Mají kočky také chřipku?

Ano, kočky jsou, bohužel, vnímavé ke chřipkovému viru typu A. Ač nejsou přímo jeho rezervoárem, mohou být infikovány jeho různými subtypy. Byly u nich nalezeny protilátky proti lidským chřipkovým virům, psímu chřipkovému viru H3N2 (existuje ještě druhý, ale ten se u koček nenašel) i proti virům ptačí chřipky, včetně vysoce patogenního typu H5N1.

Přirozeným rezervoárem všech chřipkových virů typu A jsou vodní ptáci. Z nich mohou být přeneseny na jiné druhy , kde se mohou adaptovat v subtyp vlastní příslušnému druhu. 

Před časem proběhla velká nákaza subtypem H7N2 (jeden z typů ptačí chřipky) v útulcích v New Yorku, kdy onemocnělo cca 500 koček a onemocnění se přeneslo i na jednoho ošetřujícího veterináře. Naštěstí u něj i u naprosté většiny koček proběhlo celkem lehce.

K přenosu dochází přímým kontaktem s nemocným jedincem, včetně pozření infikovaného drůbežího masa, nebo i nepřímo trusem infikovaných ptáků.

Inkubační doba je krátká, při experimentální infekci byla pouhé dva dny. Klinické příznaky mohou být různé v závislosti na typu viru a infekční dávce. Patří k nim horečka, apatie, výtok z očí a nosu, dýchací potíže, u kmene H5N1 byly navíc pozorovány nervové příznaky a výhřez třetího víčka.

Klinické příznaky nejsou typické pouze pro chřipku, podobně se mohou projevovat i další respirační infekce koček. Diagnóza tak může bý potvrzena pouze laboratorně. Léčba je podpůrná, popřípadě se podávají antibiotika proti druhotné bakteriální infekci.

Otazníky kolem genetických vyšetření

Na zdraví psů je stále více zaměřována pozornost chovatelů a majitelů jednotlivých plemen a také kynologických organizací od klubů přes Českomoravskou kynologickou unii až po FCI. Psy trápí běžná onemocnění, trápí je ale i choroby, které zdědili po rodičích, tedy choroby dědičně podmíněné.

Název tohoto povídání není úplně přesný. Správně by měl znít „Otazníky kolem prokázání dědičně podmíněných chorob.“

Celá řada klubů zařazuje do podmínek pro zařazení do chovu požadavek na vyšetření zaměřená na uvedený typ problémů. Někoho to těší, někomu to vadí a možná tedy stojí za to něco osvětlit a upozornit na některé problémy, s kterými je třeba počítat.

Vyšetření zaměřená na průkaz dědičně podmíněných onemocnění se dělí do dvou kategorií. V první jsou zahrnuta genetická vyšetření, při kterých se ze vzorku krve, stěru ze sliznice mordy nebo ze srsti stanoví, jak je z pohledu určité choroby pes založen. V druhém případě se jedná o vyšetření, při kterém se hledají příznaky daného onemoc-nění nebo přesněji zda se jedná o psa, u kterého se choroba projevila. V odborné terminologii se pak používá označení klinické vyšetření.

Řekne-li se dědičně podmíněná choroba znamená to, že si potomek vlohu pro ni přinesl od obou rodičů. Slovo obou je velmi důležité, protože jen minimum takových chorob má nějakou specifickou dědičnost např. vázanou na pohlaví a jen minimum má dědičnost dominatní, tedy takovou, že stačí vloha od jednoho rodiče a choroba se projeví.

Foto Jan Tichý: cairn terier, chodský pes, stafordšírský bulteriér

U většiny dědičně podmíněných chorob je tak zvaná recesivní somatická dědičnost a nesmyslné z tohoto pohledu bývá např. tvrzení, že „to zdědil po otci, moje fena nic takového nedává.“ Z hlediska genetického založení ve vztahu k určitému dědičně podmíněnému onemocnění rozeznáváme zhruba tři kategorie psů a fen:

1) jedinec je zdravý klinicky i geneticky. Nemoc se u něj neprojeví a vlohu pro ni nemůže předat potomstvu. Výsledek genetického vyšetření je uváděn např. jako clear (čistý) nebo 0/0.

2) jedinec je klinicky zdravý, ale pro dané onemocnění má v sobě vlohu, kterou může předat potomstvu. Takový jedinec bývá označován jako přenašeč – carrier, a tak zní i výsledek genetického vyšetření. Přenašeče nelze odhalit klinickým vyšetřením. Neřekne nám to tedy veterinář při běžné ani podrobné prohlídce psa, ale chceme-li něco vědět, musíme poslat vzorky do specializované laboratoře

3) jedinec je nemocný nebo v průběhu života s největší pravděpodobností onemocní. Výsledek genetického vyšetření zní affected. Takový jedinec vždy vlohu pro onemocnění předává svým potomkům .

Připomenout je asi třeba že to, že to, že je náš pes nebo fenka schopen předat vlohu pro onemocnění zjistíme nejen genetickým vyšetřením. Může nám to ukázat i nepříjemná situace, kdy se po něm či po ní ukáže nemocný jedinec. Stále ale platí, že až na malé výjimky tuto vlohu získává potomek od obou rodičů.

Z chovatelského hlediska jsou psi z první kategorie pro chov ideální. S druhou kategorií by se mělo nějakým způsobem pracovat. Nabízejí se dvě možnosti. Lze přenašeče z chovu úplně vylučovat nebo je možné stanovit pravidlo říkající, že přenašeč může být dáván do páru pouze s jedincem klinicky i geneticky zdravým.

Třetí kategorie by měla být z chovu vyřazena. Problém nastává tam, kde na dané onemocnění nejsou k dispozici genetická vyšetření. To se vztahuje např. na celou řadu očních vad, na epilepsii nebo na cramp border teriérů. U těchto onemocnění nepoznáme, zda je pes klinicky i geneticky zdravý nebo zda se jedná o přenašeče.

Do doby, než se případné onemocnění projeví, nepoznáme ani, že je pes geneticky a následně i klinicky nemocný. Typickým příkladem je např. vyšetření na dědičně podmíněné oční vady, které bývají uváděny pod zkratkou DOV. V jejich případě se může stát, že např. pes působí v chovu a když je mu pět let, choroba se projeví. Přitom se může jednat o psa, který klinické vyšetření očním specialistou absolvoval před zařazením do chovu s výsledkem – negativní (zdravý).

Tolik několik vysvětelní úvodem. Omlouvám se vzdělaným genetikům. Problematika dědičnosti je samozřejmě daleko složitější a vysvětlování všech způsobů dědičnosti by se asi do krátkého článku nevešlo.

Dědičně podmíněné choroby postihují hodně plemen. U některých plemen a některých onemocnění jsou vyšetření povinná, v jiných ne a majitelé psů a fen se pak ptají: „Proč je požadováno tak málo nebo naopak tak moc?“

Povinné vyšetřování je věc velmi líbivá. Hrajeme si ale „na písečku a v peněžence“ chovatelů a je třeba rozhodnout, zda jde o potřebné opatření nebo o populistickou čárku. Než se k něčemu takovému přistoupí, měla by být k dispozici celá řada údajů a dána jasná pravidla.

  1. Mělo by se udělat vyšetření co největší části populace plemene, zatím bez restriktivních opatření, abychom věděli, u kolika psů se dané onemocnění vyskytuje a jak moc je závažné z hlediska života a využití psů. Na základě výsledků lze korektně rozhodnout, zda se opravdu jedná o problém, který je třeba plošně řešit nebo o záležitost preventivního charakteru typu „onemocnění by se mohlo ukázat, vyšetření mu předchází.“ Je prostě něco jiného, je-li postiženo 15-20% populace nebo se řídit tím, že to někde v zahraničí dělají nebo že je nemoc u daného plemene popisována.
  2. Měli bychom vědět, zda existuje či neexistuje genetické vyšetření a pokud ano, zda jej provádí laboratoř, jejíž výsledky jsou obecně uznávány. V případě, že neexistuje pro dané onemocnění genetické vyšetření a problém lze prokázat vyšetřením klinickým, je třeba určit, kdo je bude provádět a zda je třeba je v pravidelných odstupech opakovat (DOV) nebo zda stačí jedno vyšetření (dysplazie kyčelního kloubu, luxace pately). V případě vyšetření je tady situace trochu jednodušší. Komora veterinárních lékařů má na svých stránkách seznam specialistů, jejichž verdikt lze uznávat.
  3. Měli bychom rozhodnout, kdo je oprávěný vzorky na vyšetření odebírat. Zatím to často dělají majitelé psů sami. Nechci podezřívat někoho z podvodů, ale jak znám českou vynalézavost, občas to funguje tak, že se opakovaně nabírá jedinec, o kterém se ví, že je geneticky i klinicky zdravý a jeho výsledky se pak udávají u jmen psů, které v lepším případě nikdo nevyšetřoval, v horším se jedná o přenašeče (carrier) nebo psy nemocné (affected). Ideální je, když vzorky odebírá veterinární lékař, který zároveň potvrzuje i identitu psa.
  4. Dalším důležitým faktorem je velikost chovné základny plemene. Mohlo by se totiž stát, že jedno dobrým úmyslem vedené nařízení natolik zmenší chovnou základnu, že se nevyhneme příbuzenské plemenitbě. České přísloví výstižně hovoří o vylití miminka se špinavou vodou z vaničky. Důvodem toho zúžení nemusí být promoření plemene chorobou, ale prostá neochota majitelů psů je provádět.

Výše uvedené faktory jsou důvodem, proč je důležité zvažovat, co je opravdu nutné a co ne.


Labvet.cz – odběry na genetická vyšetření

rezervace online

Od koho si koupíme příštího člena rodiny?

Rodina se shodla na tom, že si pořídí psa, rozhodli se, zda chtějí psa nebo fenku a volba padla na určité plemeno. Ještě musí zvážit, zda sáhnou po psovi s průkazem původu či po tak zvaném „čistokrevném, ale bez rodokmenu.“

V druhém případě je třeba odpovědět na otázku, proč ten „čistokrevný pes, ale bez rodokmenu,“ průkaz původu nemá? Je-li to proto, že se chovatel nechce zabývat administrativními náležitostmi chovu, lze to pochopit.

Od koho si koupíme příštího člena rodiny?

Velmi často se ale za problémem skrývá povahová nebo zdravotní vada, která neumožňuje psovi nebo fence aby potomstvo s průkazem původu měli. Často uváděné důvody jako „je šestý ve vrhu a rodokmen mít nemůže“ nebo „oni se v chovatelském klubu bojí konkurence“ atd. jsou nesmysl. Zavání podezřením, že se jedná o množitele. A štěně z množírny bývá problémem pro štěně samotné a také psychickou a finanční zátěží pro jeho majitele.

Velmi se také mýlí ten, kdo předpokládá, že takové štěně bude levnější. Opak často bývá pravdou. Pořízení tak zvaného čistokrevného psa, ale bez rodokmenu, je vždy třeba zvážit .

Zájemci o štěně často nevědí, kde zjistit, kdo právě to naše vyvolené plemeno chová a kde jsou štěňata k mání. Zájemce o psa může navštívit výstavu psů, svod, zkoušky nebo bonitaci a vybírat chovatele podle toho, co vidí nebo co si najde v příslušném katalogu. Může také oslovit chovatelský klub, který plemeno zastřešuje a hledat informace tak řečeno „u zdroje”.

Foto Jan Tichý: pomeranian, malý hrubosrstý vendeéský basset, norwich teriér

Hodně lidí hledá v inzerátech. Jedná-li se o odborný tisk nebo informace na webu chovatelského klubu, není to špatný postup. Ostatním inzerátům je lepší se vyhnout. Dokonce o tom hovoří na svém webu Státní veterinární správa (www.svscr.cz). V rubrice „koupě zvířete najdete celou řadu výborných rad a doporučení, čemu se vyhnout.

Zájemci o štěňata se velmi často ptají:Jak poznám solidního chovatele?” Tato otázka je často kladena nejen u nás, ale i v zahraničí a v následujícím textu jsou uvedeny nejčastější odpovědi.

Znaky charakterizující dobrý chov:

  • chovatelská stanice se specializuje na jediné plemeno nebo skupinu plemen
  • chov je tak malý, že všichni psi mají neustálý úzký kontakt s rodinou nebo u většího chovu je zabezpečený kontakt s lidmi různých věkových kategorií. Odborně se tomu říká „socializace psa“.
  • psi mají v místě svého ubytování dostatek místa, porodní bedna, psi i celý pozemek jsou čisté a bez nepřiměřeného zápachu
  • matka štěňat je přítomná, o krycím psovi jsou k dispozici informace, např. fotografie se jménem a adresou majitele
  • štěňata jsou čilá, zvědavá a důvěřivá, chovná fena nereaguje na návštěvu vzrušeně ani agresivně. Vůči osobě chovatele projevují štěňata důvěru a dobře patrnou příchylnost.
  • štěňata nereagují na hlasité zvuky a rychlé pohyby úlekem. Se štěňaty si chvilku hrajte, abyste mohli posoudit jejich reakce.
  • chovatelská stanice neprovádí žádnou agresivní reklamu a nepokouší se vnutit zájemci štěně formulacemi typu „špičková chovatelská stanice,” „prvotřídní chov“ atd. Dobré zboží se přece chválí samo.
  • u plemen, kde se vyskytují dědičně podmíněné choroby má chovatel k dispozici nálezy z vyšetření např. dysplazie kyčelního kloubu obou rodičů, PRA atd
  • k dispozici jsou všechny podklady o chovných zvířatech a to v originálech nebo kopiích (průkazy původu rodičů, doklady o eventuálních oceněních a zkouškách z výkonu, pokud nejsou tyto výsledky uvedeny v průkazech původu, kopie krycího listu, očkovací průkazy štěňat atd)
  • chovatel si udělá čas, aby odpověděl na otázky, vyhne se při tom chovatelské latině. Nepokouší se zájemci vnutit štěně a vyhne se také cenovým srovnáním s konkurencí.
  • chovatel se informuje o budoucích podmínkách držení štěněte
  • štěňata působí čilým a zdravým dojmem, jsou stará 50 dní a více a v době odběru jsou opatřena mikročipem. K dispozici je očkovací průkaz nebo pet pas a v něm uvedené informace o očkování a odčervení
  • chovatel uvede na přímou otázku rovnou bez podmínek a vytáček požadovanou cenu za štěně
  • chovatel dává se štěnětem písemné pokyny týkající se péče o něj a eventuálně smlouvu, v které jsou uvedeny základní informace
  • průkaz původ nemusí být v době odběru štěněte ještě k dispozici, přece jen trvá chvíli, než se průkazy původu vystaví.
Foto Labvet: kokršpaněl, dlouhosrstá kolie, anglický setr

Faktory, jež naznačují pochybné okolnosti:

  • chovatelská stanice se rovná továrně na psy a je základem existence chovatele
  • štěňata vyrůstají bez stálého kontaktu s lidmi a jsou “nacpaní” po několika do malých kotců nebo jsou patrné jiné známky toho, že nejsou chováni v souladu s jejich potřebami
  • matka nebo štěňata se projevují bázlivě, s odporem nebo nedůvěrou vůči osobě chovatele
  • odběr štěňat se uskutečňuje na veřejném místě (benzinová pumpa, nádraží, parkoviště atd) a chovatel odmítá s výmluvami ukázat místo, kde byla štěňata odchována
  • štěňata mají matnou nebo slepenou srst, kalné oči, špinavé uši nebo se nápadně často škrabou
  • chovatel se tváří velmi zaměstnaně nebo raději než o štěňatech mluví o svých příznivých cenách
  • chovatel nabízí štěně za poloviční cenu, za to ale bez papírů nebo se snaží dokázat, že psa tohoto plemene levněji nedostanete
  • chovatel se vyhýbá odpovědím na otázky nebo se uchýlí k výmluvám, když nemá po ruce potřebné doklady
  • chovateli viditelně chybí základní vědomosti a pokouší se odvést pozornost od svých nedostatků
  • štěňata reagují na cizího člověka se strachem, pomalu couvají, jsou flegmatická nebo si nechtějí hrát. Je ale třeba odlišit, kdy se jedná o problém vyplývající z péče o vrh a o štěňata unavená dlouhou předchozí hrou.
  • matka není přítomná nebo reaguje odmítavě, agresivně nebo jeví zřetelné známky „chovatelského přetěžování”
  • štěňata v době odběru (minimálně 50 dní) nejsou doposud očkovaná, odčervená a opatřená mikročipem. Očkování povinné není, ale slušný chovatel se prevencí zabývá.
  • v očkovacím průkazu chybějí data nebo v něm nejsou vlepeny nálepky z očkovací látky nebo jsou potrhané. Různé rukopisy a rozmazaná razítka mohou znamenat falzifikáty.
  • chybí jakékoliv informace o rodičích štěňat
  • chovatel naznačuje, že štěně se má nebo musí prodat rychle
  • chovatel nedává ke štěněti „návod k použití“

Určitě žádný zájemce o štěně neudělá chybu, pokud se s výše uvedeným seznámí a bude se jím v rámci možností řídit. Je ale třeba vzít v úvahu skutečnost, že pes, je živý tvor, a že nic v jeho případě není stoprocentní, a že ne pro všechna plemena platí stejná kriteria.

Asi tedy nelze očekávat, že chovatel čivav nebo welshteriérů bude předkládat výsledky RTG dysplazie kyčelního kloubu, naopak je řada plemen, u kterých se provádějí vyšetření zaměřená i na jiné dědičně podmíněné choroby a výsledky těchto vyšetření by chovatel předkládat měl.

Informace, které chovatel zájemci o štěně předkládá, mohou být velmi různorodé a je třeba je pečlivě zvažovat. Lidé jsou prostě různí a nezkušený člověk snadno odsoudí toho, kdo toho hodně zná a o své vrhy pečuje a naopak za odborníka může považovat toho, kdo se umí dobře „prodat.”

Jedno moudré české přísloví hovoří o tom, jak „samochvála nelibě páchne.” Je také třeba brát v úvahu skutečnost, že podobná kriteria, podle kterých si zájemce o štěně vybírá chovatele, by měla platit i naopak, a že chovatel by měl zvažovat, komu své odchovy prodá.

Jak si vybrat budoucího člena naší rodiny?

Zájemce o psa zváží všechna pro a proti a řekne si, že má dostatek energie, času a prostoru, aby si nového čtyřnohého kamaráda mohl pořídit. Je ale třeba zvážit ještě celou řadu věcí.

Vybíráme si psa. Co o něm máme vědět?

Štěně nebo dospělého psa?

Rozhodnutí, zda novým přírůstkem bude psí miminko či starší čtyřnohá dáma nebo usedlý pan pes, záleží na podmínkách a představách majitele. Štěně si můžeme vychovávat k obrazu svému. Znamená to ale různě dlouhé období „loužiček“, než se pes naučí čistotě.

Znamená to i leccos rozkousaného a zničeného, než ze štěněte vyroste kultivovaný jedinec. Znamená to i hodně času, věnovaného výchově. Ono jen naučit psa, že má na povel přiběhnout, že se nemá zmítat na vodítku nebo že nemá znečisťovat byt ani městské chodníky, není nic jednoduchého.

Pokud psa nevychováme, stává se zdrojem potíží pro nás a pro naše okolí. Pokud jeho výchovu zvládneme, bude naším nejlepším společníkem, vedeným tak, že vyhovuje právě našim představám.

Koupě dospělého psa může řadu uvedených problémů odstranit. Otázkou vždy je, proč se někdo dospělého psa zbavuje. Hrají roli osobní problémy majitele nebo je vina v povaze či zdravotním stavu psa? Ne vždy totiž máme jistotu, že si pořizujeme zvíře, které zvládá základy psího slušného vychování.

Ne vždy také máme jistotu, že starší pes bude bez problémů poslouchat naše povely a tolerovat naše děti. A ne vždy máme jistotu, že nás pes v průběhu doby nepřekvapí opakujícím se zdravotním problémem.

Samostatnou kapitolu tvoří psi nalezení, na kterých je vidět, že za sebou mají řadu nepříjemných zkušeností. Rozhodující není, zda se jich ujme přímo ten, kdo je nalezl, či zda nového majitele musí hledat prostřednictvím psího útulku.

Někdy trvá delší dobu, než se pes z dřívějších zážitků vzpamatuje, získá důvěru ve svého člověka a začne žít normální psí život. Péče, kterou kdokoliv z nás takovému psovi věnuje, se mnohonásobně vrací.

Dojemné příběhy o vděčnosti psa za poskytnutý domov a přátelství člověka vypadají na první pohled velmi barvotiskově a zdá se, že patří spíše do oblasti mírně pokleslé literatury. Přesto jsou většinou pravdivé.

Foto Jan Tichý: kavalír King Charles španěl, malý münsterlandský ohař, peruánský naháč

Psa nebo fenu?

Určitě nelze jednoznačně rozhodnout, které pohlaví je lepší. Zkušenost učí, že fenky bývají přítulnější a ovladatelnější.

Leckoho však od feny odrazují potíže, které očekává v souvislosti s jejím barvením a případným mateřstvím. Někomu může více než fena vyhovovat osobnost psa – samce.

Ten bývá dominantnější a i jeho provázejí potíže, patřící do oblasti reprodukce. Takový „zamilovaný“ pes dokáže ztratit hlavu, jeho vyvolená je pro něj důležitější než majitel a o poslušnosti se nedá hovořit.

Pes je také trochu náročnější z hlediska venčení. Fence většinou stačí udělat jednu dostatečně velkou loužičku. Pes si chce označit celý rajón a proto jej potřebuje každý den obejít a na všech důležitých místech zanechat trochu svého já.

Při rozhodování, zda novým členem rodiny žijící v domě s více nájemníky bude pes nebo fena, je rozumné brát v úvahu i složení zde žijící psí populace. Pokud v patře s námi bydlí majitelé čtyř fen, není určitě v zájmu domovního klidu vhodné si pořídit psa.

Pokud jsou tam naopak čtyři temperamentní psí samci, fenka v jejich blízkosti by v době barvení asi komplikovala život všem zúčastněným.

Teď si asi leckdo říká: „Nechám ji nebo jeho vykastrovat a bude po problémech!“ Kastrace je docela módní záležitostí a názory na ni jsou různé. V úvahu je ale třeba vzít i to, že ne vždy se obejde bez (psovi i majiteli) život komplikujících následků. To se může projevit v onemocnění kůže nebo u fen zvláště větších a těžších plemen pomočováním.

Psí organizmus je složitý a dal by se přirovnat ke klasickým hodinkám. Pokud z nich vyjmete nějaké kolečko, přestanou spolehlivě fungovat. Někdy si lidé myslí, že kastrace pomůže u rvavých a obtížně zvladatelných psů samců. Praktická zkušenost učí, že případů, kdy chování psa ovlivní, je minimum.

Někdy je ale kastrace rozumným řešením. Vhodná je např. u vodicích psů, u fen se silným a pravidelným falešným mateřstvím nebo u fen s cukrovkou, u kterých je říje velmi rizikovým obdobím.

Čistokrevný pes nebo kříženec?

Zájemce o štěně má několik možností. Může sáhnout po tak zvané uliční směsi. Tato varianta většinou nebývá finančně náročná, ale skrývá v sobě některá úskalí.

Nevíme, co ze štěněte vyroste. Leckdo se dočká překvapení popsaného v Poláčkově knize „Pučálkovic Amina“. Kupuje si fenku, z které má vyrůst drobný rodinný mazlíček a za rok nejraději v nočních hodinách (aby nikoho nepotkal) chodí venčit psa velikosti menšího koně a s povahou hladového tygra.

Štěňatům kříženců velmi často jejich „chovatel“ nevěnuje potřebnou péči. Sem může patřit zanedbaná výživa stejně jako neochota věnovat finance do potřebného odčervení nebo očkování.

Trochu jednodušší to mají ti, kdo se rozhodnou pro psa z útulku. Ani oni nebudou vědět, co si pes v minulosti prožil. Zaměstnanci útulku ale většinou výborně odhadnou povahu psa a poradí i s tím, jak s ním zacházet.

Zájemce o štěně se může také rozhodnout pro, jak většinou prodávající říká, „čistokrevné“ štěně, ale bez průkazu původu. Tedy jedince, jehož rodiče jsou známi a vykazují vlastnosti určitého plemene a velmi často mají i rodokmeny, které prokazují jejich původ. Otázka je, proč nemohou být oficiálně využiti v čistokrevném chovu.

Zájemce o štěně se většinou dozví, že chovatel nechce svojí fenku otravovat výstavami nebo že se jedná o páté či šesté štěně ve vrhu, které už nemůže průkaz původu získat. To jsou vymyšlené historky a velmi často se rodiče štěněte nedostanou do chovu pro závažný zdravotní nebo povahový problém.

V poslední době nabízejí čistokrevná štěňata ale bez průkazu původu nechvalně známé množírny. Těm je rozumné se vyhnout. Tomu jak poznat dobrého chovate, se budeme věnovat příště.

Chce-li zájemce příslušníka určitého plemene, je určitě rozumné sáhnout po psovi s průkazem původu. Rozhodně nelze tvrdit, že jen ten, kdo si koupí psa s průkazem původu, získá toho správného čtyřnohého přítele. Právo na laskavého pána a klidný domov mají určitě ve stejné míře psi s průkazem původu, kříženci i ti „čistokrevní, ale bez rodokmenu.“

Psa si ale nepořizujeme na týden nebo měsíc. Každý, kdo se pro koupi psa rozhodne, by měl znát možné klady i rizika rizika své volby.

Foto Labvet: kavalír King Charles španěl x americký kokršpaněl, německý ovčák, akita inu

Jak se orientovat v plemenech?

V současné době existuje více než 400 plemen psů. Některá si jsou velmi podobná u jiných se laik a občas i odborník zarazí a ptá se: „Je to vůbec pes?“

Rozdílnost jednotlivých plemen nevznikla nijak samoúčelně, ale odvozuje se z jejich původního využití. Ten, kdo si vybírá svého budoucího čtyřnohého společníka musí počítat s tím, že se uvedené původní využití plemene, přestože řada z nich už dávno svůj účel neplní, promítne do jeho vzhledu a povahy i dnes.

Původně lovecké plemeno bude honit kočky, možná dávit slepice a v lese utíkat za zvěří. Pastevecké plemeno bude pást celou rodinu a strážní pes bude hlídat nás i náš majetek, což může být nepříjemné např. na dovolené v kempu. Začátečník ovšem většinou neví, za jakým účelem bylo určité plemeno chováno a co tedy od něj může očekávat.

Mezinárodní kynologická organizace Federation Cynologique Internationale, známá pod zkratkou FCI, dělí plemena psů do deseti skupin. V rámci jednotlivých skupin jsou ještě různé sekce a dohromady tak vzniká celkem přehledný obrázek o plemenech psů.

Toto členění do určité míry obráží pracovní zaměření a tedy i povahu jednotlivých plemen a občas také zemi jejich původu, tedy oblast, v které určité plemeno vzniklo. Na webu Českomoravské kynologické unie (organizace zastřešující chov psů s průkazem původu v České republice) je uveden seznam plemen a u každého z nich je k dispozici standard. To je mezinárodně uznávaná norma, která popisuje exteriér (vzhled) plemene a také jeho povahu.

U většiny standardů je i historie plemene. Hodně informací je možné najít u chovatelských klubů a na internetu obecně. Rozumný budoucí majitel psa informace hledá. Vyplatí se mu to.


Labvet.cz – laboratoř pro chovatele i veterináře

rezervace online

Deset otázek pro budoucího majitele psa

Pes má ve svém životě mnoho úkolů. Tím nejdůležitějším je dělat svému člověku radost. Na nás lidech je, abychom mu to umožnili.

Předpokládalo se, že koronaviróza a s ní související nouzový stav budou mít velmi negativní dopad na zájem o štěňata. Zatím se zdá, že skutečnost je zcela opačná. Možná tedy stojí za to se trochu věnovat těm, kdo si chtějí psa pořídit.

Foto: Jan Tichý

Dále uvedené povídání se samozřejmě vztahuje na zájemce o štěně. Do určité míry se ale vztahuje i na chovatele. Ono asi není rozumné dát štěně každému, kdo se o něj přihlásí. Výše uvedené motto je určitě pravdivé a to i v požadavku, abychom psovi jeho nejdůležitější úkol umožnili. Právě rozumné zvážení našich možností před pořízením psa je z tohoto pohledu důležité.

Pokud si někdo kupuje pračku nebo ledničku, věnuje většinou výběru domácího spotřebiče velkou pozornost. Odpovědi na otázky: „Jak to funguje?“ Co to umí?“ „ Kolik stojí provoz?“ „Jak je to s každodenní údržbou?“ a „Kdo to umí opravit?“ hledá nejen v reklamě, ale i u lidí, kteří podobnou „mašinku“ doma mají. Pokud si kupujeme psa, často nepřemýšlíme vůbec nad ničím. Výsledkem pak mohou být problémy, které trápí nás, našeho psa a v nejhorším případě i okolí. Koupě psa je prostě záležitostí, kterou je třeba důkladně zvážit. Následujících deset otázek může sloužit jako podklad pro zamyšlení. Pravdivé odpovědi mohou při rozhodování zda si psa pořídit a také jakého hodně pomoci.

1. Proč vlastně psa chci?

Na první pohled se může tato otázka zdát být zcela zbytečná. Chci psa, tak si ho koupím a proč bych měl či měla sám před sebou toto přání zdůvodňovat. Určitě nikomu neuškodí, když se nad svými důvody trochu zamyslí. Pokud někdo hledá ve psovi ochránce, přítele nebo jej potřebuje k výkonu svého povolání či nějaké další činnosti, určitě není důvod, proč mu koupi psa rozmlouvat. Velkým problémem se může (ale nemusí) stát i pes, který byl možná dobře míněným, ale nedomyšleným dárkem. Daleko horší je to tam, kde je pes tou poslední kapkou, která má doplnit náš image. Máme krásný dobře zařízený dům nebo byt, pěkné auto, chatu ale ještě by to něco chtělo. Což takhle nějaké právě módní plemeno? Přesně to nám k dokonalosti chybí. Pokud zájemce o psa uvažuje tímto způsobem, najde na našem trhu celkem pestrou nabídku, z které si může vybrat. K dostání je mnoho typů psů sádrových, velcí i malí psi plyšoví a občas se najde i krásná bronzová soška. Rozhodně pro něj ale není vhodný pes, který žere, štěká, chce chodit ven a chce mít člověka, který ho bude mít rád a kterého může mít rád on.

2. Nemáme v rodině alergika?

Stále stoupá počet lidí a zvláště pak dětí trpících různými alergiemi. Máme-li dítě, které se při kontaktu se sousedovým psem osype nebo dostane astmatický záchvat, určitě nebude koupě psa tím nejlepším nápadem.

Foto: Jan Tichý

3. Souhlasí s pořízením psa všichni členové rodiny?

Pes může být společnou rodinnou radostí, může ale také být zdrojem problémů. Pořizovat si psa gigantického plemene a bydlet při tom v bytě 1+1u tchýně, která se bojí i jezevčíka, určitě není příliš rozumné.

4. Dokážu ho vychovávat?

Veterináři, výcvikáři, rozhodčí pro posuzování exteriéru psů, ale i řadoví občané mohou potvrdit, že počet nevychovaných psů roste. Tím nejsou v žádném případě myšleni psi agresivní, o kterých lze říci, že byli, jsou a určitě i budou spíše výjimkami, ale psi, kteří díky špatné výchovné péči majitele jsou obtížní pro celé okolí a s velkou pravděpodobností i pro svého pána. Do této kategorie patří štěkálci, psi skákající na všechny lidi, rváči, psi loudící, psi honící kola i běžce atd.

Z hlediska budoucí výchovy psa hraje velkou roli volba plemene. Je velmi rozumné si zjistit, za jakým účelem bylo plemeno, které se nám líbí, vyšlechtěno. Uvažujeme-li např. o krásně zbarveném výmarském ohaři, měli bychom si také uvědomit, že to je pes lovecký a pes, od kterého se očekávala určitá „tvrdost“. Je to tedy pes, který potřebuje hodně pohybu a pes, který potřebuje laskavé, ale nekompromisní vedení.

Pro neprůraznou, velmi zaměstnanou a v malé garsonce bydlící slečnu tedy asi nebude tím nejlepším plemenem. Nemusí být, stejně jako řada dalších loveckých plemen ani tím pravým ořechovým pro Hanspaulku. Ať se nám to líbí či ne, je Šárecké údolí revír, je v něm zvěř a nezvládnutý pes znamená problém.

5. Budu na něj mít čas?

Pes není televize, kterou lze vypnout, ani koloběžka, kterou lze odložit do sklepa. Pořídím-li si psa, pořizuji si jej na deset a více let a po celou tuto dobu musím počítat s jeho nároky na můj čas. Určitě není rozumné si pořizovat psa v době, kdy se chystáme na roční stáž do Anglie.

6. Kdo s ním bude chodit ven?

To, že je psa nutné pravidelně vyvenčovat asi nikoho nepřekvapí. Loužičky či hromádky jsme schopni tolerovat u malých štěňat, dospělý pes by se měl vykonávat a také většinou vykonává potřebu jinde než v bytě svého majitele.

Řadě lidí ale uniká to, že většina plemen potřebuje i dostatek pohybu. Je třeba tedy zvážit, zda máme dostatek času i energie na to, abychom psovi v této oblasti vyhověli. Každodenní procházka se psem přestává být radostnou záležitostí v okamžiku, kdy je dvacet stupňů pod nulou a nám právě vytrhli zub moudrosti.

Řada lidí si myslí, že pes patří do vilové čtvrti k domům se zahradou a že se s ním pak nemusí chodit na procházky. Hluboce se mýlí. Zahrada potřebný prostor pro pohyb psovi neposkytuje. Znám hodně spokojených psů bydlících v panelácích, s kterými jejich majitelé chodí pravidelně a na dostatečně dlouhou dobu ven. Znám i smutné a leckdy zanedbané psy sedící za plotem, které nikdo mimo zahradu nevezme.

7. Jak jsme na tom, vzhledem k držení psa, s bydlením?

Je třeba rozhodnout, zda pes bude v bytě či kotci. Pokud zvolíme kotec, je třeba přemýšlet nad jeho umístěním a také se domlouvat se sousedy. Takový celý den vyjící nebo štěkající psí nešťastník je problémem pro celé okolí.

8. Kam s ním?

Dovolená je část roku, na kterou se všichni určitě těší. Jsou místa, kam nás pes může doprovázet, jsou místa, která jsou pro psy nevhodná nebo kam psi prostě nesmí. Je tedy třeba zvážit, zda dovolenou budeme přizpůsobovat potřebám psa, či zda jsme po nezbytně nutnou dobu schopni zajistit péči o něj jiným způsobem. Podobné problémy mohou čekat i ty z nás, pro které je pes jediným životním společníkem. Péči o něj musíme zajistit v době, kdy nás chřipka drží v posteli a nakonec i v případě, že jsme nuceni strávit nějaký čas v nemocnici.

9. Mám na to?

Pomíjet nelze ani otázku finanční. Lidé většinou počítají s tím, že se štěně kupuje, že tedy za něj určitou částku zaplatí. Trochu jim ale uniká, že tím výdaje spojené s držením psa zdaleka nekončí. Je třeba počítat s náklady na krmení, něco stojí veterinární péče (pravidelné očkování a záležitost nadmíru smutná – nemocný pes) a samozřejmě tolik diskutované poplatky ze psů.

10. Budu schopen či schopna nechat psa být psem?

Jako jeden z největších problémů řady majitelů by se dalo označit polidšťování psů. Tendence přisuzovat psům lidské pohnutky i lidské vzorce chování jsou častější, než by se na první pohled zdálo. Ten kdo se chce vyhnout potížím, kdo chce být spokojen se svým psem a kdo chce, aby spokojený byl i jeho pes, si musí uvědomit, že i když se ten tvor na nás krásně dívá, vypadá, že za chvíli promluví, je moudrý a laskavý, stále je to pes a tedy zvíře sice inteligentní, ale přesto zvíře, kterému nemůžeme vnucovat lidské chování.

Jak již bylo řečeno, by si výše uvedené otázky měl klást ten, kdo si pořizuje psa. Stejné otázky by v rámci možností zájemci o štěně ale měl klást i chovatel prodávající štěně a asi také zaměstnanec útulku hledající pro opuštěné zvíře nového majitele. Jak ukazují zkušenosti naše i v jiných státech, řada problémů vzniká tam, kde nový přírůstek v rodině nesplňuje to, co od něj bylo očekáváno nebo spíše má na své majitele nároky, které nikdo nečekal.