Péče o psí oči

Byla jsem tu před týdnem a napsal jste Grácii framykoinovou mastičku. Už jsme ji do oka dali dvakrát, ale nějak to nezabírá, Nemáte něco silnějšího?“ z veterinární ordinace

Pro péči o oči psa je velmi podstatné prostředí, v kterém žije. Jinak působí prašné ovzduší města a jinak čistý horský vzduch. Zvláštní pozornost je třeba věnovat psům pohybujícím se v okolí stavby. Takový poprašek nehašeného vápna, který se dostane do psího oka a tam vlivem vlhkosti vyhasí, dokáže způsobit nenapravitelnou škodu.

Vše velmi úzce souvisí s ročním obdobím. Pro lovecké psy nebo psy pohybující se venku a volně, je z pohledu očí náročné jaro. Pyl uvolňující se z květů dokáže udělat ve spojivkovém vaku psa žluté závěje. Oko samozřejmě reaguje výtokem a nedojde-li k ošetření, tedy i zánětem.

Ještě složitější bývá období, kdy dozrávají např. travní semena. I ta se dokáží v nečekaném množství dostat do spojivkového vaku a způsobit velké potíže. Majitel, jehož pes se pohybuje po louce nebo poli, by měl po návratu domů oči psa důkladně prohlédnout a má-li podezření, že se do oka něco dostalo, vypláchnout je.

Je smutné konstatování, že ve spojivkovém vaku psa lze najít nejen pyl nebo travní semínka, ale u některých plemen, kde je na výstavách běžné pudrování a bělení srsti, i použitý přípravek. Rozhodčí hodný toho jména požaduje okamžitou nápravu a to i za cenu toho, že pes nebude hodnocen.

Jak o psí oči pečovat

O důvodech působících oční potíže by se dalo psát dlouhou dobu a stejně by se všechny možnosti nevyčerpaly. Majitele psa ale zajímá, jak má prakticky o oči svého psa pečovat a kdy má vyhledat pomoc veterináře.

Podstatné je, že oko psa je neustále vlhčeno. Část této tekutiny odchází slzným kanálkem do dutiny nosní, část vytéká vnitřním očním koutkem, kde se v podobě hustší hlenovité a někdy zabarvené hmoty usazuje. Hovoří se o ospalcích a je třeba si uvědomit, že v určité míře jsou normálním projevem samočisticí schopnosti oka.

Ospalky ale dokáží srst v okolí oka slepit, a pokud nejsou odstraněny, mohou se stát živnou půdou pro řadu infekcí. Je tedy třeba oční koutky zvířete kontrolovat a případné usazeniny odstranit. Sekret vytékající z oka má jiné pH než kůže a to způsobuje u bílých plemen nepříjemně vypadající žloutnutí nebo hnědnutí srsti. U běžného psa není, mimo kontroly a případného odstranění ospalků, důvod k další péči.

https://www.labvet.cz/blog/labvet-podcast/

V případě, že máme pocit, že výtok z oka je příliš silný či v okamžiku, kdy je podezření, že ve spojivkovém vaku zůstalo něco, co tam nepatří (semena, pyl, zbytky ostříhaných chlupů nebo prach) může majitel spojivkový vak psa vypláchnout. Pokud pes oko bolestivě mhouří a výtok z oka je hnisavý, je třeba navštívit veterináře.

Bez ohledu na to, zda se jedná o domácí ošetření, první pomoc nebo cílenou léčbu, je třeba odpovědět na dvě otázky: „Co použít a jak to použít?“

Co? – přípravky používané do očí se zhruba dají rozdělit do dvou kategorií – na tekutiny (výplachy, kapky) a různé typy mastí. Platí zásada, že na ošetření očí používáme pouze přípravky k tomu určené. Nejvhodnější jsou ty zakoupené v lékárně nebo u veterináře a pak na nich bývá místo určení (oko) uvedeno.

Možné je využít i domácích zdrojů. Vhodný je např. slabý odvar heřmánku (musí být scezený, určitě nelze psovi do oka lít i okvětní lístky) a v případě nutnosti lze sáhnout i po převařené vodě.

Obecně by se dalo říci, že majitel psa používá preventivní přípravky (borová voda, světlíkové kapky atd) určené spíše k výplachu a kosmetickému ošetření oka. O použití věcí silnějšího kalibru (např. antibiotické masti) by měl rozhodovat veterinář. Přístup: „Dneska má to očíčko začervenalé, dám mu tam trochu ophtalmo-framykoinu,“ je poměrně častý, ale zcela nesmyslný. U antibiotických přípravků je třeba dodržet mimo jiné i délku doby podávání.

Jak? – vždy platí, že vše, co se do oka dává, musí být čisté a s odpovídající expirační dobou. Používané pomůcky nesmí být ostré a je třeba se vyhnout tříštivým a lámavým materiálům.

Pokud je třeba něco otírat nebo vytírat, je rozumné použít gázu nebo přežehlený kapesník. Z obvazové nebo buničité vaty se může jejich část uvolnit a místo čistého oka máme oko s cizím tělesem a to tělesem bobtnajícím a velmi nepříjemným.

Techniku ošetření oka lze rozdělit na ošetření okolí oka a aplikaci léků či odpovídajících přípravků do oka.

Ošetření okolí oka – spočívá v odstranění ospalků, v případě větších problémů např. i hnisavého sekretu. Usazeniny okolo oka je možné setřít kouskem čisté gázy. Jsou – li zaschlé, je třeba je napřed navlhčit (převařenou vodou, borovou vodou, heřmánkem, světlíkovými kapkami) a pak odstranit.

Někdy se stane, že je výtok z oka tak silný nebo ospalky jsou tak dlouho nalepeny, že dojde i k porušení kůže. V takovém případě je třeba se poradit s veterinářem, jak problém ošetřit. Hrozí totiž nebezpečí, že špatně zvolený postup podráždí i samotné oko.

Zvláštní péči vyžadují lymfatická plemena s volnými víčky jako jsou třeba bloodhoundi. Foto Jan Tichý

Aplikace léků

Aplikace léků – není vždy úplně jednoduchou záležitostí. Jsou psi, kteří si nechají líbit úplně všechno, většina psů ale považuje oční kapky a mastičky za záležitost, které je nutné se bránit. Je třeba si uvědomit, že se manipuluje v těsné blízkosti oka, a že podávání léku má pomoci, nikoliv ublížit. Platí několik zásad:

  • fixace psa – srozumitelně řečeno je psa nutno do určité míry znehybnit. Rozumné je, pokud se na zásahu mohou podílet dvě osoby. Jedna psa drží, druhá aplikuje lék
  • trochu složitější je situace, kdy neklidného pacienta ošetřuje jeden člověk. V praxi to vypadá tak, že člověk tiskne předloktím krk psa ke svému tělu a palcem a dlaní přidržuje jeho mordu. Druhou rukou pak dává lék. Pes má omezený pohyb, ale mast nebo kapky už asi není možné aplikovat v doporučovaném směru.
  • je třeba počítat s tím, že pes může prudce trhnout hlavou. Je tedy nutné postupovat tak, aby člověk mohl snadno ucuknout. Více prostoru pro manipulaci a také přímočařejší pohyb umožňuje upažení než předpažení. Ten, kdo aplikuje lék pravou rukou, začíná vlevo a naopak ten, kdo používá ruku levou vpravo.
  • doporučuje se k oku přibližovat zezadu. Pes tak nevidí např. kapátko či mast a má tedy i menší tendenci se bránit.
  • podávání léku směřujeme šikmo. Kónus oční mastičky nebo kapátko nemůže být kolmo k oku. Pokud by pes škubl hlavou, přehnaně řečeno „se mu zapíchneme přímo do oka.“ Při šikmém postavení se kapátko nebo mastička spíše odsune nebo alespoň po povrchu oka sklouzne.
  • v rámci možnosti aplikujeme kapky nebo mast do spodního spojivkového vaku. Je prostorný a není velký problém lehce odhrnout spodní víčko a spojivkový vak tak zpřístupnit. Příslušný přípravek pak jemným promnutím očních víček rozetřeme po celé ploše oka
  • do oka patří jen čisté věci. Při opakovaném použití přípravku se může stát, že část materiálu, která přišla při posledním ošetření do kontaktu s okem psa, zůstane v kónus masti nebo v očním kapátku. Proto je rozumné před ale i po použití přípravku několik kapek odkápnout či vytlačit několik milimetrů masti, přebytečný materiál otřít a do oka pak aplikovat to, co s vnějším prostředím pravděpodobně zatím do kontaktu nepřišlo.
  • po ošetření je třeba psa chvilku hlídat. Řada jedinců se snaží mast či kapky z oka odstranit. Třou hlavu o koberec či trávu nebo si oči otírají tlapkami a hrozí tedy nebezpečí, že dojde k dalšímu podráždění oka
  • pokud je třeba oči psa ošetřovat pravidelně, je rozumné po zásahu odměnit psa nějakým pamlskem. Takový „žravý“ pacient často sedí v určenou hodinu před místem, kde je lék uložený a velmi výmluvně upozorňuje majitele, že je čas na jeho ošetřování.
Aplikace masti a kapek. Foto Jan Tichý

Majitelé psů se často ošetřování očí svého čtyřnohého přítele bojí. Je ale třeba se k problému postavit čelem. Rozumnější je občasná domácí péče než z malého, ale zanedbaného problému vznikající dlouhodobé onemocnění vyžadující náročnou péči. Pokud už je třeba psovi do očí dávat mast nebo kapky, je určitě lepší, pokud se opravdu do oka dostanou a nezůstávají díky neschopnosti majitele na srsti čtyřnohého pacienta.

I tady platí, že velmi důležité je, co s naším psem děláme, když je malým štěnětem, tedy v době rané socializace. Právě tehdy je možné psa navyknout na to, že s ním různým způsobem manipulujeme, že mu saháme do mordy, na uši i do očí. Většina psů pravděpodobně „dětský trénink“ v dospělosti nevyužije. Stále ale platí, že lepší je být připraven. Těch několik centimetrů ovzduší nad zemí, v kterých se naši psi pohybují, čistotou neoplývá a očních problémů k malé radosti všech zúčastněných přibývá.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Může nás pes nakazit?

Náš pes má diagnostikovaného stafylokoka, může se přenést i na nás?

Stručná odpověď zní: ,,Ano, ale velmi vzácně.“

Většina kožních infekcí u psů bývá způsobena bakterií Staphylococcus pseudintermedius. Ta je běžnou součástí psí bakteriální mikroflóry, a lze ji proto vykultivovat ze sliznic a kůže 90% zdravých psů.

Jestliže dojde k nějakému narušení kožní bariéry (např. při alergii) nebo vytvoření vhodného mikroklimatu (např. úzký zvukovod plný mazu), začnou se tyto stafylokoky rychle množit a vyvolají zánět. Naštěstí i přesto, že do kontaktu s nimi přichází denně velké množství lidí, jsou zdokumentované infekce člověka ojedinělé.

V Kanadě vyhodnotili nálezy z jedné velké regionální laboratoře. Během dvou let bylo pozitivních 24 případů, což činilo pouhých 0,05%. Nejčastějším místem infekce byly měkké tkáně, ale v jednom případu se jednalo o infekci v místě kloubní náhrady a v jednom případu o sepsi. Průměrný věk nemocných byl 61 let a většinou trpěli nějakým dalším onemocněním, například cévně-srdečním nebo cukrovkou.

Není tedy nutné mít přehnané obavy, ale rozhodně je dobré dodržovat základní zásady hygieny, obzvláště, když ošetřujete kožní problémy vašich mazlíčků.

A bohužel i mezi těmito stafylokoky se objevují kmeny, které v různé míře odolávají antibiotikům. Proto by se neměla zkoušet další a další, když jedna nezaberou (to může jen rozšířit jejich odolnost), ale mělo by se provést bakteriologické vyšetření a vhodná antibiotika vybrat podle testu citlivosti.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Dovolená se psem

Blíží se léto a mnozí z nás se chystají se psem k moři. Začíná tak nabývat na aktuálnosti otázka: „Co tam můj pes může chytit a jak ho před tím ochránit?“

Z vážnějších infekcí to je dirofilarióza neboli srdeční čevivost a leishmanióza. Z méně závažných se nově objevila thelazióza, neboli oční červivost.

Srdeční červi

Dirofilaria immitis neboli vlasovec psí je už mezi chovateli poměrně dobře známý díky screeningovým testům na krevní parazity, jejichž je nedílnou součástí, a díky některým ektoparazitikům, která ho mají v indikaci. Larvičky těchto červů přenášejí komáři čeledi Culicidae, kam patří i komáři žijící u nás. Při nedostatečné prevenci tak není vyloučeno, že by se tento zoonotický červ (zoonóza může infikovat i člověka a způsobit u něj plicní dirofilariózu) mohl zabydlet i v našich zeměpisných šířkách.

Infekce může probíhat různě, od zcela bez příznakových, přes hubnutí, slabost, dušnost a chronický kašel až po srdeční selhání. Závisí to na imunitním stavu zvířete a množství larev, které dosáhnou dospělosti a osídlí plicní cévy psa, popř. pravou část srdce. Ač léčba je velmi obtížná, prevence je naštěstí poměrně jednoduchá. Jejím principem je likvidace larviček kolujících v krevním řečišti, dříve než se usídlí v plicních cévách a dospějí. Protože to trvá několik měsíců, je poměrně dost času na včasný zásah. Doporučuje se podat vhodný preparát nejpozději za 30 dní po příjezdu do oblasti výskytu, potom během pobytu aplikaci opakovat každých 30 dní a poslední dávku dát nejpozději 30 dní po návratu.

Antiparazitika s tzv. larvicidním účinkem jsou makrocyklické laktony (ivermectin, moxidectin, selamectin a milbemycin oxim). Pro zdvojení ochrany se doporučuje použít ještě navíc prostředky s repelentním účinkem proti komárům. Screeningové vyšetření na dirofilárie z krve se doporučuje jednou ročně, a to před nasazením příslušného antiparazitika.

Ničivka

Leishmanióza, česky příznačně nazvaná ničivka, je onemocnění způsobené prvoky. Jejich přenos zajišťují komárci rodu Phlebotomus (flebotomy), kteří se u nás naštěstí nevyskytují. Najdeme je ve středomořský státech, jižní Francii a na Balkáně. Podobně jako u dirofilariózy jsou příznaky onemocnění velmi široké, od bezpříznakové infekce přes kožní, trávicí, oční, cévní a kloubní potíže až po fatální selhání ledvin. Prvním příznakem, často podceněným, je kožní změna v místě bodnutí komárem. Může se jednat o jeden nebo více pupínků až vřídků, které spontánně vymizí.

Nejčastější lokalizací jsou ušní boltce, nos a břicho. Profylaxe jako u dirofilariózy neexistuje, jedinou možností je prevence napadení komáry, tedy použití repelentů se syntetickými pyrethroidy (permethrin, deltamethrin) ve formě pipet nebo obojků. A nezapomeňte chránit před flebotomy také sebe, protože leishmanióza postihuje i lidi.

kožní forma leishmaniózy

Orientální červ

Thelazióza je onemocnění, které se v Evropě objevilo relativně nedávno. Jeho označení “orientální červ” poukazuje na původní místa výskytu, kterými byla východní Asie a bývalý Sovětský svaz. Od konce 20.století se začíná rozšiřovat i po Evropě. Zachycen byl v zemích jižní Evropy, ale i v Německu, Belgii, Rakousku a na Slovensku. Dva tzv. autochtonní (tedy původní, nedovezené) případy byly už zaznamenány i u nás. Mezihostitelem je několik milimetrů velká tzv. ovocná muška Amiota (Phortica) variegata.

Dospělci i larvy se živí slzami a očním sekretem různých druhů živočichů, včetně člověka. Najdeme je pod víčky, včetně třetího, a ve spojivkovém vaku. Dráždění oka vede k zánětu spojivek, který je doprovázen zvýšeným slzením až hnisavým výtokem. Později může dojít i k otoku a zánětu rohovky, který může vyústit v rohovkový vřed. Léčba spočívá v odstranění červů v lokální anestezii a použití výše zmíněných larvicidních preparátů.

Srdeční červ, oční červ

Pokud se tedy v této době chystáte i se svým psem někam k moři, měli byste se mít na pozoru nejen před „indickou variantou.“ I váš čtyřnohý miláček si z pěkného výletu za sluncem a vodou může přivézt nepříjemný suvenýr.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Státní veterinární správaJaká jsou pravidla pro cestování se zvířaty do zahraničí?

Veterina SkalkaSrdeční červivost

Hypoplazie zubní skloviny

Hypoplazie je termín, který se používá v souvislosti s nedokonalým nebo spíše neúplným vývinem některého orgánu. Humánní i veterinární medicína zná hypoplazii ledvin, srdeční komory, očního nervu, plic atd.

Existují i hypoplazie, které se na první pohled zdají být jen estetickým problémem. Do této kategorie patří i hypoplazie zubní skloviny. Úsměv, který není zářivě bílý, asi nesluší lidem ani psům. Daleko důležitější ale je to, že porucha zubní skloviny má velký dopad na výživu a v případě psů také na možnost jejich pracovní využití. K poruchám tvorby zubní skloviny může docházet z mnoha příčin, v některých případech se jedná i o problém dědičný. Chovatelé psů by tedy o existenci hypoplazie zubní skloviny měli vědět a její případný výskyt by neměli podceňovat.

Chceme-li vysvětlit, oč se v případě hypoplazie zubní skloviny jedná, je asi rozumné se napřed vrátit do školních lavic a zopakovat si něco o chrupu psa. Řeč ale nebude o řezácích, špičácích, premolárech a stoličkách, ani o zubním vzorci psa.

Z hlediska probíraného problému je důležitá stavba zubů. Na každém z nich můžeme zhruba rozeznat tři části. Ta část, která vyčnívá z dásně se nazývá korunka, část skrytá v dásni kořen a přechod mezi kořenem a korunkou je označován jako krček .

Zub psa je složen ze tří vrstev – zuboviny, tmeloviny a skloviny. Zubovina je velmi tvrdá hmota nažloutlé barvy. Chová v sobě dutinu, v které je měkká zubní dřeň bohatá na nervy a cévy. Dřeň se stará o výživu zubu a nervy v ní uložené dávají organizmu informace o tom, co se se zubem děje a také např. jaké zátěži či tlaku je momentálně vystaven.

Foto Jan Tichý

Žlutavá tmelovina povléká zubovinu kořene a krčku. Korunka je obalena sklovinou. Její barva je bílá a u mladého psa mívá až modravý nádech. S přibývajícím věkem psa může dojít k lehké změně barvy skloviny, která se stává matnější a u psů nad deset let může být nažloutlá.

Barva skloviny se odvíjí od její síly nebo přesněji řečeno tloušťky a také od chemického složení. U psů odpadají vlivy, jako je kouření, pití silných čajů, kávy atd., které u lidí poměrně často vzhled zubů negativně ovlivňují.

Sklovina se latinsky nazývá enamelum a z cca z 95 – 98 % je tvořena anorganickými látkami. Mezi nimi je nejvíce zastoupen vápník, fosfor a hořčík a jen nepatrná část patří do kategorie látek organických. Odborná literatura uvádí, že sklovina je nejtvrdší tkání v těle obratlovců a dosahuje 5. stupně tvrdosti dle Mohsovy stupnice. Pan Mohs byl německý mineralog a svoji stupnici vymyslel v polovině XIX. století. Je postavena na schopnosti jednoho materiálu udělat vryp do materiálu druhého. Má celkem deset stupňů. Na nejnižším místě stojí mastek a na nejvyšším diamant. Zubní sklovině je přiřčeno místo v samém středu stupnice a v praxi to znamená, že zub si poradí s většinou běžných látek. To, že nestačí na křemen, topaz nebo diamant asi nikoho nepřekvapí.

Funkčnost skloviny a tedy do určité míry i funkčnost celého zubu se odvíjí od její tvrdosti, tloušťky a také celistvosti. Jakýkoli nedostatek v této oblasti znamená problém. Zub není schopen vykonávat to, co má a v případě většího poškození se stává citlivý na teplo, chlad a také na tlak. Poruchy skloviny lze rozdělit do dvou částí.

V prvním případě se jedná o mechanické nebo chemické poškození normálně vyvinuté skloviny. Tomuto typu problému je možné předejít kvalitní péčí o psa, a pokud již k nějakému poškození dojde (např. ulomený zub), dokáže stomatolog věc napravit.

Trochu složitější to je v případě druhém, kdy je narušen vývoj skloviny, tedy k probírané hypoplazii. I ta může mít několik příčin. K poruše může dojít u štěňat, jejichž matka v průběhu březosti prodělala nějaké onemocnění. Vývoj mohou narušit i nežádoucí toxické vlivy ve výživě matky v březosti nebo při kojení a také tam, kde podobné věci ovlivnily výživu již odstaveného štěněte.

Nejčastěji se hypoplazie zubní skloviny objevuje v případě, kdy štěně před výměnou nebo v průběhu výměny chrupu prodělalo horečnaté onemocnění. Starší chovatelé si určitě pamatují na termín „psinkový chrup.“ Právě u štěňat, která v době výměny zubů prodělala psinku, se na trvalých zubech ukazovaly poruchy skloviny. Postiženy nemusely být úplně všechny zuby. Hypoplazie se ukazovala hlavně na špičácích a řezácích a projevovala se zažloutlou barvou celého zubu a hnědavými mapami na něm. Časté byly různě velké plochy, na kterých byla sklovina tak narušená, že docházelo nejen ke změně barvy, ale i k narušení celistvosti a síly a výše uvedená mapa vypadala jako mapa plastická. Při větším narušení byla jasně viditelná zubovina. S psinkou se naštěstí v chovu psů nepotýkáme tak často, jako dřív. Existují ale i jiná horečnatá onemocnění, která mohou mít v případě skloviny stejný dopad, jako psinka.

Výše uvedené příčiny nejsou příliš časté a týkají se jednotlivých psů a fen, nikoliv plemene jako celku. Větším problémem je zvyšující se výskyt dědičně podmíněné hypoplazie skloviny. Štěně si prostě vlohu pro onemocnění přinese do života jako nežádoucí dárek od svých předků. Někdy se porucha ukáže již v mléčném chrupu, většinou se ale projeví až u chrupu trvalého.

Majitelé štěňat sledují, kolik zubů jejich budoucímu šampionovi narostlo a jaký má typ skusu. Většinou jim ale uniká, že zuby mají jinou barvu a že místo krásné namodralé bílé jsou žluté, matné a často s různými skvrnami. Ve zvláště těžkých případech tvrdý potah zubu skoro neexistuje a do kontaktu s potravou, hračkami, aportem atd. nepřichází sklovina, ale zubovina. Ta je samozřejmě daleko citlivější, snáze se poraní a obtížně odolává chemickým látkám přítomným v běžné potravě.

Léčba je složitá a hlavně neúspěšná. Postiženým jedincům se většinou dodávají minerály (vápník, fosfor, fluor) a doporučuje se zvýšená péče o hygienu mordy. To všechno jsou ale jen pokusy o usnadnění situace. Nepříjemné je to, že porucha skloviny neskončí jejím nedokonalým vývojem a nepříliš estetickým vzhledem, ale stav se bude zhoršovat.

To, co původně bylo dědičně podmíněným problémem určitého rozsahu, budou dál negativně rozvíjet přirozené životní situace. Do této kategorie patří především potrava a v ní obsažené agresivnější látky. Negativně působí zvýšený tlak na zuby vyvolaný např. aportem, kontaktem se zvěří, tvrdou potravou nebo přetahováním o hračku. Roli budou hrát i v mordě přítomné bakterie, zubní plak a následný zubní kámen.

Zub s narušenou sklovinou se snadno kazí a snadno se láme. Psi s celkovou hypoplazií skloviny do dvou nebo tří let skončí bez zubů a vytrpí si při tom své. Budou schopni přijímat jen kašovitou potravu a o pracovním využití se skoro nedá hovořit.

Dědičně podmíněná hypoplazie zubní skloviny většinou postihuje menší plemena např. parson russell teriéry, border teriéry, jagdteriéry, jezevčíky nebo anglické a americké kokršpaněly. Nevyhne se ale ani plemenům větším. Některé chovatelské kluby se problémem zabývají, některé ani nevědí, že existuje. Vady by si měli všimnout rozhodčí pro posuzování exteriéru psů a měli by ji patřičně penalizovat. Vadu by ale hlavně měli vnímat chovatelé a měli by být schopni říci:“Na takovém psovi nebo fence chovat nebudu!“. Bohužel praxe učí, že lidé v současné době podobná rozhodnutí přijímají velmi těžko. Hledají různé výmluvy, obstarávají si potvrzení od veterinářů o úrazech, otravách a jiných příčinách problému. Brání se i tím, že standardy většiny plemen o kvalitě skloviny nehovoří. To ale ještě neznamená, že by se jí v případě hodnocení exteriéru neměla věnovat pozornost a že bychom měli „množit“ psy s problémem, který je z hlediska psa i jeho majitele velmi závažný.

Čtěte také: Čistit psí uši nebo nečistit?


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online