Nežádoucí reakce na potravu u psů

Nežádoucí reakce na potravu u psů rozdělujeme na dvě skupiny, a to podle toho, zda se na ní podílí imunitní systém. Pokud se jedná o imunologickou odpověď zprostředkovanou protilátkami skupiny IgE, jedná se o potravní alergie u psa. Pokud odpověď organismu není vyvolána imunitním systémem, označujeme ji jako potravní intoleranci.

Alergie na potravu

Potravní alergie u psa je imunologická odpověď na pozřený alergen ve stravě. Příznaky jsou bohužel stejné jako u alergií na alergeny z prostředí, to znamená kožní potíže. U některých psů se mohou objevovat i příznaky trávicí a u starších jedinců byly zaznamenány i neurologické příznaky jako ztráta paměti, zmatenost a kognitivní dysfunkce (změny poznávacích funkcí). Velmi zřídka bývají popisovány i dýchací potíže a astma.

Alergická reakce na potravu se může projevit i jako anafylaktický šok, to je akutní reakce objevující se v řádech minut po pozření inkriminované stravy. Většinou se projeví rozsáhlými otoky na tváři, pyscích, uších, očních víčkách a spojivkách. Může, ale nemusí být doprovázena i svěděním. Uvádí se, že potrava je příčinou 10% alergií u psů. U zdravých zvířat jsou antigeny v potravě imunitním systémem tolerovány. Pokud tato tolerance z nějakého důvodu vymizí, spouští se alergická reakce.

Alergenem většinou bývá rozpustný protein nebo glykoprotein o větší molekulové hmotnosti. U psů jsou nejčastější alergeny odvozené z hovězího nebo kuřecího masa, kukuřice, pšenice a sóji. Je zapotřebí si uvědomit, že žádná taková složka stravy není sama o sobě alergenní.

Psi se stávají alergickými vůči těm potravinám, které konzumují nejčastěji. K tomu přispívají další faktory, které poškozují normální střevní slizniční bariéru – viry, bakterie, paraziti, toxiny, atd. Alergen se tak snáze dostane k imunitní tkáni střeva a může spustit přehnanou odpověď. Proto se nedoporučuje při běžných průjmech podávat nějaký nový druh masa, aby na něj nedošlo k vytvoření alergie. A na druhou stranu se u zdravých jedinců doporučuje je střídat, aby si tělo na různé antigeny zvykalo a tolerovalo je.

Potravní pokus

K diagnostice potravní alergie se jako „zlatý standard“ používá potravní pokus. Skládá se ze dvou fází: eliminační diety a provokační diety.

Eliminační dieta by měla obsahovat jeden zdroj masa a jeden zdroj sacharidů, nejlépe takový, který pes ještě nikdy neměl. Je možná domácí strava nebo komerčně vyráběné granule nebo konzervy.

Eliminační dietou je i dieta s hydrolyzovanou bílkovinou, tj. bílkovinou rozloženou na tak malé molekuly, že by na ně imunitní systém neměl reagovat. Pro výběr surovin pro eliminační dietu je možné použít i alergologické testy z krve, které testují IgE protilátky proti jednotlivým surovinám. Do diety potom zařazujeme ty, proti kterým pes nemá v krvi žádné protilátky.

U komerčních diet někdy může být ale problém v tom, že obsahují i složky, které nejsou ve složení deklarovány. Existuje řada studií, které prokázaly přítomnost jiných druhů živočišné bílkoviny, než které byly uvedeny na obalu výrobku. Týkalo se to suchých i vlhkých diet, potravních doplňků i pamlsků.

Dalším limitujícím faktorem může být kontaminace granulí skladovými roztoči, kteří jsou častými příčinami atopií. Pejsek tak reaguje na roztoče, a ne na krmivo samotné, což falešně diagnostikujeme jako potravní alergii. Doporučuje se otevřené pytle s krmením uchovávat v nádobách s pevně těsnícím víkem. Roztoči se totiž dokážou dostat i do uzavíratelných pytlů. V případě kožních projevů bychom eliminační dietu měli dávat dva až tři měsíce, kůže reaguje pomaleji. V případě trávicích potíží to je zhruba čtrnáct dní než se efekt projeví.

Pokud byla eliminační dieta úspěšná, to znamená, že příznaky alergie vymizely, doporučuje se další krok, kterým je provokační dieta. Ta spočívá v postupném zařazování předchozích složek stravy, aby se zjistilo, která vyvolá opětovné vzplanutí příznaků. Je tedy zřejmé, že k tomuto kroku už je málokterý chovatel ochoten přistoupit.

Potravní intolerance

Potravní intolerance je abnormální reakce na potravu nebo potravní doplněk, která nemá imunologický základ. Takové reakce jsou různé a většinou závisí na dávce. Pravděpodobně se jedná o častější příčinu trávicích potíží než alergie. Patří sem tzv. farmakologické reakce, které jsou spuštěny farmakologicky aktivními látkami v potravě. Většinou způsobují zvýšenou pohyblivost střev, která vyústí v průjem.

Příkladem je glutamát sodný (potravní aditivum) nebo kasomorfin (součást mléka). Do této skupiny reakcí ale patří i nechvalně proslulý theobromin z čokolády, který vyvolává vedle trávicích potíží i potíže neurologické, kardiovaskulární a ledvinné. Za farmakologické reakce ale může i obyčejně „zkažené“ jídlo, kdy bakterie v něm obsažené tvoří tzv. vasoaktivní aminy, které vyvolají průjem a zvracení.

Jedním z vasoaktivních aminů je i histamin, látka, která se mimo jiné podílí i na alergických reakcích. Některé potraviny ho obsahují větší množství, takže po jejich konzumaci se u jedinců, kteří ho pomaleji odbourávají, objeví příznaky alergie. V tomto případě hovoříme o pseudoalergii. Pro psy toto nebezpečí hrozí od ryb a korýšů.

Dalším typem reakcí je reakce metabolická. Ta je způsobená vrozenou genetickou chybou v metabolismu. Nejznámějším příkladem je laktózová intolerance způsobená nedostatkem enzymu laktáza potřebného pro trávení mléčného cukru. Po mléce nebo mléčných výrobcích s laktózou se objevují příznaky jako plynatost, nadýmání, bolest břicha a průjem. Enzym je součástí kartáčového lemu sliznice střeva a existuje podezření, že se tento defekt může vytvořit i druhotně po prodělání akutní virové střevní infekce.

Dalším příkladem metabolické reakce je neschopnost vylučovat měď z těla u některých dobrmanů. To vede až ke chronickému zánětu jater. Také dietní chyby, ať už nevhodné „lidské“ jídlo nebo přejídání se, vedou k metabolickým příčinám špatného trávení. Důležitá je i vstupní kvalita surovin používaných k výrobě krmiva. Dlouhodobý příjem krmiva s rezidui antibiotik a jiných látek používaných v zemědělství může vést k chronickému zánětu střev.

Čtěte také: Alergologické vyšetření psa


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Dědičné potíže border teriérů

Geneticky podmíněná onemocnění ztěžují chov celé řady plemen. Dříve jsme se podobnými věcmi moc nezabývali. Možná jsme je brali jako běžný průvodní jev chovu psů a v řadě případů si mysleli, že se jedná o následky jiného onemocnění, např. různých viróz nebo otrav. Pravdou je, že se dnes snad u každého plemene nějaký dědičně podmíněný zdravotní problém vyskytuje. O tom, jak moc je závažný, pak rozhoduje jeho dopad na život a pracovní využití psů a také četnost, v jaké se v populaci plemene vyskytuje.

Svou „Achillovu patu“ má i plemeno, které si získává stále více příznivců a kterým je malý výborně ovladatelný a pracovitý border teriér. Onemocnění se nazývá Canine Epileptoid Cramping Syndrome, najít jej lze také pod zkratkou CECS a mezi chovateli bývá označováno jako křeče border teriérů. Charakter onemocnění asi nejlépe vystihuje slovo cramping. Je odvozeno od slova cramp, které pochází z angličtiny a má celou řadu významů. Mezi ně např. patří svěrák, ale také ochromení nebo postižení křečí.

Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění, které je považováno za metabolickou, nervovou a svalovou poruchu. Občas je zaměňováno s epilepsii, ale epilepsií v pravém slova smyslu není. Nedochází při něm k pravidelným záškubům, ale spíše ke ztuhnutí svalů. V poslední době se objevily zprávy hledající příčinu probíraného onemocnění v negativní reakci na lepek.

Čtrnáctiletá fenka, CECS ji trápí od dvou let. Vpravo trojice zdravých psů, foto Jan Tichý

CECS je onemocnění, které má tak zvaný záchvatovitý charakter. V praxi to znamená, že se střídají období, v kterých je pes zcela bez problémů s krátkým obdobím křečí. Ty se mohou vyskytovat v různé formě. Nejčastěji se onemocnění projevuje křečovitým strnutím končetin. Hrudní končetiny se napínají před a pánevní za tělo. Pes trochu vypadá, jako by se protahoval. Končetiny jsou ztuhlé a nelze je ohnout. Při silnějším záchvatu pes upadá na bok a v křeči zůstává několik vteřin až minut. Po odeznění křeče bývá lehce dezorientován, ale poměrně rychle se vrací do normálního stavu.

U celé řady nervových onemocnění lze vypozorovat vyvolávací impuls. U CECS to nefunguje. Křeče se dostavují u psů v afektu, u psů v naprostém klidu a poměrně často u psů po větší zátěži, např. po návratu z lesa nebo z delší procházky.

U všech onemocnění je důležité odpovědět na čtyři otázky. Co je způsobuje, jak je prokázat, jak je léčit a jak jim předcházet. V případě křečí border teriérů se zatím moc neví, co onemocnění vlastně způsobuje. Jediná známá skutečnost je to, že se jedná o problém dědičný a že významnou roli hraje metabolismus psa.

Stejně problematické to je s průkazem onemocnění. Nezbývá nic jiného než postupovat metodou vylučovací, tedy zjišťovat, zda se nejedná o jinou chorobu. Požadováno bývá široké laboratorní vyšetření zaměřené na funkci vnitřních orgánů. Zejména bývá doporučováno stanovení žlučových kyselin, které může rozhodnout, zda se nejedná o tak zvaný jaterní shunt (vrozená cévní anomálie jater) a doporučovaná jsou i vyšetření zaměřená na onemocnění slinivky břišní (pankreatopatie). V obou případech mohou být křeče jedním z průvodních příznaků.

Doporučováno bývá i vyšetření neurologické. Velmi důležitá je anamnéza, tedy informace podávané chovatelem a zcela ideální je, pokud majitel natočí psa v záchvatu na video. V dnešní době mobilních telefonů s velkou výbavou to není velký problém a video nebo alespoň fotografie dokáží ve správné diagnóze výrazně pomoci. Ono se těžko určuje onemocnění, které veterinární lékař zná jen z popisu a v ordinaci pes většinou záchvat nedostane. V Evropě zatím, alespoň pokud je mně známo, žádná genetická laboratoř průkaz CECS nenabízí.

Vzhledem k tomu, že Canine Epileptoid Cramping Syndrome je onemocnění dědičné, úplné vyléčení psa není možné. Léčba se tedy zaměřuje na tlumení příznaků. Léky podávané u jedinců postižených epilepsií v případě CECS většinou nefungují. Výrazně úspěšná ale bývají dietní opatření.

Border teriér, foto Jan Tichý

Vhodné je sáhnout po některé komerční dietě. Občas pomáhají diety zaměřené na onemocnění ledvin, v kterých bývá nižší obsah bílkovin, a někteří veterináři doporučují bezlepkovou dietu.

Velmi složitá je otázka prevence. Canine Epileptoid Cramping Syndrome patří mezi geneticky podmíněná onemocnění. Jedná se o autozomální recesivní typ dědičnosti. V praxi to znamená, že vlohu pro onemocnění musel postižený jedinec získat jak od otce, tak od matky. Vzhledem k tomu, že genetické vyšetření není dostupné, nemá chovatelský klub možnost věc ošetřit v podmínkách pro zařazení do chovu.

Řešení problému je nejvíce v rukou chovatele. Není přece rozhodující, kdo mně nebo spíše mému psovi co prokázal. Rozhodující je to, co o něm vím, co vím o jeho zdravotním stavu a také to, zda jsem schopen či schopna říci: „Jsi pracovitý a výstavně úspěšný pes nebo fena, ale do chovu nepatříš!“ Je to i o ochotě majitelů psů a fen oznámit poradci chovu, že právě u jeho zvířete se něco podobného ukázalo. Pak jde udělat sice omezená, ale přece jen nějaká opatření v rámci chovu plemene jako celku.

Velký problém spočívá v tom, že se Canine Epileptoid Cramping Syndrome se neobjevuje u štěňat, ale většinou u jedinců ve věku 2-6 roků. V praxi to znamená, že leckterý postižený pes nebo fenka do chovu zasáhli dřív, než i ten nejslušnější chovatel věděl, že se jedná o nemocné jedince.

Je třeba si uvědomit, že pokud z našeho chovu vyjde štěně, kterému chybí zub nebo má ucho jinak nesené než požaduje standard, je to smutné, ale nebrání to psovi, aby prožil plnohodnotný psí život, dělal svému pánovi radost a odvedl požadovanou práci v praxi. Pokud odchováme štěně, které se bude s nějakou chorobou a Canine Epileptoid Cramping Syndrome do této oblasti určitě patří, potýkat celý život, připravujeme jemu i jeho majiteli řadu let trápení a problémů. A to by cílem chovu psů v žádném případě být nemělo.


Čtěte také: Otazníky kolem genetických vyšetření


Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření

rezervace online