už ale zakázat chovateli, aby kryl fenku, které má tendence zadávit štěňata, která se o ně nestará a která zabřezne jen s pomocí hormonální léčby.

V případě pánů psů se nejčastěji vyskytují problémy, které známe pod názvem kryptorchismus nebo monorchismus. Požadavky na reprodukční orgány samců jsou zakotveny ve standardech jednotlivých plemen, kde většinou poslední odstavec jasně říká že „pes musí mít dvě normálně vyvinutá a do šourku sestouplá varlata“. Požadavek je to pochopitelný a velmi rozumný, ale může okolo něj být řada problémů, které lze rozdělit do několika oblastí.

Ta první by se dala nazvat oblastí chovatelskou, tedy oblastí, která hledá odpovědi na otázky kde, proč a jak se tato vada v chovu vzala. Zajímavý je samozřejmě problém z pohledu chovatele a nabyvatele štěněte, tedy z pohledu prodávajícího a nakupujícího a určitě je třeba přemýšlet i nad zdravím postiženého psa, protože na něj často má absence varlete dopad.

Určitě je třeba vysvětlit některé v této souvislosti používané pojmy. Chovatelé běžně hovoří o tom, že pes je kryptorchid. Název je odvozený od řeckého krypto znamenajícího skrytý. V praxi to tedy znamená, že jedno nebo obě varlata jsou skrytá, nejčastěji v dutině břišní, tříselném kanále nebo v podkoží v oblasti před šourkem. Druhý v této oblasti používaný termín – monorchid, má význam trochu odlišný. Mono znamená jedno. Monorchid je tedy pes, který má vyvinuté pouze jedno varle.

Pouhým pohledem nebo pohmatem je obtížné rozhodnout, o co se vlastně jedná. Jedno nebo obě varlata nejsou v šourku hmatná a bez odborného, například sonografického vyšetření (a někdy i s ním) je velmi těžké říci, zda jsou varlata skrytá či nevyvinutá. Z hlediska chovatelského není rozhodující, zda se jedná o krypto či monorchida. V obou případech je to závažná odchylka pohlavních orgánů psa, odchylka, která může mít velmi negativní dopad na jeho plodnost a tedy odchylka z hlediska možných potomků velmi nežádoucí.

Německý ohař krátkosrstý, normálněvyvinutá varlata – foto Jan Tichý

Varlata (testis) jsou orgány tvořené mimo jiné semenoplodnými kanálky, v kterých se tvoří spermie. Ty pak putují do nadvarlat, kde dozrávají a pokud dojde k páření, dostávají se prostřednictvím pyje (penisu) do pohlavních orgánů feny. Pokud k páření nedojde, jsou postupně uvolňovány a odcházejí z těla například s močí.

Kvalitu spermií ovlivňuje řada faktorů. Patří mezi ně i teplota, při které probíhá jejich vývoj. Ta nesmí být příliš vysoká a proto jsou varlata uložena mimo tělo nebo spíše mimo dutinu břišní psa. Nejsou tam ale od samého začátku jeho života. V době embryonálního vývoje jsou varlata uložena na vnější straně pobřišnice budoucího psa samce. Jak se pes postupně vyvíjí, varlata cestují, většinou se používá termín sestupují, a zhruba v šesti až sedmi týdnech věku štěněte by měla být v šourku. Věk, v kterém sestup dokončí, se řídí plemenem, zdravotním stavem psa a samozřejmě dochází k různým individuálním odchylkám.

Chovatelé to, zda varlata sestoupila či ne, pozorně sledují. Je ale třeba si uvědomit, že zvláště u malých plemen nemusí být pro laika jednoduché rozhodnout, zda jsou varlata tam, kde mají být, tedy v šourku a pokud tam jsou, určitě není možné na 100 % tvrdit, že tam i zůstanou.

Z praxe jsou známy případy, kdy štěně ve věku šesti až sedmi týdnů obě varlata mělo prokazatelně v šourku a s odstupem dvou nebo tří měsíců bylo hmatné varle pouze jedno nebo žádné. Příčiny podobného jevu mohou být různé. Nejčastěji je uváděno, že odpovídajícím způsobem nerostou vazy, které varle drží a to je vlastně zatahováno zpět do oblasti před šourkem nebo, nedojde-li k uzavření tříselného kanálu, i do dutiny břišní. Známy jsou i případy, kdy k podobné poruše dojde následkem úrazu.

Z hlediska chovatele i nabyvatele štěněte jsou oba uváděné případy záležitostí velmi složitou. Chovatel je přesvědčen, že prodával plnohodnotné štěně a nový majitel se cítí podveden a velmi často žádá zpět peníze. Dá se říci, že k takovému „zpět vtaženému“ varleti se přistupuje podobně, jako k případům, kdy se po výměně chrupu projeví absence zubů nebo nekorektní skus. Rozumný chovatel se snaží problémům předejít, nabyvateli štěněte psa ukáže, že vše je tam, kde má být. Chybu určitě nedělá ten, kdo si nechá veterinářem štěňata prohlédnout a potvrdit jejich zdravotní stav, typ skusu i probíranou oblast.

Z chovatelského hlediska jsou samčí orgány psa velmi důležité. Smutné je pravidlo schválnosti, podle kterého většinou pes, který varlata nemá na svém místě, bývá po exteriérové stránce překrásný. Má-li pes některou z výše uvedených vad, je vyloučen z chovu, ale neznamená to, že je automaticky neplodný a nebo že ztrácí zájem o opačné pohlaví. Pořídí-li si tedy někdo takto postiženého psa s tím, že jej bez nebezpečí potomstva může ponechat s fenou nebo že se nemusí obávat toho, že by pes za háravými fenkami utíkal, mýlí se.

Je známo, že obě uvedené vady (kryptorchismus, monorchismus) jsou dědičné. Například MVDr. Jan Koller uvádí, že jde o záležitost recesivní a polyvalentní, což v praxi znamená, že se uplatňuje více genů, že nepříjemnou vlohu musí získat pes od obou rodičů a že z hlediska genetického je to záležitost velmi složitá.

Leckoho asi překvapí, že nositelem čistě samčího problému je i matka fena. To je z hlediska vedení chovu velmi důležitá informace. Pokud se tedy někomu ve vrhu narodí kryptorchid, měl by z toho pro následné využití matky feny v chovu a také sester psa, vyvodit správné důsledky. Určitě by neměl opakovat stejné spojení. A přemýšlí-li o korektním chovu, neměl by si z vrhu, kde se kryptorchid vyskytl, ponechávat fenku pro další chov. Pokud to udělá, může očekávat, že se mu psi s nepříjemnou vadou objeví i v dalších vrzích.

Z pohledu chovu je kryptorchismus nebo monorchismus věcí důležitou. Neméně důležitý ale je dopad, který nesestouplé varle může mít pro samotného psa. Ten kdo má takto postiženého jedince by na to měl, pokud se vyskytnou zdravotní problémy, upozornit ošetřujícího veterináře. Organismus psa je jako jemný hodinový strojek. Každé skřípající kolečko se může projevit. Zvláště to platí v oblasti zvýšené či snížené hladiny různých hormonů a ten, kdo zdravotní problém řeší, by měl vědět, že podobné nebezpečí hrozí.

U určitého procenta psů s nesestouplým varletem dochází ve vyšším věku k velmi nepříjemné komplikaci. Varle se začne zvětšovat, působí v dutině břišní jako nežádoucí těleso a ojedinělé nejsou ani případy, kdy se celá záležitost zvrhne v zhoubné bujení. Proto řada veterinářů doporučuje skryté varle operativně vyjmout v době, kdy ještě žádné zdravotní potíže nejsou.

Pokud se na to, že varle nesestupuje správným způsobem nebo je zatahováno zpět, přijde včas, je možné se pokusit problém ovlivnit léky. Z hlediska zdraví psa to může být určité řešení. Každý, kdo má podobně ovlivňovaného psa, by se ale měl na celou záležitost dívat z hlediska celého chovu, nikoliv jen z hlediska daného jedince. Měl by prostě být schopen říci: „Můj pes by bez ovlivnění léky nebyl v oblasti reprodukce v pořádku, a proto nemůže být využíván v chovu.“

Řešením určitě není operativně vložené umělé varle. Rozhodčí na výstavě nebo bonitaci asi pozná, že varle má jiný tvar a jinou konzistenci. Obtížně ale bude prokazovat, oč se jedná. Někteří majitelé psů pro výstavní úspěch sáhnou po lecčems. Z hlediska chovu plemene i samotného psa je to přehnaně řečeno barbarství. I v případě krypto nebo monorchismu, stejně jako v celém chovu psů, prostě nesmírně záleží na osobnosti majitele psa a na jeho seriózním přístupu.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Dělá se něco okolo brachycefalických plemen?

Povídání o tom, že v Holandsku byl zakázán chov nebo přesněji řečeno zápis do plemenné knihy některých brachycefalických plemen měl velkou odezvu. Možná někoho zajímá, co na to Českomoravská kynologická unie a co na to chovatelské kluby postižených plemen.

Dělá se něco okolo brachycefalických plemen?

Problém určitě není stranou jejich zájmu. Společné jednání se konalo v sobotu 27. června 2020 v Hostouni nedaleko Kladna a domlouvali se, jak postupovat dál.

Důvodů pro takové setkání bylo několik. Patří mezi ně např. výše zmíněná opatření přijatá pro některá plemena v Holandsku spočívající v zákazu jejich zápisu do plemenné knihy a ve snaze připařovat k nim plemena jiná a tak změnit utváření hlavy. Patří mezi ně snaha informovat media o tom, jaká je skutečná situace v našem chovu a patří mezi ně i snaha informovat FCI o stavu a opatřeních v České republice.

Setkání se zúčastnili zástupci Českomoravské kynologické unie v čele s předsedou MVDr. Lubomírem Širokým, který informoval o postoji FCI k problematice brachycefalických plemen a o reakcích ČMKU. Ty lze stručně shrnout v konstatování říkající že“ČMKU nesouhlasí se zákazy chovu jednotlivých plemen ani se změnou jejich exteriéru způsobenou připařováním plemen jiných. ČMKU ale také nesouhlasí s chovem nemocných psů a žádá na chovatelských klubech, aby se na problematiku brachycefalického syndromu v chovu zaměřily“.

Pomeranian je v Holandsku na seznamu plemen, která by se měla také zakázat. Prostorné nozdry. Foto Jan Tichý

MVDr. Ing. Veronika Chrpová, která je členkou Vědecké komise FCI, seznámila přítomné s možností hodnotit postižení jednotlivých plemen zátěžovým testem s tím, že bude snahou ze strany FCI proškolit odborníky z jednotlivých států. Pokud FCI bude pořádat školení nebo semináře zaměřené na tuto problematiku, ČMKU tam svého zástupce vyšle a následně bude informovat chovatelské kluby.

Diskuze byla bohatá, návrhů a dotazů hodně. Zhruba je možné říci, že se účastníci shodli na následujících bodech.

  1. Je třeba důsledně vysvětlovat že:
  • ne každý zástupce krátkolebých plemen trpí brachycefalickým syndromem, tedy dýchacími potížemi
  • případné dechové potíže automaticky nevyplývají z kratší čenichové partie, ale z celkového utváření hlavy a dýchacího ústrojí
  • některá plemena z holandského seznamu např. shi-tzu vůbec brachycefalickým syndromem netrpí
  • je třeba rozlišovat chov psů s PP zastřešený ČMKU a chov psů pod jinými organizacemi případně chov psů bez PP. Chovatelské kluby ČMKU ve svých podmínkách pro zařazení do chovu sledují zdravotní stav psů a v jejich odchovech je brachycefalický syndrom minimální
  • nabyvatelům štěňat je třeba vysvětlovat historii jednotlivých plemen a k čemu bylo dané plemeno vyšlechtěno tak, aby měli odpovídající představy o chování a využití psa. Např. pekinéz nebyl vyšlechtěn jako pohyblivé plemeno. Ten, kdo si ho pořizuje, by s tím měl počítat a nečekat, že s ním pes bude chodit na několik kilometrové výlety
  1. ČMKU naváže kontakt s Komorou veterinárních lékařů s tím, že paušalizování problémů ze strany veterinárních lékařů poškozuje chov psů s průkazem původu
  2. Chovatelské kluby brachycefalických plemen dodají ČMKU do 31. srpna 2020 ozdravné postupy u svých plemen a jejich aplikaci v podmínkách pro zařazení do chovu. ČMKU tyto informace zpracuje a zašle je na FCI. Zároveň bude materiál podkladem pro případná jednání.
  3. Bude-li FCI pořádat školení o neinvazivních metodách prokazování brachycefalického syndromu, vyšle na ně ČMKU svého zástupce a informace poskytne chovatelským klubům

Celé jednání trvalo cca 3 hodiny a přesto, že se nejednalo o příjemných věcech, mělo přátelskou atmosféru a bylo konstruktivní.

Možná se může někomu zdát, že jde jen o pár plemen a že, když se nejedná o plemeno jeho, není co řešit. Uvědomit si ale je třeba, že dnes jsou napadaná brachycefalická plemena, zítra to mohou být plemena malá a pozítří naopak velká. Zažili jsme snahu o zákaz z hlediska odborné kynologie neexistujících „bojových“ plemen psů, můžeme zažít snahu o zákazy plemen dalších.

Pravdou ale je, že snaha omezit chov psů s přehnanými exteriérovými znaky a se zdravotními problémy je zcela na místě. Bohužel je pro celou řadu lidí určitý extrém ve vzhledu psa nebo v jeho povaze přitažlivý. Stačí si vzpomenout na popularitu čivavy Fofoly.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Nebezpečí zvané osina

Tlapky jsou částí psího těla, které většina majitelů věnuje pravidelnou pozornost. V zájmu čistoty vlastního bytu je myjeme nebo alespoň otíráme po návratu z procházky, staráme se o to, aby psi neměli příliš dlouhé drápky. U řady plemen je součástí předepsané úpravy co nejkratší střih srsti na tlapě nebo spíše na prstech a v meziprstí.

Do určité míry odpovídá péče o spodní část psích končetin ročnímu období. V létě trápí psy všude přítomný agresivní prach, rozpálený beton a tající asfalt, v zimě vlhko a samozřejmě chemické i mechanické prostředky používané k posypu chodníků a vozovek. Uvedená nebezpečí si většina lidí uvědomuje a snaží se své psy před nimi chránit. K dispozici je poměrně široký sortiment psích i lidských ochranných krémů a vazelín a často kladné vlastnosti přípravků využívá nejen pes, ale i jeho pán.

Zrádné rozkvetlé louky

Většina lidí řadí faktory ohrožující psí končetiny a z nich vyplývající onemocnění do oblasti chorob civilizačních. Často mají pravdu. Psi našich předků asi s horkým asfaltem nalepeným na srst nebojovali stejně, jako je netrápila k posypu silnic používaná sůl. Pravdou ale je, že i Jack London psal o ostrých ledových hranách do krve zraňujících tlapy saňových psů a že nebezpečí nejen pro tlapky, ale pro všechny části psího těla se skrývá i v místech, kde je často nečekáme.

Řekne-li se louka, představí si většina z nás voňavý travnatý koberec protkaný lučním kvítím, tedy idylické prostředí, zvoucí ke hrám všeho druhu. Právě na louce nebo i malém travnatém plácku ale může psa potkat problém, který mu dokáže znepříjemňovat život poměrně dlouhou dobu. Vyvolá jej malý kousek trávy označovaný jako osina. Uvedený název asi není pro většinu lidí věcí nesrozumitelnou. Dokonce existuje české, na slušném blogu obtížně publikovatelné přísloví, které o pocitech člověka, který se dostal do úzkého kontaktu s osinou, hovoří.

Malé semínko trávy

Co to vlastně je ta osina? Na základní škole jsme se učili, že květ trávy vypadá trochu jinak, než květy ostatních rostlin. Opylení obstarává vítr a okvětní lístky, které by lákaly včely, jsou zbytečností. Květ trávy a budoucí semena ochraňují plevy. Ty bývají zakončeny štětinovitým výběžkem nazývaným osina. Je to jakýsi přírodní zahradník, který umožňuje snadnější zasazení semene.

Mops, paterdale teriér, foto Jan Tichý

Osiny jsou podle druhu trávy rozdílně dlouhé a velmi ostré. Do určité míry by se dalo říci, že mají aerodynamický tvar. V praxi to znamená, že podobně jako jehla i osina snadno vnikají do různých materiálů. Jedním z nich je pružná psí kůže, která nejen osinu propustí, ale většinou se za ní uzavře. Osina se tak dostává do podkoží, které mechanicky zraňuje a vzhledem k tomu, že do těla psa přišla z nepříliš čistého venkovního prostředí i infikuje. Výsledkem pak je bolestivý zánět.

Pes kulhá, většinou si velmi intenzivně líže postižené místo a ve zvláště těžkých případech se objeví teplota a nechutenství. Kůže mezi některými prsty je červená a horká a celá oblast je na dotek bolestivá. Po krátké době se v meziprstí objeví podhnisaná bulka, která časem praskne a z uzavřeného hnisavého procesu se stává proces otevřený. Psovi se většinou výrazně uleví, to ale neznamená, že je celá záležitost vyřešena.

Bolestivá cesta tělem

Osina má nejen schopnost snadno proniknout psí kůží, ale i nepříjemné sklony k dalšímu pohybu psím tělem. Často se stane, že v místě, kde do kůže vnikla, se časem utvoří hnisavé ložisko, ale osina putuje dál a vyvolává další zánět např. na spodní straně tlapky nebo v okolí zápěstních kůstek. Léčba není úplně jednoduchá.

Většinou bývá uváděno, že se postižené místo rozřízne a osina se vyjme. Vzhledem k její velikosti a cestovatelským vlohám ale nemusí být úplně jednoduché ji najít. V každém případě patří léčba do rukou veterináře. Pokud právě není k dosažení, je možné použít tak zvanou „černou mast“ (ichtoxyl ung.). Nejrozumnější je vymačkat odpovídající množství na kus gázy, tu přiložit na postižené místo a tlapku zavázat. „Černá mast“ má dezinfekční účinky, působí protizánětlivě a někdy doslova osinu z psího těla vytáhne.

Border teriér, foto Jan Tichý

Určitě není možné tvrdit, že každý zánět, který se objeví v meziprstí je vyvolán osinou. Stejně tak není možné říkat, že osina nezpůsobí problémy v jiných částech psího těla. Poměrně často „zapadne“ do zevního zvukovodu, dokáže se zachytit ve spojivkovém vaku oka, vklouznout do pochvy feny nebo projít kůží na hrdle, ve slabinách nebo kdekoliv jinde. Vždy může znamenat obtížně řešitelný a také obtížně diagnostikovatelný problém.

Existuje prevence?

Stejně jako u jiných zdravotních potíží i u osin je rozumné přemýšlet nad prevencí. Je ale třeba přiznat, že to v tomto případě není nijak jednoduché. Mohli bychom se s naším psem vyhýbat místům, kde je suchá odkvetlá tráva. Při stavu „psích plácků“ a jiných míst, kde je psům volný pohyb povolen, by to ale mohlo znamenat, že pes bude odkázán na vodítko a ulici a to by mu určitě nebylo ani příjemné ani prospěšné.

Rozumné je po návratu z procházky či výcviku v rizikovém prostředí prohlédnout ohrožené části psího těla. Osina většinou zůstává po nějakou dobu zabodnutá v kůži a je tedy šance ji najít. Velmi důležitá je péče o srst na tlapách u dlouhosrstých plemen. Osiny se totiž dokáží v srsti zachytit a teprve v následující době pokračují dál do kůže. Tady je asi možné hledat důvod pro stříhání tlapek pudlů nebo prostříhávání meziprstí u kokršpanělů, které leckdo považuje za nesmyslnou módu, které se ale z hlediska probíraného problému jeví jako velmi rozumné.

Problémy s osinami bývají označovány jako záležitost sezónní a většinou je uváděno, že se vyskytují v době, kdy dozrávají semena trav. Pravdou ale je, že suchá travní semena nebo jejich obaly je možné na zemi najít po celý rok.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Pes vegetarián – ANO nebo NE?

Chtěla jsem si koupit štěně west highland white teriéra. Chovatelka mně radila, jak je mám krmit a doporučovala maso. Sama maso nejím a dávat je malému štěněti mně přišlo hnusné. Štěně jsem si nevzala. Dáte mně kontakt na chovatele, který krmí svá štěňata vegetariánskou stravou?“ dotaz na poradce chovu.

Lze převést psa na vegetariánskou stravu?

Snaha krmit psy vegetariánskou stravou není ojedinělá a možná tedy stojí za připomenutí, jak to doopravdy je. Obecně je možné dělit zvířata podle typu přijímané potravy na masožravce (carnivora), všežravce (omnivora) a býložravce (herbivora). Psi a kočky jsou jednoznačně řazeni do první skupiny a to, že v současné době žijí ve společnosti lidí a jsou schopní přijímat i jinou doplňkovou stravu než maso, na tom nic nemění.

Velmi důležitá je skutečnost, že typu výživy odpovídá utváření zažívacího traktu, který je u masožravců uzpůsoben k trávení bílkovin živočišného původu a jen částečně k trávení rostlinného materiálu. Rozdíl mezi býložravci a masožravci např. spočívá v délce střeva a schopnosti využívat bílkoviny rostlinného a živočišného původu.

Jen pro ilustraci . William O´Reece ve své Fyziologii domácích zvířat uvádí poměr délky těla k délce střev u psa 1:6, u kočky 1:4, u prasete 1:14 a u menších přežvýkavců (koza, ovce) 1:27. Králík, který by se dal velikostně srovnat s malým plemenem psů, se může chlubit poměrem 1:10, tedy střevem 10x delším, než je jeho tělo.

Německý ohař krátkosrstý, foto Jan Tichý

Ve hře je i slepé střevo. Vše opět nejlépe vysvětlí praktický příklad. Kůň, jako klasický býložravec má velmi objemné slepé střevo, v kterém probíhá mikrobiální fermentace, která umožní trávení velkého množství rostlinného materiálu. Pes naopak slepé střevo nemá nebo je má málo vyvinuté. Pokud potřebuje trávit rostlinnou potravu, děje se tak v tlustém střevě a podstatné je i to, že pak velká část živin odchází s trusem

Základní složkou potravy psa i kočky jsou bílkoviny. Ty mohou být získávány jak z živočišných tak i rostlinných zdrojů, ale každá z nich je rozdílně trávena. Živočišné bílkoviny je pes schopný ztrávit cca z 90-95%, rostlinné jen cca z 60-80%.

Rozdíl není jen ve schopnosti trávení, ale i ve složení bílkovin. Zvláště důležité jsou tak zvané nepostradatelné aminokyseliny, které si organizmus nedokáže sám vytvořit (esenciální aminokyseliny). V rostlinné potravě jsou obsaženy v minimálním nedostačujícím množství nebo v ní nejsou vůbec.

Z hlediska výživy psů a koček jsou také velmi důležité tuky. Tvoří zásobárnu energie a mají velký význam při vstřebávání vitamínů A, D, K a E. Ideální jsou v případě masožravců tuky živočišného původu.

Maďarský ohař krátkosrstý, border teriér, foto Jan Tichý

Pravdou je, že potraviny rostlinného původu bývají u psů pravidelnou součástí krmné dávky. Jejich poměr k potravinám živočišného původu ale musí být vyvážený. Skladba krmné dávky se samozřejmě mění v závislosti na věku, pracovní zátěži a zdraví zvířete. Chybění základních složek potravy vadí v každém věku. U štěňat znamená omezení potřebného stavebního materiálu pro růst, u dospělých zvířat může být narušena obměna organizmu. U vyšších věkových kategorií mimo problémů s obměnou nastupují i zdravotní potíže s trávením, protože starý organismu se s nároky na trávení bílkovin rostlinného původu obtížněji vyrovnává.

Teď může někdo namítat, že se život psa i přístup k jeho výživě za posledních 100 let změnil a že pes už dávno není tím tvorem, který si svoji potravu musí ulovit. Je to samozřejmě pravda. Naši psi loví maximálně u ledničky nebo u stolu svého pána. Přístup k výživě se opravdu trochu změnil. Co se ale nezměnilo, je genotyp našich čtyřnohých přátel a to zvláště ve stavbě těla a jeho fyziologických funkcích.

Proti dřívějším chovatelům máme výhodu v tom, že můžeme, ale nemusíme nad složením krmné dávky přemýšlet. K dispozici jsou jak tradiční suroviny, tak celá řada komerčních výrobků ve formě granulí a konzerv. Pokud mezi nimi vybíráme, měli bychom sáhnout po tom, co odpovídá požadavkům psího organizmu.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Co bude dál s krátkolebými plemeny?

V průběhu května vyděsila majitele a chovatele brachycefalických (krátkolebých) plemen informace z Nizozemí. Na základě znění jejich zákonů byl vysloven zákaz zápisu do plemenné knihy a tedy i chovu psů s průkazem původu plemen opičí pinč, boston teriér, anglický buldog, francouzský buldoček, belgický a bruselský grifonek, brabantík, japan chin, King Charles španěl, mops, pekingský palácový psík a shi-tzu.

Důvodem jsou zdravotní potíže a to zvláště potíže s dýcháním způsobené nefyziologickým utvářením horních dýchacích cest od zúžení nozder až po příliš dlouhé měkké patro. Asi je třeba přiznat, že se takové problémy v chovu některých plemen opravdu vyskytují. Otázky zní: „Co s tím? A je zákaz chovu tím nejlepším řešením?“

Na druhou otázku je určitě odpověď jednoduchá. Všechna uvedená plemena mají dlouhou historii a hlavně velkou oblibu ve většině států. Pravdou ale je, že přehnané exteriérové znaky, mezi které patří i příliš krátká čenichová partie, jsou naprosto nežádoucí. Nejde o to, jak pes vypadá, ale o to, jak spokojený je jeho život. Chrochtající jedinec možná někomu připadá roztomilý, psa samotného ale určitě netěší, že jsou situace, kdy nemůže dýchat.

Krásný a zdravý belgický grifonek, vpravo americký kokršpaněl – tak mají vypadat prostorné nozdry. Foto Jan Tichý

V případě chovu psů s průkazem původu lze udělat opatření a nezařazovat psy s viditelnými problémy do chovu. V tomto směru jsou školeni rozhodčí a řada z nich slušnou známku psovi s dýchacími problémy nedá. Kontroly probíhají i na případných bonitacích.

Své k tomu řeklo také FCI. Na webu www.fci.be je zveřejněn dopis prezidenta FCI dr. Tamáse Jakkela. Ptá se v něm na názor členských subjektů a slibuje, že odborné komise FCI vypracují postup, jak v rámci chovu výskyt negativních znaků a jejich dědičnost kontrolovat a jak s tím v chovu pracovat. Srozumitelně řečeno jaká opatření bude FCI a jemu podřízené státy uplatňovat, aby se výskyt zatížených psů minimalizoval nebo úplně odstranil.

Přiznat si je třeba, že to je „běh na dlouhou trať,“ ale běh důležitý a nezbytný. Bylo by škoda, zlikvidovat chov plemen s výbornými povahovými vlastnostmi a také plemen, která se chovají sto a více let. Otázkou je, jak postihnout chov psů bez průkazu původu. Ono se bohužel často stane, že pes nebo fenka nejsou pro zdravotní či povahové vady zařazeni do chovu a jejich majitelé pak nabízejí tak zvaná čistokrevná štěňata ale bez průkazu původu. Nabyvatelům svých odchovů určitě nepřiznají, proč tomu tak je.

Sledujete současné dění v kynologii? Jaký je váš názor? Napište nám do komentářů.

Otazníky kolem genetických vyšetření

Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.

Název tohoto povídání není úplně přesný. Správně by měl znít „Otazníky kolem prokázání dědičně podmíněných chorob.“

Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná tedy stojí za to něco osvětlit a upozornit na některé problémy, s kterými je třeba počítat.

Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V první jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. V druhém případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemoc-nění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.

Řekne-li se dědičně podmíněná choroba znamená to, že si potomek vlohu pro ni přinesl od obou rodičů. Slovo obou je velmi důležité, protože jen minimum takových chorob má nějakou specifickou dědičnost např. vázanou na pohlaví a jen minimum má dědičnost dominatní, tedy takovou, že stačí vloha od jednoho rodiče a choroba se projeví.

Foto Jan Tichý: cairn terier, chodský pes, stafordšírský bulteriér

U většiny dědičně podmíněných chorob je tak zvaná recesivní somatická dědičnost a nesmyslné z tohoto pohledu bývá např. tvrzení, že „to zdědil po otci, moje fena nic takového nedává.“ Z hlediska genetického založení ve vztahu k určitému dědičně podmíněnému onemocnění rozeznáváme zhruba tři kategorie psů a fen:

1) jedinec je zdravý klinicky i geneticky. Nemoc se u něj neprojeví a vlohu pro ni nemůže předat potomstvu. Výsledek genetického vyšetření je uváděn např. jako clear (čistý) nebo 0/0.

2) jedinec je klinicky zdravý, ale pro dané onemocnění má v sobě vlohu, kterou může předat potomstvu. Takový jedinec bývá označován jako přenašeč – carrier, a tak zní i výsledek genetického vyšetření. Přenašeče nelze odhalit klinickým vyšetřením. Neřekne nám to tedy veterinář při běžné ani podrobné prohlídce psa, ale chceme-li něco vědět, musíme poslat vzorky do specializované laboratoře

3) jedinec je nemocný nebo v průběhu života s největší pravděpodobností onemocní. Výsledek genetického vyšetření zní affected. Takový jedinec vždy vlohu pro onemocnění předává svým potomkům .

Připomenout je asi třeba že to, že to, že je náš pes nebo fenka schopen předat vlohu pro onemocnění zjistíme nejen genetickým vyšetřením. Může nám to ukázat i nepříjemná situace, kdy se po něm či po ní ukáže nemocný jedinec. Stále ale platí, že až na malé výjimky tuto vlohu získává potomek od obou rodičů.

Z chovatelského hlediska jsou psi z první kategorie pro chov ideální. S druhou kategorií by se mělo nějakým způsobem pracovat. Nabízejí se dvě možnosti. Lze přenašeče z chovu úplně vylučovat nebo je možné stanovit pravidlo říkající, že přenašeč může být dáván do páru pouze s jedincem klinicky i geneticky zdravým.

Třetí kategorie by měla být z chovu vyřazena. Problém nastává tam, kde na dané onemocnění nejsou k dispozici genetická vyšetření. To se vztahuje např. na celou řadu očních vad, na epilepsii nebo na cramp border teriérů. U těchto onemocnění nepoznáme, zda je pes klinicky i geneticky zdravý nebo zda se jedná o přenašeče.

Do doby, než se případné onemocnění projeví, nepoznáme ani, že je pes geneticky a následně i klinicky nemocný. Typickým příkladem je např. vyšetření na dědičně podmíněné oční vady, které bývají uváděny pod zkratkou DOV. V jejich případě se může stát, že např. pes působí v chovu a když je mu pět let, choroba se projeví. Přitom se může jednat o psa, který klinické vyšetření očním specialistou absolvoval před zařazením do chovu s výsledkem – negativní (zdravý).

Tolik několik vysvětelní úvodem. Omlouvám se vzdělaným genetikům. Problematika dědičnosti je samozřejmě daleko složitější a vysvětlování všech způsobů dědičnosti by se asi do krátkého článku nevešlo.

Dědičně podmíněné choroby postihují hodně plemen. U některých plemen a některých onemocnění jsou vyšetření povinná, v jiných ne a majitelé psů a fen se pak ptají: „Proč je požadováno tak málo nebo naopak tak moc?“

Povinné vyšetřování je věc velmi líbivá. Hrajeme si ale „na písečku a v peněžence“ chovatelů a je třeba rozhodnout, zda jde o potřebné opatření nebo o populistickou čárku. Než se k něčemu takovému přistoupí, měla by být k dispozici celá řada údajů a dána jasná pravidla.

  1. Mělo by se udělat vyšetření co největší části populace plemene, zatím bez restriktivních opatření, abychom věděli, u kolika psů se dané onemocnění vyskytuje a jak moc je závažné z hlediska života a využití psů. Na základě výsledků lze korektně rozhodnout, zda se opravdu jedná o problém, který je třeba plošně řešit nebo o záležitost preventivního charakteru typu „onemocnění by se mohlo ukázat, vyšetření mu předchází.“ Je prostě něco jiného, je-li postiženo 15-20% populace nebo se řídit tím, že to někde v zahraničí dělají nebo že je nemoc u daného plemene popisována.
  2. Měli bychom vědět, zda existuje či neexistuje genetické vyšetření a pokud ano, zda jej provádí laboratoř, jejíž výsledky jsou obecně uznávány. V případě, že neexistuje pro dané onemocnění genetické vyšetření a problém lze prokázat vyšetřením klinickým, je třeba určit, kdo je bude provádět a zda je třeba je v pravidelných odstupech opakovat (DOV) nebo zda stačí jedno vyšetření (dysplazie kyčelního kloubu, luxace pately). V případě vyšetření je tady situace trochu jednodušší. Komora veterinárních lékařů má na svých stránkách seznam specialistů, jejichž verdikt lze uznávat.
  3. Měli bychom rozhodnout, kdo je oprávěný vzorky na vyšetření odebírat. Zatím to často dělají majitelé psů sami. Nechci podezřívat někoho z podvodů, ale jak znám českou vynalézavost, občas to funguje tak, že se opakovaně nabírá jedinec, o kterém se ví, že je geneticky i klinicky zdravý a jeho výsledky se pak udávají u jmen psů, které v lepším případě nikdo nevyšetřoval, v horším se jedná o přenašeče (carrier) nebo psy nemocné (affected). Ideální je, když vzorky odebírá veterinární lékař, který zároveň potvrzuje i identitu psa.
  4. Dalším důležitým faktorem je velikost chovné základny plemene. Mohlo by se totiž stát, že jedno dobrým úmyslem vedené nařízení natolik zmenší chovnou základnu, že se nevyhneme příbuzenské plemenitbě. České přísloví výstižně hovoří o vylití miminka se špinavou vodou z vaničky. Důvodem toho zúžení nemusí být promoření plemene chorobou, ale prostá neochota majitelů psů je provádět.

Výše uvedené faktory jsou důvodem, proč je důležité zvažovat, co je opravdu nutné a co ne.


Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření

rezervace online

Od koho si koupíme příštího člena rodiny?

Rodina se shodla na tom, že si pořídí psa, rozhodli se, zda chtějí psa nebo fenku a volba padla na určité plemeno. Ještě musí zvážit, zda sáhnou po psovi s průkazem původu či po tak zvaném „čistokrevném, ale bez rodokmenu.“

V druhém případě je třeba odpovědět na otázku, proč ten „čistokrevný pes, ale bez rodokmenu,“ průkaz původu nemá? Je-li to proto, že se chovatel nechce zabývat administrativními náležitostmi chovu, lze to pochopit.

Od koho si koupíme příštího člena rodiny?

Velmi často se ale za problémem skrývá povahová nebo zdravotní vada, která neumožňuje psovi nebo fence aby potomstvo s průkazem původu měli. Často uváděné důvody jako „je šestý ve vrhu a rodokmen mít nemůže“ nebo „oni se v chovatelském klubu bojí konkurence“ atd. jsou nesmysl. Zavání podezřením, že se jedná o množitele. A štěně z množírny bývá problémem pro štěně samotné a také psychickou a finanční zátěží pro jeho majitele.

Velmi se také mýlí ten, kdo předpokládá, že takové štěně bude levnější. Opak často bývá pravdou. Pořízení tak zvaného čistokrevného psa, ale bez rodokmenu, je vždy třeba zvážit .

Zájemci o štěně často nevědí, kde zjistit, kdo právě to naše vyvolené plemeno chová a kde jsou štěňata k mání. Zájemce o psa může navštívit výstavu psů, svod, zkoušky nebo bonitaci a vybírat chovatele podle toho, co vidí nebo co si najde v příslušném katalogu. Může také oslovit chovatelský klub, který plemeno zastřešuje a hledat informace tak řečeno „u zdroje”.

Foto Jan Tichý: pomeranian, malý hrubosrstý vendeéský basset, norwich teriér

Hodně lidí hledá v inzerátech. Jedná-li se o odborný tisk nebo informace na webu chovatelského klubu, není to špatný postup. Ostatním inzerátům je lepší se vyhnout. Dokonce o tom hovoří na svém webu Státní veterinární správa (www.svscr.cz). V rubrice „koupě zvířete najdete celou řadu výborných rad a doporučení, čemu se vyhnout.

Zájemci o štěňata se velmi často ptají:Jak poznám solidního chovatele?” Tato otázka je často kladena nejen u nás, ale i v zahraničí a v následujícím textu jsou uvedeny nejčastější odpovědi.

Znaky charakterizující dobrý chov:

  • chovatelská stanice se specializuje na jediné plemeno nebo skupinu plemen
  • chov je tak malý, že všichni psi mají neustálý úzký kontakt s rodinou nebo u většího chovu je zabezpečený kontakt s lidmi různých věkových kategorií. Odborně se tomu říká „socializace psa“.
  • psi mají v místě svého ubytování dostatek místa, porodní bedna, psi i celý pozemek jsou čisté a bez nepřiměřeného zápachu
  • matka štěňat je přítomná, o krycím psovi jsou k dispozici informace, např. fotografie se jménem a adresou majitele
  • štěňata jsou čilá, zvědavá a důvěřivá, chovná fena nereaguje na návštěvu vzrušeně ani agresivně. Vůči osobě chovatele projevují štěňata důvěru a dobře patrnou příchylnost.
  • štěňata nereagují na hlasité zvuky a rychlé pohyby úlekem. Se štěňaty si chvilku hrajte, abyste mohli posoudit jejich reakce.
  • chovatelská stanice neprovádí žádnou agresivní reklamu a nepokouší se vnutit zájemci štěně formulacemi typu „špičková chovatelská stanice,” „prvotřídní chov“ atd. Dobré zboží se přece chválí samo.
  • u plemen, kde se vyskytují dědičně podmíněné choroby má chovatel k dispozici nálezy z vyšetření např. dysplazie kyčelního kloubu obou rodičů, PRA atd
  • k dispozici jsou všechny podklady o chovných zvířatech a to v originálech nebo kopiích (průkazy původu rodičů, doklady o eventuálních oceněních a zkouškách z výkonu, pokud nejsou tyto výsledky uvedeny v průkazech původu, kopie krycího listu, očkovací průkazy štěňat atd)
  • chovatel si udělá čas, aby odpověděl na otázky, vyhne se při tom chovatelské latině. Nepokouší se zájemci vnutit štěně a vyhne se také cenovým srovnáním s konkurencí.
  • chovatel se informuje o budoucích podmínkách držení štěněte
  • štěňata působí čilým a zdravým dojmem, jsou stará 50 dní a více a v době odběru jsou opatřena mikročipem. K dispozici je očkovací průkaz nebo pet pas a v něm uvedené informace o očkování a odčervení
  • chovatel uvede na přímou otázku rovnou bez podmínek a vytáček požadovanou cenu za štěně
  • chovatel dává se štěnětem písemné pokyny týkající se péče o něj a eventuálně smlouvu, v které jsou uvedeny základní informace
  • průkaz původ nemusí být v době odběru štěněte ještě k dispozici, přece jen trvá chvíli, než se průkazy původu vystaví.
Foto Labvet: kokršpaněl, dlouhosrstá kolie, anglický setr

Faktory, jež naznačují pochybné okolnosti:

  • chovatelská stanice se rovná továrně na psy a je základem existence chovatele
  • štěňata vyrůstají bez stálého kontaktu s lidmi a jsou “nacpaní” po několika do malých kotců nebo jsou patrné jiné známky toho, že nejsou chováni v souladu s jejich potřebami
  • matka nebo štěňata se projevují bázlivě, s odporem nebo nedůvěrou vůči osobě chovatele
  • odběr štěňat se uskutečňuje na veřejném místě (benzinová pumpa, nádraží, parkoviště atd) a chovatel odmítá s výmluvami ukázat místo, kde byla štěňata odchována
  • štěňata mají matnou nebo slepenou srst, kalné oči, špinavé uši nebo se nápadně často škrabou
  • chovatel se tváří velmi zaměstnaně nebo raději než o štěňatech mluví o svých příznivých cenách
  • chovatel nabízí štěně za poloviční cenu, za to ale bez papírů nebo se snaží dokázat, že psa tohoto plemene levněji nedostanete
  • chovatel se vyhýbá odpovědím na otázky nebo se uchýlí k výmluvám, když nemá po ruce potřebné doklady
  • chovateli viditelně chybí základní vědomosti a pokouší se odvést pozornost od svých nedostatků
  • štěňata reagují na cizího člověka se strachem, pomalu couvají, jsou flegmatická nebo si nechtějí hrát. Je ale třeba odlišit, kdy se jedná o problém vyplývající z péče o vrh a o štěňata unavená dlouhou předchozí hrou.
  • matka není přítomná nebo reaguje odmítavě, agresivně nebo jeví zřetelné známky „chovatelského přetěžování”
  • štěňata v době odběru (minimálně 50 dní) nejsou doposud očkovaná, odčervená a opatřená mikročipem. Očkování povinné není, ale slušný chovatel se prevencí zabývá.
  • v očkovacím průkazu chybějí data nebo v něm nejsou vlepeny nálepky z očkovací látky nebo jsou potrhané. Různé rukopisy a rozmazaná razítka mohou znamenat falzifikáty.
  • chybí jakékoliv informace o rodičích štěňat
  • chovatel naznačuje, že štěně se má nebo musí prodat rychle
  • chovatel nedává ke štěněti „návod k použití“

Určitě žádný zájemce o štěně neudělá chybu, pokud se s výše uvedeným seznámí a bude se jím v rámci možností řídit. Je ale třeba vzít v úvahu skutečnost, že pes, je živý tvor, a že nic v jeho případě není stoprocentní, a že ne pro všechna plemena platí stejná kriteria.

Asi tedy nelze očekávat, že chovatel čivav nebo welshteriérů bude předkládat výsledky RTG dysplazie kyčelního kloubu, naopak je řada plemen, u kterých se provádějí vyšetření zaměřená i na jiné dědičně podmíněné choroby a výsledky těchto vyšetření by chovatel předkládat měl.

Informace, které chovatel zájemci o štěně předkládá, mohou být velmi různorodé a je třeba je pečlivě zvažovat. Lidé jsou prostě různí a nezkušený člověk snadno odsoudí toho, kdo toho hodně zná a o své vrhy pečuje a naopak za odborníka může považovat toho, kdo se umí dobře „prodat.”

Jedno moudré české přísloví hovoří o tom, jak „samochvála nelibě páchne.” Je také třeba brát v úvahu skutečnost, že podobná kriteria, podle kterých si zájemce o štěně vybírá chovatele, by měla platit i naopak, a že chovatel by měl zvažovat, komu své odchovy prodá.

Jak si vybrat budoucího člena naší rodiny?

Zájemce o psa zváží všechna pro a proti a řekne si, že má dostatek energie, času a prostoru, aby si nového čtyřnohého kamaráda mohl pořídit. Je ale třeba zvážit ještě celou řadu věcí.

Vybíráme si psa. Co o něm máme vědět?

Štěně nebo dospělého psa?

Rozhodnutí, zda novým přírůstkem bude psí miminko či starší čtyřnohá dáma nebo usedlý pan pes, záleží na podmínkách a představách majitele. Štěně si můžeme vychovávat k obrazu svému. Znamená to ale různě dlouhé období „loužiček“, než se pes naučí čistotě.

Znamená to i leccos rozkousaného a zničeného, než ze štěněte vyroste kultivovaný jedinec. Znamená to i hodně času, věnovaného výchově. Ono jen naučit psa, že má na povel přiběhnout, že se nemá zmítat na vodítku nebo že nemá znečisťovat byt ani městské chodníky, není nic jednoduchého.

Pokud psa nevychováme, stává se zdrojem potíží pro nás a pro naše okolí. Pokud jeho výchovu zvládneme, bude naším nejlepším společníkem, vedeným tak, že vyhovuje právě našim představám.

Koupě dospělého psa může řadu uvedených problémů odstranit. Otázkou vždy je, proč se někdo dospělého psa zbavuje. Hrají roli osobní problémy majitele nebo je vina v povaze či zdravotním stavu psa? Ne vždy totiž máme jistotu, že si pořizujeme zvíře, které zvládá základy psího slušného vychování.

Ne vždy také máme jistotu, že starší pes bude bez problémů poslouchat naše povely a tolerovat naše děti. A ne vždy máme jistotu, že nás pes v průběhu doby nepřekvapí opakujícím se zdravotním problémem.

Samostatnou kapitolu tvoří psi nalezení, na kterých je vidět, že za sebou mají řadu nepříjemných zkušeností. Rozhodující není, zda se jich ujme přímo ten, kdo je nalezl, či zda nového majitele musí hledat prostřednictvím psího útulku.

Někdy trvá delší dobu, než se pes z dřívějších zážitků vzpamatuje, získá důvěru ve svého člověka a začne žít normální psí život. Péče, kterou kdokoliv z nás takovému psovi věnuje, se mnohonásobně vrací.

Dojemné příběhy o vděčnosti psa za poskytnutý domov a přátelství člověka vypadají na první pohled velmi barvotiskově a zdá se, že patří spíše do oblasti mírně pokleslé literatury. Přesto jsou většinou pravdivé.

Foto Jan Tichý: kavalír King Charles španěl, malý münsterlandský ohař, peruánský naháč

Psa nebo fenu?

Určitě nelze jednoznačně rozhodnout, které pohlaví je lepší. Zkušenost učí, že fenky bývají přítulnější a ovladatelnější.

Leckoho však od feny odrazují potíže, které očekává v souvislosti s jejím barvením a případným mateřstvím. Někomu může více než fena vyhovovat osobnost psa – samce.

Ten bývá dominantnější a i jeho provázejí potíže, patřící do oblasti reprodukce. Takový „zamilovaný“ pes dokáže ztratit hlavu, jeho vyvolená je pro něj důležitější než majitel a o poslušnosti se nedá hovořit.

Pes je také trochu náročnější z hlediska venčení. Fence většinou stačí udělat jednu dostatečně velkou loužičku. Pes si chce označit celý rajón a proto jej potřebuje každý den obejít a na všech důležitých místech zanechat trochu svého já.

Při rozhodování, zda novým členem rodiny žijící v domě s více nájemníky bude pes nebo fena, je rozumné brát v úvahu i složení zde žijící psí populace. Pokud v patře s námi bydlí majitelé čtyř fen, není určitě v zájmu domovního klidu vhodné si pořídit psa.

Pokud jsou tam naopak čtyři temperamentní psí samci, fenka v jejich blízkosti by v době barvení asi komplikovala život všem zúčastněným.

Teď si asi leckdo říká: „Nechám ji nebo jeho vykastrovat a bude po problémech!“ Kastrace je docela módní záležitostí a názory na ni jsou různé. V úvahu je ale třeba vzít i to, že ne vždy se obejde bez (psovi i majiteli) život komplikujících následků. To se může projevit v onemocnění kůže nebo u fen zvláště větších a těžších plemen pomočováním.

Psí organizmus je složitý a dal by se přirovnat ke klasickým hodinkám. Pokud z nich vyjmete nějaké kolečko, přestanou spolehlivě fungovat. Někdy si lidé myslí, že kastrace pomůže u rvavých a obtížně zvladatelných psů samců. Praktická zkušenost učí, že případů, kdy chování psa ovlivní, je minimum.

Někdy je ale kastrace rozumným řešením. Vhodná je např. u vodicích psů, u fen se silným a pravidelným falešným mateřstvím nebo u fen s cukrovkou, u kterých je říje velmi rizikovým obdobím.

Čistokrevný pes nebo kříženec?

Zájemce o štěně má několik možností. Může sáhnout po tak zvané uliční směsi. Tato varianta většinou nebývá finančně náročná, ale skrývá v sobě některá úskalí.

Nevíme, co ze štěněte vyroste. Leckdo se dočká překvapení popsaného v Poláčkově knize „Pučálkovic Amina“. Kupuje si fenku, z které má vyrůst drobný rodinný mazlíček a za rok nejraději v nočních hodinách (aby nikoho nepotkal) chodí venčit psa velikosti menšího koně a s povahou hladového tygra.

Štěňatům kříženců velmi často jejich „chovatel“ nevěnuje potřebnou péči. Sem může patřit zanedbaná výživa stejně jako neochota věnovat finance do potřebného odčervení nebo očkování.

Trochu jednodušší to mají ti, kdo se rozhodnou pro psa z útulku. Ani oni nebudou vědět, co si pes v minulosti prožil. Zaměstnanci útulku ale většinou výborně odhadnou povahu psa a poradí i s tím, jak s ním zacházet.

Zájemce o štěně se může také rozhodnout pro, jak většinou prodávající říká, „čistokrevné“ štěně, ale bez průkazu původu. Tedy jedince, jehož rodiče jsou známi a vykazují vlastnosti určitého plemene a velmi často mají i rodokmeny, které prokazují jejich původ. Otázka je, proč nemohou být oficiálně využiti v čistokrevném chovu.

Zájemce o štěně se většinou dozví, že chovatel nechce svojí fenku otravovat výstavami nebo že se jedná o páté či šesté štěně ve vrhu, které už nemůže průkaz původu získat. To jsou vymyšlené historky a velmi často se rodiče štěněte nedostanou do chovu pro závažný zdravotní nebo povahový problém.

V poslední době nabízejí čistokrevná štěňata ale bez průkazu původu nechvalně známé množírny. Těm je rozumné se vyhnout. Tomu jak poznat dobrého chovate, se budeme věnovat příště.

Chce-li zájemce příslušníka určitého plemene, je určitě rozumné sáhnout po psovi s průkazem původu. Rozhodně nelze tvrdit, že jen ten, kdo si koupí psa s průkazem původu, získá toho správného čtyřnohého přítele. Právo na laskavého pána a klidný domov mají určitě ve stejné míře psi s průkazem původu, kříženci i ti „čistokrevní, ale bez rodokmenu.“

Psa si ale nepořizujeme na týden nebo měsíc. Každý, kdo se pro koupi psa rozhodne, by měl znát možné klady i rizika rizika své volby.

Foto Labvet: kavalír King Charles španěl x americký kokršpaněl, německý ovčák, akita inu

Jak se orientovat v plemenech?

V současné době existuje více než 400 plemen psů. Některá si jsou velmi podobná u jiných se laik a občas i odborník zarazí a ptá se: „Je to vůbec pes?“

Rozdílnost jednotlivých plemen nevznikla nijak samoúčelně, ale odvozuje se z jejich původního využití. Ten, kdo si vybírá svého budoucího čtyřnohého společníka musí počítat s tím, že se uvedené původní využití plemene, přestože řada z nich už dávno svůj účel neplní, promítne do jeho vzhledu a povahy i dnes.

Původně lovecké plemeno bude honit kočky, možná dávit slepice a v lese utíkat za zvěří. Pastevecké plemeno bude pást celou rodinu a strážní pes bude hlídat nás i náš majetek, což může být nepříjemné např. na dovolené v kempu. Začátečník ovšem většinou neví, za jakým účelem bylo určité plemeno chováno a co tedy od něj může očekávat.

Mezinárodní kynologická organizace Federation Cynologique Internationale, známá pod zkratkou FCI, dělí plemena psů do deseti skupin. V rámci jednotlivých skupin jsou ještě různé sekce a dohromady tak vzniká celkem přehledný obrázek o plemenech psů.

Toto členění do určité míry obráží pracovní zaměření a tedy i povahu jednotlivých plemen a občas také zemi jejich původu, tedy oblast, v které určité plemeno vzniklo. Na webu Českomoravské kynologické unie (organizace zastřešující chov psů s průkazem původu v České republice) je uveden seznam plemen a u každého z nich je k dispozici standard. To je mezinárodně uznávaná norma, která popisuje exteriér (vzhled) plemene a také jeho povahu.

U většiny standardů je i historie plemene. Hodně informací je možné najít u chovatelských klubů a na internetu obecně. Rozumný budoucí majitel psa informace hledá. Vyplatí se mu to.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Deset otázek pro budoucího majitele psa

Pes má ve svém životě mnoho úkolů. Tím nejdůležitějším je dělat svému člověku radost. Na nás lidech je, abychom mu to umožnili.

Předpokládalo se, že koronaviróza a s ní související nouzový stav budou mít velmi negativní dopad na zájem o štěňata. Zatím se zdá, že skutečnost je zcela opačná. Možná tedy stojí za to se trochu věnovat těm, kdo si chtějí psa pořídit.

Foto: Jan Tichý

Dále uvedené povídání se samozřejmě vztahuje na zájemce o štěně. Do určité míry se ale vztahuje i na chovatele. Ono asi není rozumné dát štěně každému, kdo se o něj přihlásí. Výše uvedené motto je určitě pravdivé a to i v požadavku, abychom psovi jeho nejdůležitější úkol umožnili. Právě rozumné zvážení našich možností před pořízením psa je z tohoto pohledu důležité.

Pokud si někdo kupuje pračku nebo ledničku, věnuje většinou výběru domácího spotřebiče velkou pozornost. Odpovědi na otázky: „Jak to funguje?“ Co to umí?“ „ Kolik stojí provoz?“ „Jak je to s každodenní údržbou?“ a „Kdo to umí opravit?“ hledá nejen v reklamě, ale i u lidí, kteří podobnou „mašinku“ doma mají. Pokud si kupujeme psa, často nepřemýšlíme vůbec nad ničím. Výsledkem pak mohou být problémy, které trápí nás, našeho psa a v nejhorším případě i okolí. Koupě psa je prostě záležitostí, kterou je třeba důkladně zvážit. Následujících deset otázek může sloužit jako podklad pro zamyšlení. Pravdivé odpovědi mohou při rozhodování zda si psa pořídit a také jakého hodně pomoci.

1. Proč vlastně psa chci?

Na první pohled se může tato otázka zdát být zcela zbytečná. Chci psa, tak si ho koupím a proč bych měl či měla sám před sebou toto přání zdůvodňovat. Určitě nikomu neuškodí, když se nad svými důvody trochu zamyslí. Pokud někdo hledá ve psovi ochránce, přítele nebo jej potřebuje k výkonu svého povolání či nějaké další činnosti, určitě není důvod, proč mu koupi psa rozmlouvat. Velkým problémem se může (ale nemusí) stát i pes, který byl možná dobře míněným, ale nedomyšleným dárkem. Daleko horší je to tam, kde je pes tou poslední kapkou, která má doplnit náš image. Máme krásný dobře zařízený dům nebo byt, pěkné auto, chatu ale ještě by to něco chtělo. Což takhle nějaké právě módní plemeno? Přesně to nám k dokonalosti chybí. Pokud zájemce o psa uvažuje tímto způsobem, najde na našem trhu celkem pestrou nabídku, z které si může vybrat. K dostání je mnoho typů psů sádrových, velcí i malí psi plyšoví a občas se najde i krásná bronzová soška. Rozhodně pro něj ale není vhodný pes, který žere, štěká, chce chodit ven a chce mít člověka, který ho bude mít rád a kterého může mít rád on.

2. Nemáme v rodině alergika?

Stále stoupá počet lidí a zvláště pak dětí trpících různými alergiemi. Máme-li dítě, které se při kontaktu se sousedovým psem osype nebo dostane astmatický záchvat, určitě nebude koupě psa tím nejlepším nápadem.

Foto: Jan Tichý

3. Souhlasí s pořízením psa všichni členové rodiny?

Pes může být společnou rodinnou radostí, může ale také být zdrojem problémů. Pořizovat si psa gigantického plemene a bydlet při tom v bytě 1+1u tchýně, která se bojí i jezevčíka, určitě není příliš rozumné.

4. Dokážu ho vychovávat?

Veterináři, výcvikáři, rozhodčí pro posuzování exteriéru psů, ale i řadoví občané mohou potvrdit, že počet nevychovaných psů roste. Tím nejsou v žádném případě myšleni psi agresivní, o kterých lze říci, že byli, jsou a určitě i budou spíše výjimkami, ale psi, kteří díky špatné výchovné péči majitele jsou obtížní pro celé okolí a s velkou pravděpodobností i pro svého pána. Do této kategorie patří štěkálci, psi skákající na všechny lidi, rváči, psi loudící, psi honící kola i běžce atd.

Z hlediska budoucí výchovy psa hraje velkou roli volba plemene. Je velmi rozumné si zjistit, za jakým účelem bylo plemeno, které se nám líbí, vyšlechtěno. Uvažujeme-li např. o krásně zbarveném výmarském ohaři, měli bychom si také uvědomit, že to je pes lovecký a pes, od kterého se očekávala určitá „tvrdost“. Je to tedy pes, který potřebuje hodně pohybu a pes, který potřebuje laskavé, ale nekompromisní vedení.

Pro neprůraznou, velmi zaměstnanou a v malé garsonce bydlící slečnu tedy asi nebude tím nejlepším plemenem. Nemusí být, stejně jako řada dalších loveckých plemen ani tím pravým ořechovým pro Hanspaulku. Ať se nám to líbí či ne, je Šárecké údolí revír, je v něm zvěř a nezvládnutý pes znamená problém.

5. Budu na něj mít čas?

Pes není televize, kterou lze vypnout, ani koloběžka, kterou lze odložit do sklepa. Pořídím-li si psa, pořizuji si jej na deset a více let a po celou tuto dobu musím počítat s jeho nároky na můj čas. Určitě není rozumné si pořizovat psa v době, kdy se chystáme na roční stáž do Anglie.

6. Kdo s ním bude chodit ven?

To, že je psa nutné pravidelně vyvenčovat asi nikoho nepřekvapí. Loužičky či hromádky jsme schopni tolerovat u malých štěňat, dospělý pes by se měl vykonávat a také většinou vykonává potřebu jinde než v bytě svého majitele.

Řadě lidí ale uniká to, že většina plemen potřebuje i dostatek pohybu. Je třeba tedy zvážit, zda máme dostatek času i energie na to, abychom psovi v této oblasti vyhověli. Každodenní procházka se psem přestává být radostnou záležitostí v okamžiku, kdy je dvacet stupňů pod nulou a nám právě vytrhli zub moudrosti.

Řada lidí si myslí, že pes patří do vilové čtvrti k domům se zahradou a že se s ním pak nemusí chodit na procházky. Hluboce se mýlí. Zahrada potřebný prostor pro pohyb psovi neposkytuje. Znám hodně spokojených psů bydlících v panelácích, s kterými jejich majitelé chodí pravidelně a na dostatečně dlouhou dobu ven. Znám i smutné a leckdy zanedbané psy sedící za plotem, které nikdo mimo zahradu nevezme.

7. Jak jsme na tom, vzhledem k držení psa, s bydlením?

Je třeba rozhodnout, zda pes bude v bytě či kotci. Pokud zvolíme kotec, je třeba přemýšlet nad jeho umístěním a také se domlouvat se sousedy. Takový celý den vyjící nebo štěkající psí nešťastník je problémem pro celé okolí.

8. Kam s ním?

Dovolená je část roku, na kterou se všichni určitě těší. Jsou místa, kam nás pes může doprovázet, jsou místa, která jsou pro psy nevhodná nebo kam psi prostě nesmí. Je tedy třeba zvážit, zda dovolenou budeme přizpůsobovat potřebám psa, či zda jsme po nezbytně nutnou dobu schopni zajistit péči o něj jiným způsobem. Podobné problémy mohou čekat i ty z nás, pro které je pes jediným životním společníkem. Péči o něj musíme zajistit v době, kdy nás chřipka drží v posteli a nakonec i v případě, že jsme nuceni strávit nějaký čas v nemocnici.

9. Mám na to?

Pomíjet nelze ani otázku finanční. Lidé většinou počítají s tím, že se štěně kupuje, že tedy za něj určitou částku zaplatí. Trochu jim ale uniká, že tím výdaje spojené s držením psa zdaleka nekončí. Je třeba počítat s náklady na krmení, něco stojí veterinární péče (pravidelné očkování a záležitost nadmíru smutná – nemocný pes) a samozřejmě tolik diskutované poplatky ze psů.

10. Budu schopen či schopna nechat psa být psem?

Jako jeden z největších problémů řady majitelů by se dalo označit polidšťování psů. Tendence přisuzovat psům lidské pohnutky i lidské vzorce chování jsou častější, než by se na první pohled zdálo. Ten kdo se chce vyhnout potížím, kdo chce být spokojen se svým psem a kdo chce, aby spokojený byl i jeho pes, si musí uvědomit, že i když se ten tvor na nás krásně dívá, vypadá, že za chvíli promluví, je moudrý a laskavý, stále je to pes a tedy zvíře sice inteligentní, ale přesto zvíře, kterému nemůžeme vnucovat lidské chování.

Jak již bylo řečeno, by si výše uvedené otázky měl klást ten, kdo si pořizuje psa. Stejné otázky by v rámci možností zájemci o štěně ale měl klást i chovatel prodávající štěně a asi také zaměstnanec útulku hledající pro opuštěné zvíře nového majitele. Jak ukazují zkušenosti naše i v jiných státech, řada problémů vzniká tam, kde nový přírůstek v rodině nesplňuje to, co od něj bylo očekáváno nebo spíše má na své majitele nároky, které nikdo nečekal.